Mé mladé přítelkyni

2. 1. 2013 / Jiří Jírovec

Mám mladou přítelkyni. Je to žena obdařená mládím, půvabem i inteligencí. Vážím si jí pro tu vzácnou kombinaci. Náš vztah není jednoduchý. Jednak je vdaná a pak - žije za mnoha horami, řekami a mořem, kam dohlédne tak nanejvýš kamera Skypu. Když jsem ji viděl v nerozmazaném originálu, zjistil jsem, že nejde o dívku typu diblík (k čemu ruce, k čemu hlava, jak praví básník). Nicméně jsem si povšiml, že v její hlavě chybějí informace, které by jí pomohly alespoň trochu pochopit dobu, kterou nezažila.

Slíbil jsem jí dodat pár střípků do mosaiky, aby si mohla skládat svůj vlastní obraz. inteligenci. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na knihu, kterou jsem si kdysi koupil u Škvoreckých v Torontu. Byl to fiktivní rozhovor Pavla Tigrida s jakousi fiktivní Lucií nazvaný Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu.

Nemohu a nechci se chci se srovnávat s Pavlem Tigridem. Nemám s ním společného víc než věk, v němž chci mluvit se svou reálnou přítelkyní. Nejsem tak vzdělaný jako on a pohyboval jsem se v jiné společnosti. Mám ale proti němu dvojí výhodu: žil jsem v letech 1948-86 v Československu a netrpím třídní nenávistí ke komunistům ani k jejich odpůrcům. Stejně jako Pavel Tigrid jsem emigroval, ale, na rozdíl od mnohých jiných, jsem nikdy nepracoval pro cizí zájmy. Jako neutrál se tedy nemusím držet jakékoli módní politické linie.

Původně jsem chtěl začít rokem 1948, kdy jsem šel do první třídy. Jakkoli se zdá být logické, aby se člověk snažil pochopit současnost na pozadí minulosti, dosti rychle jsem dospěl k závěru, že to je skoro nemožné. Stav české společnosti to neumožňuje. Zjistil jsem, že bude lépe vycházet ze dvou základních prvků charakterizujících tehdejší a dnešní společnost.

Víra a faleš

Na počátku poválečného období byla víra. Byla v ní ozvěna písní V+W: "My dva nic nemáme, nic neznamenáme, ze století do století jdem. Ti co něco mají, ti nám nic nedají, tak hledáme zaslíbenou zem ... po cihelnách spím, ze smetí jím a popelím se jako slepice ...hej rup, všichni táhneme za jeden provaz, hej rup ... když nás půjdou milióny..."

Když se dostali k moci komunisté, byli mezi nimi takoví, kteří poznali hlad a bídu a věřili, že společnost, kterou vytvářejí, bude spravedlivější. Lidé, kteří se dostali k moci po sametu, hlad ani bídu nezažili. Mnozí z nich měli ambice získat zpět ztracený majetek, ale celkově jim byla společnost ukradená.

Z tohoto zorného úhlu je možné považovat Husáka a nebo Bilaka za mravně čistší než člověka, který touhu po moci a majetku proměnil na věcné břemeno u podivuhodně nabytého majetku, říkám své přítelkyni, a pokračuji:

Komunisté po roce 1948 slibovali, že tak, jak se bude společnost rozvíjet, poroste i životní úroveň. Jedno z hesel tehdejší doby bylo "Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít". K tomu je nutné dodat, že budování sociálního státu začalo v podmínkách teprve probíhající obnovy válkou rozvrácené Evropy a v ovzduší studené války vyhlášené Churchillem necelý rok po ukončení 2. světové války v americkém městečku Fultonu ZDE.

Projekt (sociálně) spravedlivého státu byl paradoxně závislý na systému jedné strany, který do značné míry omezoval občanské svobody a ve své první kalendářní pětiletce tvrdě nakládal s opozicí. Režim jedné strany (a jedné pravdy) byl kupodivu schopen vývoje a měnil se, takřka po pětiletkách. Většinou k lepšímu. O tom ale není vhodné mluvit. Historie onoho čtyřicetiletí se seschla na krokodýlí slzy o potlačení Pražského jara a odsuzování následující normalizace.

