O nebezpečných známostech

23. 9. 2013 / Jiří Beránek

Základní teze autorky

Základní teze autorky prezentované v úvodní kapitole jsou: 1) působení sociálních věd je významnější a mnohostrannější, než se obvykle předpokládá nejen ve veřejné debatě a vědní politice, ale i v samotné odborné obci; 2) Toto působení nemusí být vždy pozitivní a neproblematické. Může podporovat jedno směřování společnosti a oslabovat jiné, a je proto vždy v širokém smyslu slova politické; 3) Z toho důvodu má smysl a je nutné ptát se po možnostech veřejné vykazatelnosti a demokratické participace na vytváření a využívání sociálněvědního poznání a experimentovat s jejich novými formami. Empirický materiál, na který se autorka zaměřila, a který využívá pro podporu svých argumentů, tvoří obory sociologie, sociální antropologie a ekonomie.

Kultura auditu a reakce na ni

Ve druhé kapitole popisuje Tereza Stöckelová -- s odkazem na literaturu i vlastní skupinové výzkumné rozhovory - "nastavování procesů", které vedly od 70. let na Západě, a po r. 1989 i u nás, ke změně vědní politiky v tom směru, že kromě sledování vstupů do systému (objem finančních a lidských zdrojů), se v logice nové veřejné správy začaly uplatňovat statistiky zaměřené na výstupy (počty publikací, citací), včetně výstupů aplikovaných (patenty, obchodovatelné produkty).

Původně metodika hodnocení zaváděná v ČR od r. 2004 zahrnovala jen aplikované výstupy spojované s technickými a přírodovědnými obory (patent, nová odrůda, nové plemeno, prototyp, poloprovoz, ověřená technologie funkční vzorek), později byly zařazeny i další typy výsledků, které více odpovídaly produkci v sociálních, případně humanitních vědách (výsledky promítnuté do právních předpisů a norem či autorizovaný software). Přičemž část společenskovědní obce obhajovala speciální režim hodnocení pro vybrané obory, což se reflektovalo zavedením tzv. Národního referenčního rámce excelence z r. 2008, do něhož byla vyňata většina společenskovědních oborů (kromě ekonomie, sociologie, sociální geografie a demografie). Výzkumné instituce působící v těchto oborech začaly získávat za některé typy výsledků základního výzkumu vyšší bodové ohodnocení než v případě oborů mimo tento rámec.

V rámci Evropy to byla Velká Británie, která začala jako první systematicky sledovat i výstupy výzkumu a brát je za základ pro rozdělování finančních prostředků jednotlivým univerzitám a institucím, a tudíž je zde možné čerpat i poučení z problémů s indikátory hodnocení, kdy 1) jsou indikátory špatně nebo přímo manipulativně nastaveny, 2) kvantifikace výkonu a kultura auditu je kladena do protikladu s demokratickou správou (mechanismy auditu jsou spíše falešnou kompenzací demokratické kontroly), 3) čím více se číselné indikátory stávají jediným kritériem hodnocení a v konečném důsledku kritériem legitimity určité činnosti, tím spíše hrozí, že se začnou aktéři chovat tak, aby obstáli pouze z pohledu daného indikátoru, nikoli kvalit, k nimž by měl indikátor odkazovat; indikátor se stává cílem samým.

Logika účasti a logika výkazu

S odkazem na diskuzi o "veřejné sociologii" iniciované v r. 2004 americkým sociologem Michaelem Burawoyem, T. S. klade rozdíl mezi logiku účasti a logiku výkazu: "Společenské působení vědy v logice účasti je plurální, iterativní, otevřené a je to také působení s nejistým výsledkem, které uniká z pevné kontroly v rukou původních tvůrců. Působení v logice výkazu, tak jak je prosazována v současné vědní politice, je naopak jednorázovou událostí..., jejíž další život se již dále nesleduje, přičemž se velmi zdůrazňuje kontrolovatelnost prostřednictvím požadavku na certifikaci... Tím jej svazuje s konkrétní politikou a sociotechnickou trajektorií."

V reakci na tuto skutečnost mají sociální vědci působit trojím směrem: 1) ve vztahu k vědní politice usilovat o rozšíření relevantního společenského hodnocení (o nové kategorie výsledků, ale i o procesy), 2) v rámci akademické obce debatovat o epistemologických a etických otázkách, o terénní odpovědnosti a následné péči jako součásti výzkumu, 3) ve vztahu ke společnosti mají sociální vědy pěstovat různorodé formy účasti.

