O znásilňování skutečnosti "vědeckými" teoriemi

22. 9. 2013 / Boris Cvek

V posledním rozhovoru, který dal Paul Karl Feyerabend (1924-1994) krátce před svou smrtí dne 27.1.1994 v Männedorf Hospital poblíž Curychu a ze kterého budu níže citovat, vzpomíná na dávný zážitek z Hamburgu, kam přijel přednášet na pozvání jednoho z tehdejších předních fyziků von Weizsäckera.

Feyerabend tehdy ještě věřil ve vědeckou metodu a vědu jako racionální poznání, nicméně když po své přednášce slyšel von Weizsäckera mluvit o reálných dějinách vývoje kvantové mechaniky, uvědomil si, že to, o čem mluvil on sám, je "pouze sen". K tomu dodává: "Uvědomoval jsem si, že mé argumenty byly excelentní, ale excelentní argumenty se nepočítají, pokud se chcete vyrovnat s něčím tak bohatým, jako je příroda nebo druhé lidské bytosti."

Dovolím si citovat několik ukázek z tohoto posledního rozhovoru (čerpám z knihy The Worst Enemy of Science?, kterou editovali J. Preston, G. Munévar a D. Lamb a kterou vydalo Oxford University Press v roce 2000), překlad je můj:

"Nikdy jsem nic neučil, pouze jsem vyprávěl příběhy. Nikdy jsem nedal systematický výklad čehokoli. Víte, dával jsem přednášky, vyprávěl jsem příběhy. Nemám tedy filozofii, ale mám mnoho názorů. Jestliže se mne zeptáte, zda bych měl přijmout něčí názory, budu se jimi zabývat v závislosti na tom, s kým mluvím, v závislosti na jeho charakteru."

"Podívejte se, jsem velmi podezíravý, jestliže někdo chce něco pozitivního. Nu, ať si udělají něco pozitivního sami pro sebe... Pozitivní věci najdete nikoli v teoriích, nýbrž v lidských vztazích. Žije-li někdo ve šťastném manželství, má-li dobré děti, to je pozitivní věc v životě. To se samozřejmě nedá vložit do pojmů. Ovšemže, výjimkou v určitém smyslu je případ, kdy o tom píše básník."

"Věda není nic. Věda je pouze kupa slov a formulí, které musejí být teprve naplněny obsahem... zejména tím, že se pokoušíme, aby souhlasily s určitými matematickými ideologiemi, které jsou filozofické... (Einstein) následoval v tomhle Spinozu, cítil úžas nad něčím, co je na něm nezávislé. Pro něj byly lidské bytosti cizinci na odcizené planetě. A vědec je ten, kdo se pokouší najít tvar, jaký ta odcizená planeta má."

"Morálka je mnohem důležitější než abstraktní pojmy, protože morálka je plodem dlouhého vývojového procesu, kdy se lidé přizpůsobují jeden druhému. Etika [BC: jako filozofická disciplína] je teorie morálky. Na můj vkus je příliš filozofická. Morálka záleží na době, na dějinách. Je důležitější než abstraktní poznání jako etika..."

"Ale věci politiky a vědění -- o nichž jsem často hovořil -- jsou otázkami morálky. Má poznání, získané nějakou skupinou, být považováno za objektivní, a proto vnucené ostatním? To je morální otázka."

"Racionalita je postoj... Snaha po jasnosti je určitý postoj... Začalo to s Platónem. Je to citový postoj, prahnutí po svítící jasnosti jako po dezinfikovaném záchodu. A, ovšemže, vědci jsou velmi soutěživí a emocionální ve své vlastní oblasti: jen se podívejte, co se děje předtím, než jsou rozdávány Nobelovy ceny, je to mnoho lobbingu, pomluv atd."

"V USA [BC: Feyerabend byl americkým občanem, dlouho učil na prestižních amerických univerzitách, jak se zmíním níže] je mnoho lidí, kteří jsou mnohem lepší než ti, kdo jsou nad nimi. Nyní mohu zůstat jako obchodník v obchodě s knihami (což by nebylo tak zlé, neboť bych četl knihy). Co mne netěší, je vidět některé hlupáky, jak vydělávají obrovské peníze v důležitých pozicích, zatímco mnozí chytří mladí lidé jsou sekýrováni a nemají žádnou práci, žádné peníze, nic."