Když byla "lidová demokracie" vyměněna za model z dovozu, ukázalo se velmi rychle, že bude sociální stát postupně rozvrácen jako přežitek.

Nová moc rozfofrovala po roce 1989 vše, co bylo v letech 1948-89 nashromážděno. K tomu je nutné dodat, že v té době bylo možné následovat existující modely (Skandinávie a Rakousko, abychom zůstali u států srovnatelného občanského a ekonomického potenciálu).

Místo toho, aby byla převzata pravidla hry, bylo zhasnuto. Po rozsvícení chybělo tolik, že nová moc již nemohla slibovat zářnou budoucnost než sama pro sobě. Propagandisté vládnoucích stran tedy přišli s hesly: "Žili jsme nad poměry" nebo "Všechno jsme prožrali". Do budoucna nedávají žádnou naději na zlepšení. Lid obecný se má smířit s tím, že není pro všechny (mimo novou vrchnost) všeho dost.

Jinak řečeno, tehdejší víru, že bude lépe, nahradil v současné době strach, že bude hůř. V tom je, řekl bych své přítelkyni, důvod, proč lidé vidí minulost v čím dál positivnějším světle.

Posametová faleš

Základním prvkem, který vytlačil původní víru, se v posametovém období stala faleš. Její počátky začínají u samotného Václava Havla a to v osobní i veřejné rovině. Když Karel Kryl zpíval: "[...] král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem", vyřadil se ze společnosti mocných. Neslušelo se tehdy, aby básník mluvil o nahosti postavy a charakteru vůdce. Byl nebezpečný nejen Havlovi, ale i těm dalším, které mohl dostat do svých textů, kdyby ho, dřív než oni, nedohonil infarkt.

Jestliže smrtka přistříhla křídla Krylovi, světská moc provedla totéž historikům. Stejně jako kdysi komunisté, tak i nová vrchnost vyhlásila nedotknutelnost nové pravdy. Od minulosti se odstřihla zákonem o zločinnosti komunismu a vytvořila Ústav pro studium totalitních režimů, který má zabránit tomu, aby si kdokoli vykládal minulost nepříhodným způsobem.

Zákon o zločinnosti komunismu je faleš sama, protože umožnil, aby se za něj skrývali ti, kteří se v jeho rámci chovali zločinně. Důkazem je to, že za takové chování nebyl prakticky nikdo stíhán a odsouzen. To ne já, to zločinný komunismus.

V posametovém Československu vznikl havlovský mýtus, ne nepodobný Kristovu. ON z nás sňal hříchy prostřednictvím vlastního utrpení v žaláři. Hesla o lásce, pravdě a lidských právech doplňovaná pajány o skromnosti velikána, který to presidentování vzal neochotně a jen proto, že ho Československo tolik potřebovalo, vytvořily kolem Havla gloriolu vylučující jakékoli zpochybňování.

Víra v cokoli je vždy podložena nevědomostí. O Havlovi většina lidí nevěděla skoro nic a onen, pro kult požehnaný stav, trval, než se jiné klice začalo protivit pravdoláskařství.

Nezodpovězeny zůstávají otázky o restituci majetku Havlovy rodiny, který konfiskovala československá vláda hned po válce a nikoli v roce 1948, jeho následná účast na tunelu Lucerna, který připravil slovenskou Tatrabanku o několik desítek miliónů. Nemluví se o financování Charty 77 ani o tom, jak mohly tantiémy za těch pár her, hraných v malých divadlech, generovat takové bohatství. Nemluví se o jeho podlézavosti novému mocnému vzoru a jeho silně výběrovému konceptu ochrany lidských práv.

Pokud se objeví náznak sondy do Havlovy (nyní již) minulosti, je (zatím) zpochybňován jako závist, nebo odplata za to, že se ten či onen člověk nedočkal uznání za své disidentství. Zatím přejmenováváme letiště, zapomínajíce na tradici přejmenovávání přejmenovaného a bourání již nepotřebných soch.