Epistemologické a ontologické pojetí

Autorka ve třetí kapitole rozlišuje mezi epistemologickým a ontologickým pojetím sociálních věd, kdy v "epistemologickém pojetí reprezentují (více či méně přesně) poznatky sociálních věd zkoumanou skutečnost. Tyto poznatky pak mohou, nebo nemusejí, vstupovat do praktického světa politiky, která zasahuje do skutečnosti". T.S. se ovšem přiklání k ontologickému pojetí -- též s odkazem na Heisenbergův princip na poli kvantové mechaniky: "Proces poznávání má vždy také ontologický rozměr zasahování do skutečnosti, a je tedy jakýmsi více či méně kontrolovatelným a explicitním výběrem z alternativ... platí zároveň i to, že působení ze strany praktických aktérů směrem k sociálním vědám nelze nikdy považovat za neutrální a epistemologicky nevinné směrování priorit."

Ontologická praxe a politická korektnost

V tomto kontextu může být zajímavý i jeden z případů, kterým T.S. dokládá "ontologickou praxi" sociálních věd, protože se tím zároveň dotýká fenoménu "politické korektnosti": CVVM realizovalo od r. 1995 výzkum tolerance české společnosti, kdy od r. 2003 byla respondentům kladena otázka: "V seznamu, který držíte před sebou, jsou vypsány různé skupiny lidí. Můžete prosím vybrat všechny ty, které byste nechtěl za sousedy?" Ze seznamu skupin však v r. 2007 zmizeli Romové a Židé. T.S. hledá a nachází důvod změny 1) metodologický (pokud otázka nefunguje, což je však nepotvrzeno), 2) politický (zviditelňovat netolerantní postoj české společnosti je politicky nekorektní), 3) ontologicko-politický: vědomí ontologických důsledků: "Otázka po tom, zda chce respondent za souseda osoby ze skupiny Romů a Židů, v této ontologické perspektivě posiluje existenci Romů a Židů jako homogenních skupin, které jako sociální kolektivity nesou charakteristiky činící je žádoucími či nežádoucími sousedy. Dotazník zároveň vytváří tuto otázku jako sociálně relevantní i v jiných možných kontextech (např. při hledání nebo poskytování pronájmu bytu). Právě toto vědomí ontologických důsledků (nikoli jednoduchého "zkreslování" existující skutečnosti) by bylo důvodem vyloučení otázky z dotazníku." I když by výsledky takto působit nemusely, výzkumníci nemají nikdy zcela pod kontrolou využívání akademických výsledků mimo akademickou půdu.

Homo economicus

Zatímco sociální vědci v durkheimovské tradici kritizují ekonomii za to, že redukuje složité lidské bytosti na "racionální aktéry", jejichž jednání je vysvětlitelné ekonomickým kalkulem, od 90. let skupina autorů pod editorským vedením Michela Callona publikují odlišnou perspektivu: homo economicus není fikcí, ale existuje, nikoliv ale od přirozenosti, ale protože je jako kalkulující aktér vytvářen, v čemž klíčovou roli hraje ekonomie; autoři hovoří o "performativitě ekonomie" v různých variacích. Ekonomie tedy nezjednodušuje výpovědi o skutečnosti, ale formátuje (někdy zjednodušuje, jindy komplikuje) samu skutečnost. T.S. pak odkazuje na různé studie a případy formování individualizovaných "ekonomických lidí" jako je dědictví vlády Margaret Thatcherové či domácí ekonomická transformace. (Podle citovaného výzkumu British Attitude z r. 2010, dědictví thatcherismu se zapsalo, jak si M.T. přála, do "srdce a duše národa".)T.S. blíže analyzuje příručku finanční gramotnosti vydanou MŠMT. Závěrem je, že "vzdělávací příručka v každém případě prezentuje daleko více než jen ekonomické informace -- snaží se žákům a žákyním vštípit určitý model subjektivity, určitou morální ekonomii osoby, která je vlastní převládajícímu ekonomickému paradigmatu.... Zavedení školného nebo privatizace důchodového systému na nás do velké míry vynucují, abychom se stali "ekonomickými lidmi" a své byznys-životy plánovali. Alternativní mentality jsou naopak vytlačovány na okraj společnosti a našich životů a realizovány jen se zvláštním úsilím."