Feyerabend je považován za jednoho z nejvýznamnějších historiků a filozofů přírodních věd, který zdědil z intelektuální atmosféry svého mládí potřebu přinášet provokativní myšlenky a bořit samozřejmá dogmata a předsudky. Narodil se ve Vídni, bojoval ve wehrmachtu na východní frontě a byl zraněn s doživotními následky (kulka do páteře ho učinila celoživotně impotentním, nicméně podle svých vlastních slov si i přesto užil mnoho milostných dobrodružství). Po válce psal nějakou dobu kusy pro divadlo v Apoldě (Německo) pod vlivem Brechtovým, který ho dokonce pozval jako svého asistenta do berlínské opery. To ale Feyerabend odmítl. Vrátil se do Vídně studovat dějiny a sociologii. To ho neuspokojilo a obrátil se tedy ke studiu fyziky a posléze filozofie.

V roce 1951 získal stipendium, aby studoval u Wittgensteina na Cambridgi, nicméně Wittgenstein mezitím zemřel a Feyerabend skončil u Poppera na London School of Economics, s nímž se seznámil již předtím v Rakousku (Wittgenstein byl také Rakušan). Po nějaké době se vrátil do Vídně, kde pracoval např. na německém překladu Popperova díla Open Society and its Enemies (česky vyšlo v roce 1994 jako Otevřená společnost a její nepřátelé). V roce 1955 začal Feyerabend působit jako filozof vědy na University of Bristol, později zastával profesury na University of California Berkeley (1958, stal se americkým občanem), Yale University, University College London, ETH Zurich (asi nejprestižnější technická vysoká škola v Evropě) atd.

Se svým velkým přítelem a názorovým oponentem Lakatosem připravovali společnou knihu, v níž měl Lakatos hájit vědecký racionalismus, zatímco Feyerabend mu měl oponovat. Po Lakatosove smrti v roce 1974 vyšla pouze Feyerabendova část pod názvem Against Method (české vydání jako Rozprava proti metodě vyšlo v roce 2001) a stala se jeho nejvlivnější knihou. V 80. letech působil Feyerabend zároveň na Berkeley i na ETH a cestoval mezi Kalifornií a Švýcarskem. V roce 1989 pak působil krátce v Itálii a konec svého života strávil ve Švýcarsku, kde zemřel na mozkový nádor. Mnoho podrobností o jeho životě a vůbec "Feyerabendova ducha" lze nalézt v autobiografii Killing Time, kterou příznivě recenzovali (podle Wikipedie) např. R. Rorty v The New Republic, P. Lipton v Nature a N. Maull v The New York Times Book Review.

Feyerabendův způsob myšlení a lze snad nejlépe shrnout jeho popisem svého vlastního intelektuálního vývoje. V jednom pozdním dodatku ke své stěžejní knize Against Method z roku 1975 na něj vzpomíná takto (cituji český překlad):

"Kraftův kroužek. Mnozí z nás studentů vědy a inženýrství se zajímali o základy vědy a širší filosofické problémy. Navštěvovali jsme přednášky z filosofie. Přednášky nás nudily a brzy nás vyhodili, protože jsme kladli otázky a dělali sarkastické poznámky... Nevzdali jsme se a založili jsme si vlastní filosofický klub. Victor Kraft, jeden z mých učitelů, se stal naším předsedou. Členové klubu byli většinou studenti, ale kroužek navštěvovali i členové fakulty a zahraniční hodnostáři. Juhos, Heintel, Hollitscher, von Wright, Anscombová, Wittgenstein přicházeli na naše schůzky a debatovali s námi. Wittgenstein, který se dlouho rozmýšlel, se pak objevil s více než hodinovým zpožděním, podal oduševnělý výkon a zdálo se, že dává přednost našemu neuctivému postoji před podlézavým obdivem, s nímž se setkával jinde. Naše diskuse začaly v r. 1949 a pokračovaly s přerušeními až do roku 1952 (nebo 1953). Téměř celou diplomovou práci jsem předkládal a analyzoval na těchto schůzkách...