Je jistě škoda, že vicekancléř presidenta Klause, Petr Hájek, vydal svoji knihu až po přejmenování letiště v Praze. Má-li ve svém shrnutí Havlova odkazu pravdu, pak je ostudné takovou postavu jakkoli oslavovat. Hájek totiž ocenil Havlův odkaztakto:

"Václav Havel - ať vědomě či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástrojem sil lži a nenávisti. Ve své misi byl úspěšný. A přesto prohrál. Václav Klaus - ať vědomě či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástroj pravdy a lásky. Ve své misi byl neúspěšný. A přesto zvítězí."

Uvedený výrok je pozoruhodný tím, že může být falešný nejen dílčím způsobem, ale i jako celek, což by vedlo k závěru, že je falešný i jeho autor sám.

Falešná je ovšem i legenda o geniálním ekonomovi. Údajná světovost jeho formátu je podložena servilně odtleskanou profesurou, přestože není podložena učitelskou činností v ranku asistenta či docenta. Jeho habilitační práce je pro jistotu těžko dosažitelná, a tudíž nekritizovatelná. Nefalšovaná je profesorova záliba v čestných doktorátech. Dohnat a předehnat předešlého Václava je nepochybně měřítkem úspěchu na tomto poli.

Na rozdíl od svého předchůdce neměl Václav II. literární minulost, a tak intensivně zvorává neúrodné pole svého spisovatelského záhumenku, přičleněného k presidentskému statku. Záhumenek je tabu, a tak není známo, kolik mu cestopisné paskvily přinášejí a kolik jeho cesty za propagací vlastních knížek stojí daňové poplatníky.

O úrovni jeho poznámek z cesty do Kalifornie jsem před 15 lety napsal svůj první článek pro BL . Od té doby jsem si přečetl několik jeho stejně mizerných sloupků a na jeden reagoval ZDE.

Jeden z čtenářů mě upozornil na jednu větu z Klausova článku, která velmi přesně charakterizuje osobnost presidenta. Cituji:

Dovoluji si jen připojit, že o jájinkovství dotyčného svědčí i zmínka o prof. George Stallerovi ve Vámi citovaném textu. Václav Klaus jej sice očividně vyzdvihuje, ale jen proto, aby podtrhl vlastní důležitost. Cituji: "Škoda, že se mé návštěvy nedožil prof. George Staller, který..." Čili nikoli, jak by se dalo čekat: "Škoda, že jsem se nemohl sejít s prof. Georgem Stallerem, který ...". Je to právě dotyčný, sice obdivovaný, ale jen profesor Cornellské univerzity, George Staller, který měl tu smůlu, že se nedožil návštěvy Václava Klause z Proseka.

Čapků je zatraceně málo, s tím se nedá nic dělat. Proč ale nakladatelství vydávají v podstatě podřadné texty? Toto smutné téma lze zakončit úryvkem recenze jeho knihy vydané nakladatelstvím Fragment Klaus V., Zápisky z cest, Praha 2010.

Sluší se napsat, komu je kniha určena. Tady je cílová skupina jasná. Spadají do ní všichni, kdož zbožňují zbytnělé ego V. Klause, event. všichni, kdož chtějí vědět, jak kniha vypadat nemá. A už vůbec ne kniha vrcholného politika, který si v úvodu stýská, že napsat něco po Čapkových zápiscích z cest je vlastně nemožné a vzápětí vlastní knihou svá slova potvrdit.

Falešná je celá hra na demokracii. Sledovat jednání Sněmovny nebo Senátu je horor jen pro otrlé. Politická korupce provozovaná předsedou vlády za účelem prosazení zákonů, které veřejnost nechce, je trapná až ke kriminalitě.

