Kde domov Karla Schwarzenberga

4. 1. 2013 / Mojmír Grygar

1. Karel Schwarzenberg (dále SB) se stal "Čechem jako poleno", protože se v Čechách narodil a zdědil tu velký majetek. Princip Augšpurské smlouvy (1555) "cuius regio eius religio" (kdo je vládcem kraje, ten určuje i náboženství) se dá také vykládat národnostně: patříš tam, kde máš (větší) majetek. Pan SB rád vykládá anekdotu, jak se malá tasemnice dívá s maminkou ven, kde se jí všecko -- louka, květinky, sluníčko -- tuze líbí, a na její udivenou otázku, proč nežijí tam venku a trčí v temné díře, jí maminka řekne: nedá se nic dělat, to je jednou, holt, náš domov. Nechme stranou, že anekdota urážlivým způsobem definuje domov (tu věčnou českou otázku "kde domov můj?"), a z občanů, kteří zůstali doma a nešli ven za krásným barevným světem, dělá pitomce, ale podívejme se, jaká se v ní skrývá paradoxní pointa. Proč se vlastně pan SB vrátil domů, přestože žil téměř celý život tam venku na sluníčku? Co ho pudilo oprášit ztracenou a zapomínanou otovskou řeč a vrátit se do "díry"? Tou silou nebyla česká řeč, krása krajiny ani české historické vědomí, ani nostalgie po starých pověstech českých, po Dalimilovi, Husovi, Komenském, Masarykovi, ale velký majetek, pro který jeho předkové válčili, vdávali se, ženili a který s pomocí Boží neustále rozšiřovali. Návrat do díry byl návrat k milovanému majetku. Vždyť pan SB hned, jak to bylo možné, žaloval český stát, že mu komunisté zazaplavili rozlehlé lesy pod Orlíkem, napsal Mojmír Grygar.

SB razí šlechtické pojetí českého národa a jeho dějin. Přestože od devadesátých let poskytl nesčetně rozhovorů a probral v nich kde co, nezaznamenal jsem, že by považoval za nutné se za činy svých předků, kteří byli od nepaměti odpůrci české církve a české národní věci, omluvit. Pánové na Hluboké, Krumlově a Orlíku patřili k oporám katolické menšiny v Českých zemích a to jim přinášelo mnoho výhod. V pobělohorské době získali velké majetky v jižních Čechách, které dřív patřily českým protestantům. SB by se jistě ohradil, kdybychom tvrdili, že se jeho předkové podíleli na konfiskacích (krádežích) cizího majetku; již slyším námitku: jeho pradědové si lesy, pole, vesnice, rybníky buď koupili nebo získali šikovnými vdavkami od Eggenberků a otázka, jak se k nim Eggenbergové dostali, už není jeho věc. Schwarzenbergové v 19. století patřili k důsledným nepřátelům konstituce, liberálních svobod a českých kacířů. Havlíčův epigram z roku 1850 "Zle, matičko, zle, Švarcemberci zde", míří proti dvěma předkům našeho kandidáta, kteří -- jeden voják, druhý kněz -- rukou společnou a nerozdílnou bojovali za udržení monarchie jak řemen. Na Čechy se přitom dívali jako na kazisvěty a kacíře, jako na dědice husitských násilníků. Jeden z Schwarzenbergů, také Karel, nazval husity "bandou lupičů a žhářů". Ale proč by se SB za ten výrok omlouval, když prý "je to taky část pravdy o té době"? Co na to říct? Podle postmoderní noetiky "každý má svou pravdu". Je pravda husitů a pravda křižáků, pravda Husova a pravda Kostnického koncilu, pravda pánů a pravda kmánů. Prosím: můžeme si vybrat!

2. SB v rozhovorech obšírně vyložil své pojetí českého národa a jeho dějin, které má od koncepce Palackého, Havlíčka a Masaryka daleko jako čert od kříže. Podle Pána z Čimelic a Murau existuje dvojí pojetí českého národa. To první -- dvojjazyčné -- reprezentuje česká šlechta, řídící složka národa opírající se o vlastnictví půdy (Boden); podle tohoto zemského hlediska nerozhodovalo, kdo z obyvatel Českých zemí (Böhmen) mluvil česky a kdo německy. To druhé pojetí národa prý prosadil na začátku 19. století Josef Jungmann jako reprezentant buržoazie, a tak se národní obrození soustřeďovalo na obranu a velebení českého jazyka. Pojem národa se zúžil a dříve klidná, nešovinistická dvojjazyčná společnost se najednou začala nesmyslně štěpit. (Za poznámku stojí, že i Stalin ve svých statích o národnostní otázce konstatoval, že národní boj Čechů se pohříchu příliš vyčerpával v jazykových šarvátkách a třenicích.) Samozřejmě ne náhodou SB ve svých dějinných exkurzích fatálně zapomněl na poddaný lid, který si téměř zázrakem uchoval svoji řeč. Švýcarský občan a dvojjazyčný Čech přehlédl tu početnou negramotnou, bezprávnou, vykořisťovanou černou masu, bez níž by ani šlechta ani třetí stav nemohly vytvořit žádné národnostně, jazykově, hospodářsky a kulturně sjednocené společenství. Co by byla sláva šlechty a duchovenstva bez nevolníků a prosperita buržoasie bez dělníků?