Během akademického roku existovaly semináře, jako byl Kraftův kroužek, a v létě mezinárodní setkání. K těmto setkáním docházelo (a stále dochází) v Alpbachu, malé horské vesnici v Tyrolsku. Zde jsem potkal znamenité badatele, umělce, politiky a za svou akademickou kariéru vděčím přátelské pomoci některých z nich. Brzy jsem začal podezírat, že to, co má úspěch ve veřejné debatě, nejsou argumenty, nýbrž jisté způsoby jak prezentovat svůj vlastní případ. Abych si toto podezření ověřil, začal jsem do debat zasahovat a zastával jsem absurdní názory s velkou jistotou. Třásl jsem se strachy -- vždyť jsem byl jen studentem obklopeným celebritami -- ale protože jsem kdysi navštěvoval hereckou školu, zvládl jsem to ke své spokojenosti. Potíže vědecké racionality velmi vyjasnil.

Felix Ehrenhaft, který přijel do Vídně v r. 1947. My studenti fyziky, matematiky a astronomie jsme toho o něm hodně slyšeli. Věděli jsme, že je znamenitým experimentátorem a že jeho přednášky jsou velkolepými představeními, která připravuje se svými asistenty hodiny předem. Věděli jsme, že učí teoretickou fyziku, což bylo u experimentátora stejně výjimečné, jako je tomu dnes. Znali jsme také přetrvávající pověsti, které ho označovaly za šarlatána. Sami sebe jsme pokládali za obránce čistoty fyziky a těšili jsme se, že jej veřejně zostudíme... Ehrenhaft byl velký člověk, plný vitality a neobvyklých idejí... "Jste hluší? Jste hloupí? Opravdu souhlasíte se vším, co říkám?" křičel na nás, kteří jsme sice byli odhodláni napadat jej, ale seděli jsme v tichém údivu nad jeho představením. Tyto otázky byly více než oprávněné, protože jsme museli spolknout velká sousta. Relativita a kvantová teorie byly odmítnuty, a to téměř se samozřejmostí, že jde o pusté spekulace. V tomto ohledu byl Ehrenhaftůvpostoj velmi blízký postoji Starka a Lenarda, které oba zmiňoval pochvalně. Jenže Ehrenhaft zacházel ještě dále a kritizoval i základy klasické fyziky...

Žádný z nás nebyl ochoten vzdát se teorie nebo popírat její dokonalost. Založili jsme Klub na záchranu teoretické fyziky a začali jsme diskutovat o jednoduchých pokusech. Ukázalo se, že vztah mezi teorií a experimentem je mnohem složitější, než jak to ukazují učebnice a dokonce i výzkumné zprávy. Existovalo několik paradigmatických případů, v nichž se teorie používala bez nějakých větších uzpůsobení, jenže s ostatním se muselo zacházet občas prostřednictvím dosti pochybných aproximací a pomocných předpokladů. Shledávám zajímavým připomenout, jak malý vliv to vše v té době na nás mělo. Stále jsme dávali přednost abstrakcím, jako by potíže, které jsme nalezli, nebyly výrazem povahy věcí, ale mohly se odstranit nějakým vynalézavým prostředkem, který se musí teprve objevit. Teprve mnohem později se mi Ehrenhaftova přednáška rozležela v hlavě a náš tehdejší postoj, stejně jako postoj celého oboru, mi poskytl znamenitou ilustraci povahy vědecké racionality...

(BC: setkání s marxistou Hollitscherem): Hollitscher nikdy nenabídl argument, který by vedl krok za krokem od pozitivismu (BC: tehdy vlivný postoj filozofů orientovaných na vědu) k realismu, a pokus o vytvoření takového argumentu by pokládal za filosofické bláznovství. Spíše rozvíjel realistický postoj samotný, ilustroval jej příklady z vědy a zdravého rozumu, ukazoval, jak těsně je spjat s vědeckým výzkumem a každodenní činností, a tak odhaloval jeho sílu... V té době jsem se stal realistou nikoli proto, že jsem byl přesvědčen nějakým konkrétním argumentem, nýbrž proto, že souhrn realismus plus argumenty v jeho prospěch plus lehkost, s níž jej lze použít na vědu a mnoho jiných věcí, které jsem cítil, ale nemohl vyhmátnout, mi nakonec připadal lepší než souhrn positivismus plus argumenty v jeho prospěch atd. Toto porovnání a konečné rozhodnutí mělo mnoho společného s porovnáváním života v různých zemích... a s konečným rozhodnutím začít v jedné z nich žít a pracovat. Takové zkušenosti hrály rozhodující roli v mém postoji vůči racionalismu...