Podívej, povídám dál přítelkyni, Havel se snažil při jednom cinkání klíčů omezit délku projevu tehdy populárního Dubčeka řka, že by projev měl být krátký a úderný, že by si lidé zacinkali a šli spokojeně domů. Komunisté to dělali stejně, když přesunuli prvomájové oslavy na Letnou, kde si lidé dali u stánku párek, možná koupili nějaký ten banán, zamávali mávátkem a šli spokojeně domů. Vím to jen z doslechu, protože jsem na oslavy ze zásady nechodil.

Kdyby se Ti zdálo, že věnuji příliš mnoho pozornosti Václavům, říkám přítelkyni, tak věz, že by mi byli srdečně ukradeni, kdyby nebyli na vrcholu pyramidy falše. Není důvod neoslavovat "čisté", ale ukaž mi jednoho. Král je mrtev, ale nic se nezměnilo.

Potřeba mas na ulicích a náměstích skončila v roce 1989. Od té doby jsou na obtíž. Pokud protestují, jsou nazývány lůzou, či ulicí, která nebude diktovat politikům.

Media, která přece jenom přestala být naprosto servilní, se stávají obtížnými. Falešná Karolina například mluví o nešťastném mediálním konfliktu týkajícím se obsazení postu ministra dopravy viz 45. minuta tohoto vydání OVM. Přeloženo do lidštiny to znamená, že media uveřejnila její výrok na adresu Nečase, že se chová tak, jako by mu brali klíč od kasičky. Nemá-li se nic ztratit v překladu, jde o snahu ODS získat přístup ke znamenitým penězovodům Ministerstva dopravy. Peake se prořekla, ale protože drží falešně získaný klíček k udržení vlády a tím i sebe u moci, tak si troufla zahrát trochu na city veřejnosti.

Je pozoruhodné, že v době, kdy alespoň některá media již nechtějí jen tak přehlížet konání vrchnosti, se začínají potrefené politické husy ozývat. Prý není vhodné, aby se zveřejňovala jednání mezi politiky. Občan má dostat předložený výsledek, což je ale návrat k praktikám vládnutí jedné strany, kdy byla veřejnost seznámena s rezolucí příslušného orgánu KSČ.

Faleš je ovšem i v médiích. Napadají mě dvě jména: schopný a nepochybně dobrým týmem vybavený Moravec a neschopná Jílková. Sofistikovaný Moravec je faleš mírného pokroku v mezích zákona. Diskutovaný problém ho jakoby zajímá, ale jen do té míry, aby mohl použít poněkud nabubřelý přílepek "o čem se bude zítra hovořit". Ten ale znamená jen to, že se daným problémem již nebude zabývat a vše postupně zanikne "mezi lidmi", aniž by se cokoli vyřešilo. Jílková je obětí sebe sama, protože nedokáže udržet byť jen nepatrnou úroveň diskuse. Z propagandistického hlediska to ale není škodlivé, protože si někteří diváci mohou říct "ti jim to zase dali, v té televizi".

Karolina Peake si v citovaných OVM nedala pokoj a zahájila nový mediální konflikt, když na zprávu, že Marek Šnajdr má údajně získat místo v dozorčí radě Českých drah, Petr Tluchoř půjde do ČEZ a Ivan Fuksa má prý nastoupit do Českého aeroholdingu, reagovala tak, že to znevěrohodňuje vládu a že proti tomu bude bojovat. Reakce některých politiků je v článku To ta nenávist kape. Politici otevřeně o "huse" Karolíně Peake a trafikách .

Vzpomínáš na Víta Bártu, přítelko? Ten byl nepravomocně odsouzen, protože prý z vlastní kapsy korumpoval dva špičkové členy vlastního vedení, aby drželi basu s VV? Neměl by být premiér Nečas souzen za politickou korupci, k níž ovšem místo vlastních peněz hodlal nebo hodlá použít veřejné prostředky ze státních podniků?

Gesto tří poslanců ODS, kteří se vzdali poslaneckého křesla (jakýsi gag pseudočestnosti), je buď porušením slibu vykonávat mandát "v souladu se svým slibem a nebýt přitom vázáni žádnými příkazy" viz Článek 23 Ústavy ČR, nebo je důkazem, že na poslance byl prováděn nátlak a nakonec se podrobili vůli strany výměnou za pašalíky.