Možnosti a meze působení

1) Sociální vědy nepůsobí nutně ve směru proměny, ale často naopak ve prospěch statu quo. Posilují převládající skutečnosti a tendence. 2) Sociální vědy jsou jedny z mnoha aktérů a sil, které ve společnosti a při jejím utváření působí. Nárok na výpověď o společnosti si činí i další organizovaní i neformální sociální aktéři (umělci, církve, přírodovědci aj.). 3) Jsou to velmi často sociální vědci, kdo v roli expertů, poradců či komentátorů tvaruje postoje ostatních. V současnosti jsou to především akademičtí a mimoakademičtí ekonomové. 4) Zkoumání vycházející teoreticky a metodologicky ze studia (přírodo)vědy a technologií klade oprávněně velký důraz na to, jak se na působení sociálních věd a formování skutečnosti podílejí technologie, architektury, inskripce typu legislativních norem a nejrůznější další ne-lidští aktéři. Příkladem je role počítačových systémů na finančních trzích. 5) Působení různých sociálních věd a různých proudů v jejich rámci se může sčítat nebo na sebe naopak narážet a tím se vzájemně rozrušovat. Vliv a sílu ekonomie můžeme částečně vysvětlit právě jako důsledek její relativně silné oborové sevřenosti či "disciplinární konvergence". 6) Je zde zvláštní efekt kontra-performativity, při kterém praktické využití určitého modelu či přístupu sociálních věd převrací do rozkolísání toho, co chtěl takový model popisovat. Příkladem je náhlý propad newyorské burzy v r. 1987. Pokud některá entita či strategie výrazně převládne, ztrácí se různorodost, která je zdrojem vyvažování systému.

Metafora difrakce neboli ohybu

Podle T.S. vědní politika v podobě "měření impaktu", kterou tímto v knize kritizuje, vede nakonec k redukci praktické užitečnosti na instrumentální expertizu pro privilegované aktéry či instituce, případně k "úniku" výzkumníků a institucí do tzv. základního výzkumu. Na druhé straně sociální vědy vždy nějak na studovanou realitu působí (viz ontologický model), což zachycuje pojem reflexivity, přičemž by se spíše hodila metafora ohybu -- difrakce (dle Donny Harawayové): "Na rozdíl od odrazu a zlomu, ohyb (difrakce) nevytváří "totéž" přemístěné. Ohyb mapuje zasahování, nikoli replikaci, reflexi nebo reprodukci. Difrakční vzorec nemapuje to, kde se objevují rozdíly, ale spíše kde se objevují důsledky odlišnosti."

T.S. tak uzavírá knihu tezemi: 1) Pohled na sociální vědu jako na ontologickou praxi ruší zásadní rozdíl mezi základním a aplikovaným výzkumem z hlediska jejich "impaktu", efektu či užitečnosti. Otázky po jejich působení... musíme pokládat celé škále sociálněvědního výzkumu. Tyto dopady nelze vzhledem k jejich mnohostrannosti a interaktivní povaze, jež omezují kontrolovatelnost takového působení určit předem, a půjde proto daleko spíše o princip "zpětné" než "předběžné" opatrnosti. Stejně tak nelze dopady shrnovat do singulárního číselného vyjádření. 2) Performativita sociálních věd musí také měnit náš pohled na žádoucí podobu expertizy, která představuje zdroj pro kolektivní a individuální rozhodování... je klíčové, aby expertiza pracující ve veřejném zájmu fungovala pluralitně, co do obsahu i forem. 3) V akademických kruzích probíraný princip "otevřeného přístupu" (open access), kdy je kritice podrobováno v podstatě monopolní postavení několika málo etablovaných vědeckých časopisů, je třeba rozšířit za hranice akademické komunity a zobecnit na všechny fáze výzkumu... Vedle dostupnosti publikací a možností využívat výsledky výzkumu je zde otázka příležitostí pro účast veřejnosti na definování výzkumných priorit, různých forem participativního výzkumu nebo kolektivního stopování, vyhodnocování a usměrňování dopadů zkoumání - v jeho průběhu i v následném životě jeho výsledků.

Závěrem

Knihu tedy hodnotím jako fundovaný a inspirativní vhled do aktuální problematiky vztahu sociálních věd a společnosti, jako další střípek do mozaiky společenského obrazu, který je zarámován vládnoucí doktrínou neoliberalismu a praxí globálního kapitalismu. K tématu budu pokračovat v dalším článku.