Zatímco realismus jsem přijal, nepřijal jsem dialektický a historický materialismus -- má záliba v abstraktních argumentech (další pozitivistický předsudek) byla příliš silná. Dnes mi připadají Stalinova pravidla mnohem přijatelnější než komplikované, epicykly posedlé standardy našich moderních přátel rozumu...

Během přednášky (o Descartovi)... jsem se setkal s Elizabeth Anscombovou, mocnou a pro některé lidi odstrašující britskou filosofkou, která přijela do Vídně naučit se německy, aby mohla překládat Wittgensteina. Dala mi rukopis Wittgensteinových pozdních spisů a diskutovala o nich se mnou. Tato diskuse se protáhla na celé měsíce a občas trvala od rána přes oběd až do pozdního večera. Měla na mne hluboký vliv, i když vůbec není snadné specifikovat jej konkrétněji. Při jedné příležitosti, kterou si živě pamatuji, mi Ascombová řadou obratných otázek umožnila vidět, jak naše koncepce (a dokonce i naše percepce) dobře definovaných a zdánlivě samostatných faktů mohou záviset na okolnostech, které v nich nejsou patrné. Existují jsoucna, jako fyzikální objekty, která dodržují "zákon zachování" v tom smyslu, že si podrží svou identitu v řadě projevů, dokonce i když nejsou vůbec přítomny, zatímco jiná jsoucna, jako bolesti a paobrazy, jsou "anihilovány" spolu s jejich zmizením. Principy zachování se mohou měnit od jednoho vývojového stadia lidského organismu k jinému a mohou být různé pro různé jazyky. Domníval jsem se, že takové principy hrají významnou roli ve vědě, že se mohou měnit během revolucí a že deduktivní vztahy mezi před- a porevolučními teoriemi se v důsledku toho mohou přetrhat. Tuto velmi ranou verzi nesouměřitelnosti jsem vysvětloval v Popperově semináři (1952) a v malé skupině lidí v bytě Anscombové v Oxfordu... ale v žádném z těchto případů jsem nevzbudil moc nadšení. Wittgensteinův důraz na potřebu konkrétního výzkumu a jeho námitky proti abstraktnímu uvažování ("Podívej se, nemysli!") byly poněkud v rozporu s mou vlastní tendencí k abstraktnosti...

Popperem jsem se setkal v Alpbachu v r. 1948. Obdivoval jsem jeho svobodné způsoby, jeho drzost, jeho neuctivý postoj vůči německým filosofům... jeho smysl pro humor (poměrně neznámý Popper z r. 1948 se velmi lišil od etablovaného Sira Karla v pozdějších letech), a také jsem obdivoval jeho schopnost přeformulovat spletité problémy do prostého a novinářského jazyka. Byl zde svobodný duch, radostně předkládající své ideje, nezabývající se a nestarající se o reakci "profesionálů". Co se týče idejí samých, věci se měly jinak. Členové našeho kroužku znali deduktivismus [BC: názor, na němž je založena Popperova filozofie vědy] od Krafta, který o něm psal před Popperem... "Filosofie musí být v beznadějném stavu," říkali jsme si, "jestliže se takové triviality považují za velké objevy." Popper sám si patrně v té době nemyslil mnoho o své filosofii vědy, protože když byl požádán o seznam publikací, zařadil do něj Otevřenou společnost, nikoli však Logiku vědeckého bádání [BC: Logika vědeckého bádání bývá dnes považována za hlavní Popperovo dílo s tím, že na původní zdroje Popperových idejí se de facto zapomnělo]...

Popperovy ideje byly podobné Wittgensteinovým, byly však abstraktnější a chudokrevnější. To mne neodstrašilo, nýbrž posílilo mé vlastní sklony k abstrakci a dogmatismu. Na konci mého pobytu v Londýně mi Popper nabídl místo asistenta. Odmítl jsem vzdor skutečnosti, že jsem byl švorc a nevěděl jsem, kde seženu další jídlo. Mé rozhodnutí se nezakládalo na nějakém jasném myšlenkovém pochodu, ale domnívám se, že vzhledem k nedostatku nějaké vlastní ucelené filozofie jsem dával přednost protloukání se světem idejí svou vlastní rychlostí před usměrňováním rituálem "racionální debaty".