Článek 23 Ústavy ČR rovněž říká, že poslanec vykonává svůj mandát v zájmu všeho lidu. Ústava samozřejmě "všeholid" a jeho zájmy nedefinuje. To, že odstupující poslanci umožnili, zjevně proti vůli většiny národa, schválení církevních restitucí, je buď porušením ústavního slibu, nebo důkazem, že "všeholid" zahrnuje toliko ctihodné občany a ne lůzu, která fráterům závidí kus žvance. Faleš z toho čouhá jako sláma z bot, kdežto čestnost se krčí kdesi v koutku. Je to všechno směšné.

Vrcholem současné falše je chování kandidáta na presidentství, Fischera, který si jakoby sype na hlavu popel. Byl v KSČ deset let -- zhruba od Charty do sametu. Kdyby média za něco stála, tak by pátrala po tom, jaké stranické úkoly během té doby dostal a jak je plnil. Kariérismus se nedá "odlitovat" a charakter se nedá získat výměnou jedné legitimace za druhou ani výrokem, že se mu z komunistů dělá špatně. Člověku, který přijme na kampaň 14 miliónů od jakéhosi miliardáře, není možné věřit ani pozdrav. Cožpak Fischer nepoužívá stejný mechanismus, aby se dostal, kam chce? Stejný popel si přece musel sypat na hlavu, aby se dostal do komunistické strany.

Pohled před samet

Podívej, přítelkyně, současná vrchnost nemá zájem ocenit cokoli z minulosti. Je to pochopitelné, protože pak by se mohlo ukázat, že systém, který -- opět falešně -- přivedla k životu není zrovna to pravé, ořechové. "Všeholid" by se nám pak mohl domnívat, že heslo "nejsme jako oni" došlo svého naplnění.

Režim jedné strany (a jedné pravdy) byl kupodivu schopen vývoje a měnil se, takřka po pětiletkách. Vesměs k lepšímu. O tom ale není vhodné mluvit. Historie onoho čtyřicetiletí se seschla na krokodýlí slzy o potlačení Pražského jara a odsuzování následující normalizace.

V pohledu na minulost je tolik falše, že je třeba značného úsilí nepropadnout beznaději ze lží. Existuje seriózní historické studie, které by se zabývaly mezinárodní situací po válce, hrami CIA, různými embargy a vůbec tlaky, jimž Československo po roce 1948 čelilo? Nevím o žádné, přestože by neměl být problém otevřít archivy a zjistit, proč třeba Gottwald jednal tak jak jednal, jaké důsledky měla snaha Západu likvidovat nepřijatelný ekonomický systém.

To by ovšem mohlo vést k nepříjemným úvahám o tom, co měl dělat suverénní stát, když mu přes hranice pronikali západní agenti se špionážními či teroristickými úkoly.

K šedesátému výročí popravy Slánského uvedla ČT pořad Když komunisté vraždili komunisty. Marně byste v něm hledali sebemenší zmínku o studené válce, natož pak o úloze Josefa Swiatla (člověka odpovědného za odhalování protistranické činnosti v Polsku) a, jak se posléze ukázalo, agenta CIA. Nebyla zmíněna akce The Splinter factor. Přítomní historici to jistě věděli, ale mlčeli. Pomocí drobné falše měla být divákům připomenuta krvelačnost komunistů.

Podle tohoto zdroje měla Operace Splinter Factor

[...] podnítit Stalinovu paranoiu, aby destabilizovala satelitní státy.

S odstupem času je zřejmé, že Churchill svým projevem zahájil geopolitické hry. Jejich cílem bylo co nejvíce oslabit Sovětský svaz. O to šlo v podstatě již od Lenina. Trvalo to až do konce osmdesátých let, než se zadařilo prostřednictvím Gorbačova a po něm Jelcina. Churchillovi samozřejmě šlo i o to, jak ochránit tehdejší britskou koloniální říši. Jeho varování před SSSR je možné považovat za upozornění, že by se Británie a USA neměly navzájem oslabovat.