Prezidentskému kandidátovi nelze ovšem upřít, že se snaží -- podobně jako kdysi Václav IV. -- jít v haleně mezi lid. Občas ho vídáme v hospodách, výčepech, čelednících, jak zdařile přebírá od českých pivařů jejich žargon. Je to jakési mimikri: podívejte se, jak dobře ovládám škálu českých nadávek, obscénních vtipů a sprosťačin! Nebojte se, já mám k lidu blíž než kterýkoli měšťák či vzdělanec. Na dřevěných lavicích hospod čtvrté cenové skupiny se cítím dobře -- jsem Čech jako poleno, nijak se nevyvyšuju, a -- krucinálfagot -- mohl bych! A jak!

3. SB se vyzná nejen v národnostní otázce, ale také v složitých politických problémech. Rád, rychle a prostě vám vysvětlí, že dnes už politickou sféru nerozdělují žádné hranice mezi pravicí a levicí, jedna i druhá strana si vzájemně vyměňují programové cíle i metody. Dnes už se volič nezaslibuje nadosmrti pro jednu partaj, má výhodu, že si může v pravidelných časových lhůtách zas a znovu zvolit stranu, která ho právě osloví. Také politikové mají právo (a kdo by to mohl upírat novinářům nebo komukoli jinému?) měnit trička, sestavovat si pokaždé sortiment aktuálních požadavků a priorit, a s ními pak jít na politický trh. Pan SB s vtipem jemu vlastním dodává: toleruje-li se u nás střídání milenek, proč by se mělo bránit výměně politických dresů? Má to tu velkou výhodu, že lze v politice dobře manévrovat, odhadovat, které zboží právě půjde na odbyt (deregulace, privatizace, škrty, daně, ekologie, církev, korupce, penze, zdravotnictví, Evropská unie, školství, národ, homosexualita a bůhví co ještě), a podle této marketingové stratégie je pak možno postupovat a získávat co největší počet hlasů. Přímo ideální situace nastává, když se zbortí zastaralé rozložení politických partají, které od 19. století až po druhou světovou válku i krátce po ní fungovalo. Občané tehdy věděli, co mají čekat třeba od mladočechů, agrárníků, lidovců, národních socialistů, sociálních demokratů nebo komunistů, naproti tomu dnešní voliči mohli jen nejasně tušit, s jakým zbožím se vytasí nové logo VV nebo TOP 09. Podle politologických zkušeností pana SB lze v éře střídání triček postupovat flexibilně a tak -- bez závaží strnulých programů minulosti -- volně kráčet od jedněch voleb k druhým. Přidá-li se k tomu ještě princip koaličních dohod, nikdo už nebude s to kontrolovat, zda a do jaké míry strany či spíše kluby plní svůj program. Podle SB právě toto uvolnění závazných a přehledných politických hnutí a programů odpovídá modernímu pojetí politiky. Vždyť i vzdělaní sociologové říkají, že žijeme ve světě tekutých jevů, a to jistě musí platit i pro politické strany. Nejde o nic jiného než o vstup postmoderního chaosu a nadvády syntaxe nad sémantikou, nadvlády tekutosti nad pojmovým uchopením věcí, jak říká František Koukolík, do politické sféry. Nemyslím, že by SB potřeboval číst postmoderní filozofy, všechny ty složité bořitele pojmového myšlení -- Derridy, Paul de Many, Lyotardy, Feyerabendy. Jeho schopnost spojit neústupné lpění na staleté trvalosti šlechtického majetku s tekutostí národnostních i politických pojmů je mu bezpochyby dána dědičnými instinkty. V tom se však pohotově odklonil od svého biologického otce, který před nestabilitou demokracie dával přednost pevnosti autoritativních režimů, opírajících se o monarchy a vůdce posvěcené božským nebo mýtickým (rasovým) posláním.

0
Vytisknout
11670

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2013