[BC: o situaci, kdy získal místo přednášejícího filozofie přírodních věd v Bristolu]: Studoval jsem divadlo, dějiny, matematiku, fyziku a astronomii; nikdy jsem nestudoval filosofii. Výhled, že budu mluvit k velkému publiku mladých dychtivých lidí, nenaplňoval mé srdce zrovna radostí... dařilo se mi celkem dobře až na to, že moje přednášky byly vyčichlým souborem glos z Wittgensteina, Bohra, Poppera, Dinglera, Eddingtona a dalších. V Bristolu jsem pokračoval ve svém studiu kvantové teorie. Zjistil jsem, že významné fyzikální principy spočívají na metodologických předpokladech, které se porušují, kdykoli fyzika postoupí vpřed: fyzika získává autoritu z idejí, které propaguje, nikdy však ve skutečném výzkumu nedodržuje. Metodologové hrají roli reklamních agentů, které si fyzici najímají, aby vychvalovali jejich výsledky, jimž však nikdy nepovolí přístup k podnikání samému...

Kuhnovy poznámky o všudypřítomnosti anomálií odpovídají velmi hezky těmto potížím, přesto jsem se však pokoušel nalézt obecná pravidla, která by pokryla všechny případy, včetně ne-vědeckých vývojů. Dvě události mne přivedly k poznání marnosti takových pokusů. Jedním byla diskuse s profesorem CF von Weizsäckerem v Hamburgu (1965) o základech kvantové teorie... [BC: na základě toho Feyerabend pochopil, že] někdo, kdo se pokouší vyřešit nějaký problém, ať už ve vědě nebo někde jinde, musí mít naprostou svobodu a nesmí být omezován žádnými požadavky, normami, jakkoli by se mohly zdát být plauzibilní logikům či filosofům, kteří je vymysleli v soukromí svého studia. Normy a požadavky musí být testovány výzkumem, nikoli odvoláváním se na teorie racionality. V dlouhém článku jsem vysvětlil, jak Bohr použil tuto filosofii a jak se liší od abstraktnějších postupů. Takže profesor von Weizsäcker má primární zodpovědnost za můj obrat k "anarchismu" -- ačkoli ho vůbec nepotěšilo, když jsem mu to v r. 1977 sdělil.

Druhá událost, která mne přiměla k odklonu od racionalismu a k podezíravosti vůči všem intelektuálním nárokům, byla zcela odlišná. Abych ji vysvětlil, začnu několika obecnými pozorováními. Způsob, jímž jsou v prvním světě "řešeny" sociální problémy, problémy distribuce energie, ekologie, vzdělávání, péče o staré a tak dále, lze popsat zhruba následujícím způsobem.

Objeví se nějaký problém. Nic se s tím nedělá. Lidé se začnou zajímat. Politici o tom hovoří v médiích. Povolávají se experti. Rozvinou teorie a na jejich základě plány. Mocenské skupiny spolu s vlastními experty uskutečňují rozmanité modifikace, dokud se nepřijme a nerealizuje nějaká rozředěná verze. Role expertů v tomto procesu postupně vzrůstá. Máme nyní situaci, kdy sociální a psychologické teorie lidského myšlení a konání nastoupily na místo tohoto myšlení a konání samotného.

Místo toho, aby se zeptali těch lidí, kterých se to týká, spekulanti, vychovatelé, technologové a sociologové získávají informace o tom, "co tito lidé skutečně chtějí a potřebují", z teoretických studií uskutečněných jejich váženými kolegy v tom, co pokládají za relevantní oblasti. Konzultují se nikoli živé bytosti, nýbrž abstraktní modely; nerozhoduje cílová populace, nýbrž výrobci modelů. Intelektuálové celého světa pokládají za samozřejmé, že jejich modely budou inteligentnější, budou nabízet lepší nápady, lépe budou chápat skutečnost lidí než tito lidé sami. Co s tím mám já společného?