Teorie, že se postupem času bude zostřovat nepřátelství vůči centrální vládě a komunistické straně, byla logická. Nazývala se "zostřování třídního boje" což bylo zjednodušení, odpovídající tehdejší terminologii. Vedle vnitřního nepřítele ovšem existoval i nepřítel vnější, který se snažil svého nepřítele oslabit. Tato snaha trvá dodnes (viz řetězec vojenských základen kolem Ruska) a snahy destabilizovat ruskou ekonomiku za Jelcina. Putin je formálně napadán kvůli lidským právům, ale jeho chybou je, že Rusko zpětně stabilizoval.

Post-komunistický systém převzal pravidlo jedné pravdy vskutku bez zábran. Teď je to zrovna ta druhá, a proto se nesluší protestovat proti čemukoli, co USA dělají. Vládnout zemi s přísně hierarchickým systémem moci je složité samo o sobě.

Domnívám se, že neexistuje sociologický rozbor situace v poválečném Československu. V padesátých letech totiž dokončila vzdělání generace, které Protektorát znemožnil dokončit studia. Snažila se dostat na místo na slunci a měla oproti té předcházející nejen elán, ale tehdy i oporu v ještě nezdiskreditované KSČ.

Obdobná situace nastala o generaci později v roce 1968. Opět se objevili noví dravci, kteří chtěli vytlačit "sekerníky" z padesátých let. Ti z nich, kteří v té době vstoupili do KSČ a spolu s těmi, kteří se vrátili ze zatracení (Husák, Pavel, Smrkovský, atd.), vystoupili aktivně proti novotnovskému křídlu. Po srpnu 1968 byli vytlačeni z politiky, z vedoucích pozic a v některých případech z původních zaměstnání vůbec.

Po roce 1970 nastoupili na místo "zdiskreditovaných" nově přijatí členové KSČ. Na vysokých školách bylo třeba doplnit stavy, aby mohla být zachována vedoucí úloha strany. To představovalo určitý problém, protože současně bylo třeba zachovat určitý poměr mezi počtem dělníků, žen a inteligence v daném obvodu. Na Přírodovědecké fakultě, která spadala pod Prahu 2, kde žádný průmysl nebyl, to bylo dosti složité. Ti, kteří tehdy přijali kandidaturu do KSČ, to dělali z čistě kariéristických důvodů. Některé pak postihl po roce 1989 stejný osud jako jejich předchůdce před dvaceti lety a byli odejiti.

Systém jedné strany měl obrovskou slabinu v tom, že neumožňoval naplnit ambice lidem, kteří toužili po moci a vrcholových pozicích. KSČ měla ústředního tajemníka, pár lidí v presidiu a o něco víc v ústředním výboru. Cesta vzhůru byla obtížná i proto, že neexistovala přirozená výměna lidí. Ze špičkových stranických pozic nebylo kam odejít. Nebyly správní rady ani jiné pašalíky, které by politici mohli získat.

Mezi falší pokroucené události patří třeba otázka ochrany státních hranic. V době, kdy kritizujeme komunisty za dráty na hranicích a střelbu po těch, kteří se pokoušeli hranice přejít, se pomalu dostavuje plot na hranici USA s Mexikem. Je to samozřejmě proti principu volného pohybu lidí, který kdysi západní propaganda šířila. Mexičani se snaží dostat zpátky trochu z toho, co USA ze Střední Ameriky léta vysávaly. Kdyby měli doma práci, tak by tam zůstali. Přes hranici se pohybují i pašeráci drog, ale ti nedělají nic jiného, že reagují nabídkou na obrovskou poptávku americké populace.

Ukázka plotu mezi USA a Mexikem je ZDE.

Mezi Izraelem a Palestinou se staví zeď ne nepodobná té Berlínské. Ukázky z její stavby a mapy, které ukazují, jak Izrael expanduje na palestinské území, je ZDE.

