Mobilizace - první dějství kapitulace

23. 9. 2013 / Karel Dolejší

Na dnešek připadá 75. výročí záříjové mobilizace čs. branné moci v roce 1938. České vyčůranectví tyto neblahé události a to, co následovalo krátce po nich - mnichovský diktát a zánik první čs. republiky - zpravidla využívá ke "statečnému" bití se v prsa následovanému alibistickým kňučením nad zradou spojenců, kteří nám prý neumožnili se bránit. Historik Jan Tesař však v knize Mnichovský komplex již před drahnou dobou poukázal na nepříjemný fakt, že Čechoslováci se koncem třicátých let především zradili sami. Přesněji řečeno, zradily je samolibé a "jasnozřivé" elity přesvědčené o své vyvolenosti, které alibisticky rozpoutávaly lidové nadšení pro obranu republiky v době, kdy už jasně věděly, že se situace v důsledku jejich předchozích chyb stává beznadějnou a žádná mobilizace ji nezachrání.

Českoslovesko se kvůli obsesím svých politických představitelů téměř celých dvacet meziválečných let připravovalo na obranu proti Maďarsku a Rakousku. Teprve v polovině 30. let spustilo megalomanský program výstavby opevnění na hranicích s Německem podle zoufale nefunkčního francouzského vzoru. Tento program byl - jako vše, co se jen mechanicky přebírá - nedomyšlený, spolykal během světové hospodářské krize obrovské množství prostředků, které pak chyběly jinde, a nebyl zasazen do širšího kontextu spolupráce se zbytkem ozbrojených sil. Československá armáda tedy měla svým způsobem úctyhodný systém opevnění, který ale protivník mohl přes Rakousko snadno obejít (protože zde byl po anšlusu narychlo vybudován pouze systém lehkého opevnění). Jakmile protivník prorazí opevněnou frontu na jediném místě, celý pracně vybudovaný systém se stává ze strategického hlediska nadbytečným a ozbrojené síly musejí začít ustupovat do hloubky vlastního území.

Čs. ozbrojené síly, jejichž zaostalé letectvo nemohlo přežít střet s Luftwaffe déle než několik dnů a které nebyly vybaveny systémem protiletadlové obrany na dobové úrovni, ba nemohly spoléhat ani na solidní systém teritoriální protiletadlové obrany, by ale z pohraničí ustupovaly pod masivními německými nálety, proti nimž byly prakticky bezmocné, a navíc pronásledovány podstatně mobilnějšími německými útvary. Nepočetné čs. mobilní jednotky měly zastaralou doktrínu i systém spojení s naprosto nedostatečným množstvím i kvalitou rádiového vybavení. Takový byl výsledek velkorysého utopení prostředků v programu výstavby pohraničního opevnění, který dostal absolutní přednost před vším ostatním - v programu prosazeném betonářskou lobby a prezentovaném mimo jiné jako nástroj odstranění vysoké nezaměstnanosti.

Prezident Beneš coby dlouholetý ministr zahraničí přinejmenším nesl spoluzodpovědnost za to, že Československo dávno před Mnichovem prohrálo s Hitlerem bitvu o světové veřejné mínění - a právě proto se posléze ocitlo v mezinárodní izolaci. A jak Beneš reagoval na mnichovský diktát, který byl naprostým selháním čs. zahraniční politiky? "Musíme se podvolit, budeme bojovat později." Ve chvíli, kdy je na pořadu dne katastrofa, začíná Beneš spřádat vize o budoucí odvetě, aniž by udělal cokoliv, aby situaci skutečně čelil. Avšak to přece s ohledem na historii vzniku čs. republiky dává docela dobrý smysl. Masarykovské elity stát samy nevytvořily, vylobbovaly si ho na vítězných mocnostech I. světové války, od nichž jej v podstatě dostaly darem. Odtud bezstarostná Benešova logika: "Vylobbovali jsme si stát jednou, vylobbujeme si ho zas."