Od r. 1958 do r. 1990 jsem byl profesorem filosofie na University of California v Berkeley. Mou funkcí bylo provádět vzdělávací politiku ve státě Kalifornie, což znamená, že jsem měl učit lidi tomu, o čem nějaká malá skupina bílých intelektuálů rozhodla, že je to poznání. Stěží jsem kdy myslel na tuto funkci a nebral bych ji vážně, ani kdybych byl informován...

Někdy kolem roku 1964 přišli na universitu Mexičané, černoši, Indiáni -- byl to výsledek nové vzdělávací politiky. Posadili se, částečně zvědaví, částečně přezíraví, částečně prostě zmateně doufající, že se jim dostane "vzdělání". Jaká příležitost pro proroka hledajícího přívržence! Jaká příležitost, říkali mi mí racionalističtí přátelé, jak přispět šíření rozumu a zlepšení lidstva! Jaká skvělá příležitost pro novou vlnu osvícenství!

Cítil jsem to velmi odlišně. Nyní mi totiž začalo svítat, že spletité argumenty a nádherné příběhy, které jsem až dosud vyprávěl svým víceméně sofistikovaným posluchačům, mohly být prostě sny, úvahami o domýšlivosti malé skupiny, jíž se podařilo zotročit všechny ostatní svými idejemi. Kdo jsme já, abych těmto lidem říkal, co a jak mají myslet? Neznal jsem jejich problémy, ačkoli jsem věděl, že jich mají hodně. Nebyl jsem obeznámen s jejich zájmy, jejich pocity, jejich obavami, ačkoli jsem věděl, že se toužili učit.

Byly ty suchopárné důmyslnosti, které filosofové dokázali nahromadit během staletí, a které liberálové obklopili sentimentálními frázemi, aby je učinili stravitelnějšími, tím pravým, co se má nabídnout lidem, kteří byli okradeni o svou zemi, svou kulturu, svou důstojnost, a od nichž se nyní očekávalo, že nejprve budou absorbovat a pak opakovat bezkrevné ideje hlásných trub svých ó jak humánních kořistníků? Chtěli poznávat, chtěli se učit, chtěli pochopit divný svět kolem sebe -- nezaslouží se lepší výživu? Jejich předci vyvinuli své vlastní kultury, pestré jazyky, harmonické vidění vztahu mezi lidmi a přírodou, jejichž pozůstatky jsou živoucí kritikou tendencí oddělování, analýzy, sebestřednosti vlastní západnímu myšlení.

Tyto kultury dosáhly významných výsledků v tom, čemu se dnes říká sociologie, psychologie, medicína, vyjadřují ideály života a možnosti lidské existence. Přesto nikdy nebyly zkoumány s respektem, který si zaslouží, s výjimkou několika lidí stojících vně; byly vysmívány a jako samozřejmost nahrazeny nejprve náboženstvím bratrské lásky a pak náboženstvím vědy, nebo byly zneškodněny rozmanitými "interpretacemi".

Mnoho se toho napovídalo o osvobození, o rasové rovnosti -- ale co to všechno znamená? Znamená to rovnost těchto tradic tradicím bílých lidí? Neznamená. Rovnost znamená, že příslušníci různých ras a kultur mají nyní skvělou příležitost podílet se na mániích bělochů, že mají šanci podílet se na jejich vědě, jejich technologiích, medicíně, politice. To byly myšlenky, které mi procházely hlavou, když jsem se díval na své posluchače, a tyto myšlenky mne přiměly odvrátit se v šoku a hrůze od toho úkolu, který jsem měl plnit. Tento úkol -- nyní mi to bylo jasné -- byl totiž úkolem velmi rafinovaného, velmi důmyslného naháněče otroků. A naháněčem otroků jsem být nechtěl.

Takové zkušenosti mne přesvědčily, že intelektuální postupy, které přistupují k nějakému problému pomocí pojmů, jsou na špatné cestě a začal jsem se zajímat o důvody obrovské moci, kterou má tato chyba nad naší myslí. Začal jsem zkoumat vzrůst intelektualismu ve starém Řecku, a příčiny, které jej vyvolaly. Chtěl jsem vědět, co nutí lidi s bohatou a komplexní kulturou k tomu, že propadnou suchým abstrakcím a mrzačí své tradice, své myšlenky, své jazyky tak, aby je uzpůsobili těmto abstrakcím."

0
Vytisknout
6598

Diskuse

Obsah vydání | 24. 9. 2013