K tomu bych dodal, že se na takových hranicích rovněž střílí a zabíjejí lidé. Přítelkyni bych pak ještě popsal dohodu, kterou uzavřely USA s Kubou. Castro se s Clintonem dohodli na 20 000 povolení k imigraci ročně. Pro nelegální uprchlíky bylo zavedeno pravidlo feet wet/ feet dry:

Počínaje rokem 1994, americká vláda zadržovala Kubánce na vorech dřív než se dostali k pobřeží. Pobřežní stráž začala uplatňovat pravidlo mokrá/suchá noha podle kterého pouze ti Kubánci, kteří se dostali až na břeh (suchou nohou) mohli požádat o politický asyl, kdežto ti, kteří byli zadrženi na moři (mokré nohy) byli vráceni na Kubu. V létě 1999 byla pobřežní stráž nafilmována, jak používá pepřový sprej a vodní děla, aby znemožnila uprchlíkům přistání.

Není ovšem plot jako plot a ochránce hranic jako ochránce hranic. V roce 2005 působilo podél americko-mexické hranice na 12 000 dobrovolníků ZDE. Na mexicko-americké hranici zahyne ročně několik set lidí. Jak naznačuje studie z roku 2006, je několik desítek z nich zastřeleno, ale většina se stane obětí vyčerpání a dopravních nehod.

V Československu existovali dobrovolníci známí jako Pomocníci Pohraniční stráže. Ochrana státní hranice byla v některých místech rozšířena tak zvaným "hraničním pásmem", kam měli přístup domácí obyvatelé.

Podívej, přítelkyně moje, příklady z USA jsou pro naši zfalšovanou společnost velmi důležité. Když se mluví třeba o rasismu, vybaví se příběh Jesse Owense, amerického sprintéra, který vyhrál na olympiádě v roce 1936 čtyři zlaté medaile. Hitler mu prý odmítl podat ruku, protože jako rasista těžko snášel porážku nadřazené bílé rasy. Owens, který závodil za Ohio State University, to ale možná viděl trochu jinak. V USA nemohl bydlet ve stejném hotelu a stravovat se s ostatními členy atletického mužstva.

Owens řekl, Hitler mě neurazil -- byl to (president) Roosevelt. Ten mi ani neposlal telegram [...]. Jesse Owens nebyl nikdy pozván do Bílého domu a ani Roosevelt ani jeho následovník Harry Truman mu nikdy nedali žádné vyznamenání.

Je třeba vidět, ukončuji vsuvku před návratem na českou půdu, že i k poučování o lidských právech je třeba přistupovat s rozvahou. Ledy v USA se hnuly až v polovině šedesátých let a trvalo to dalších padesát, než se černoch stal prezidentem.

Tento materiál je dobrou ukázkou dobové propagandy. Příběh Mašínů je popsán pravdivě s tím rozdílem, že pravda je značně neúplná.

Bratři Mašínové poslouchali západní rozhlasovou stanici, která připomínala hrdinství jejich otce. V té době už oba dobře věděli, co je to komunistický režim. Oběma byl zabaven majetek a byly posláni do pracovního tábora. Ctibor strávil dva roky na Pankráci a v Jáchymově. Mladší Josef Mašín byl dvakrát ve vězení. Oba se proto tajně připravovali na útěk. V poslední chvíli přibrali své tři kamarády, Paumera, Švédu a Janatu.

Při náhodné kontrole ve východním Německu byla Janata zatčen a udáním padl do rukou komunistické policie Švéda. Pak došlo k přestřelkám, při nichž se museli bratři Mašínové a Paumer bránit. Po několika střetech s policií se jim podařilo dostat se až do Berlína. Všichni tři se přihlásili do americké armády a v únoru 1954 se dostali do Spojených států amerických.

V monstrózním zinscenovaném soudním procesu byli bratři Mašínové a Milan Paumer v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti. K trestu smrti byli odsouzeni Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Rozsudek byl vykonán. Zbyněk Roušar byl odsouzen na doživotí a dalších třináct obviněných k trestům vězení do 22 let.