Beneš mohl udělat dvě věci, které by dávaly jakýsi smysl i mimo kontext patologické vize: "Jsem vyvolen. Dějiny jsou na mé straně a nakonec uspěji." Pakliže věřil, že má čs. stát právo na existenci, měl ho bránit bez ohledu na to, jak malé vyhlídky taková perspektiva bezprostředně přinášela. Stát, který se nebrání, dává najevo, že jeho představitelé v takový stát sami nevěří. Stávající operační plány bylo třeba dávno před Mnichovem vyhodit z okna, soustředit jádro čs. armády nikoliv na periferii území, ale na moravskoslovenském pomezí, v české kotlině ponechat pouze krycí jednotky a po proražení lehkého opevnění na rakouské hranici ustupovat hornatým terénem, kde nepřítel nemohl tolik uplatnit větší manévrovatelnost, přes Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu do spojeneckého Rumunska. Je možné, že by tam čs. jednotky byly nakonec odzbrojeny, nicméně existovala značná šance, že se tímto způsobem podaří zachovat značnou část vojenského personálu, který bude moci nakonec vycestovat ze země. Jestliže byl Beneš skutečně přesvědčen, že "budeme bojovat později", měl tedy udělat všechno pro to, aby zachoval alespoň zbytky čs. armády a aby tedy vůbec měl kdo za obnovení státu bojovat. To ovšem neudělal. Neohlížel se po způsobech, jak stát vybojovat. Spoléhal na to, že ho za něj vybojují jiní. Výsledek tomu odpovídal. Ale to už je zase další kapitola.

Případně mohl Beneš - bál-li se odpovědnosti za rozkaz k boji - udělat alespoň vše proto, aby budoucího okupanta neposílil a nezlepšil tak jeho vyhlídky na vítězství v nadcházející velké válce, ve kterou věřil. Pak bylo jeho povinností nepředat Hitlerovi na zlatém podnose výzbroj, munici (jak poznamenal Churchill, větší zásoby, než měla tehdy Británie), obranný průmysl a značné zásoby strategických surovin - když bylo jasné, že po odstoupení pohraničí jsou vyhlídky na další obranu zbytkového státu nulové. Toto vše mělo být tedy po Mnichovu prodáno, vyvezeno, nebo zničeno, aby to nepadlo do německých rukou. Místo toho se však české země staly výborným průmyslovým zázemím pro Hitlerův program vyzbrojování, ukořistěnou prvotřídní pěší výzbrojí kompatibilní s německými modely bylo vybaveno několik divizí Wehrmachtu, německé dělostřelectvo významně posílily některé čs. vzory, čs. tanky po modernizaci bojovaly ještě v první polovině války proti SSSR a později byly na jejich podvozku až do samotného konce stavěny stíhače tanků. Co nepoužila Wehrmacht sama, dostaly armády satelitních států Třetí říše, pro něž to vzhledem k jejich zaostalosti představovalo významnou posilu.

Kterákoliv z obou zmíněných možností by dávala mnohem větší smysl než divadelní představení jménem mobilizace, které už před Mnichovem nebylo než prvním dějstvím kapitulace.

***

Historické trauma z podzimu 1938 ustavilo v československém a později českém národním po(d)vědomí konzistentně reprodukovaný vzorec sebedestruktivního politického jednání národního kolektiva, jež od té doby s pocitem nepřekonatelné národní méněcennosti opakovaně poníženecky vzhlíží k nabubřelým nesebekritickým vůdcům obklopeným podkuřovači, kteří mu údajně mají dodávat mezinárodní velikost - v krizových momentech je pak pravidelně těmito do nebe vynášenými představiteli zrazeno a ponecháno samo sobě, aby se další těžkou historickou zkouškou zase na vlastní pěst prošvějkovalo, jako vždy. Následně ze všeho obviňuje spojenecké mocnosti, jako by to byly jen a jen ony, kdo tu soustavně selhává.

Vedlejší produkt stále dokola přehrávaného traumatu české národní katastrofy představuje historická mytologie a martyrologie, jejímž podstatným prvkem se stala mimo jiné právě teatrální a bezvýchodná mobilizace čs. ozbrojených sil z podzimu 1938 - akt, v němž byla okázale stavěna na odiv vůle, jež ve skutečnosti vůbec neexistovala.

0
Vytisknout
5318

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2013