Tedy ani slovo o vraždách v Československu, ani slovo o mrtvých v Německu. Prostě došlo k přestřelkám... Je pravda, že i Josef Mašín byl ve vězení, ale jen ve vyšetřovací vazbě a pak byl propuštěn, protože nebyl obviněn. Stačí srovnání s tímto zdrojem.

Aby falše nebylo dost, vstupuje do hry neurčitý počet učitelů, kteří si podle tohoto článku myslí, že se o totalitě ve školách neučí dost:

V době mohutného nástupu komunistů do řídících pozic v krajích se ukazuje, že lidem úspěch KSČM nevadí. Dokonce ani podle nedávno zveřejněného průzkumu mezi mladými lidmi ve věku do 29 let se nenajde většina, která by byla znepokojena. A některé děti už ani pořádně nevědí, proč je komunismus odsouzeníhodný.

Citovanou pasáž můžeme chápat tak, že se v prostředí všeobecné falše výchova nedaří. V zásadě ale jde o útok na demokracii. Protože, proč by měl být v demokracii kdokoli znepokojen tím, že někdo volí legální a navíc parlamentní stranu?

Přítelkyně moje, povídám, té falše je tolik, že jsem nenašel ani jeden případ, kde by nevyčuhovala. Chci Ti ale dát ještě jeden příklad.

Jde o 13. komnatu Pavla Sedláčka, z níž vyzařovala snaha poučit mladou generaci o tom, jak zrůdní komunisté nenáviděli rock and roll ZDE.

Ponechme stranou otázku, do jaké míry 71 let starý Sedláček mladou generaci vůbec zajímá. Podívej se na tu komnatu a pak si přečti, co se ve stejných letech dělo kolem rock and rollu v zemi, z níž přicházel.

Zajímavý anglický článek končí touto pasáží:

Rodiče bojovali se svými boky kroužícími teenagery kvůli "hříšné hudbě", která ohrožovala starší, konzervativní generaci. Rozkol mezi rockem a náboženstvím se prohloubil v polovině šedesátých let, kdy hudebníci jako Bob Dylan a John Lennon byli drsně kritizováni za písně a komentáře (Dylan za With God on Our Side) a Lennon za překroucený výrok "The Beatles are bigger than Jesus").

Rodiče a pastoři se domnívali, že rock'n'roll byl příčinou sociálních problémů národa a hnutí mladých.

Některé rozhlasové stanice pod tlakem náboženských skupin, (většinou v tak zvaném Bible Belt), věřily, že černošská hudba a její odnož rock'n'roll jsou součástí komunistické konspirace ovlivnit mozky mladých lidí v Americe; následné veřejné ničení nenáviděných gramofonových desek připomínalo nacistické hranice na konci třicátých let.

Na konci padesátých let byla v USA zrušena řada rockových koncertů pod záminkou, že policie "nemohla zaručit bezpečnost publika". Zatím co rodiče pokračovali v boji proti rockové hudbě, její přitažlivost mezi mladými posluchači rostla.

Hudebníci uchvacovali teenagery písněmi, které vytvářely pocit neomezené svobody, což bylo v padesátých letech odvážné. Je zázrak, že v době náboženského fanatismu, rasových problémů a mccarthyismu rock'n'roll vůbec přežil, ale jak Danny a The Juniors ve svém hitu zpívali, "Rokenrol tady zůstane" .

Když nic jiného, citovaný text dokazuje, že zákazy mohou mít nejen generační základ, ale i strach z ohrožení víry (lhostejno jestli politické nebo náboženské provenience).

Bylo by zajímavé vědět, jak by měli dějepisci vybalancovat hrůzy totality s kulturním rozvojem šedesátých let. Co třeba postavit proti takto popsané historii začátků českého rock'n'rollu. SPUTNICI Maturita českého rock'n'rollu.

Tohle vyprávění bych své přítelkyni poslal s přáním, aby se její dítě ve zdraví nejen narodilo, ale hlavně dožilo časů, kdy bude kolem méně falše.

0
Vytisknout
28202

Diskuse

Obsah vydání | 4. 1. 2013