Šlechtic ve službách Kalouskova absolutismu

7. 1. 2013 / Ivan Větvička

Republikánské zřízení v naší zemi upadá. Klesá důvěra ve vládu, parlament i justici, zatímco skupina podnikavých dravců beztrestně pustoší hospodářství a prezident dělá v zahraničí ostudu. Bezútěšná situace probouzí nostalgii po starých časech: po jistotách pro posušné v komunistické diktatuře, po přehledných názorových šablonách zatuchlé církve pro tápající, po ideálu šlechtické cti z rytířské literatury pro romantiky. V prezidentské kampani Karla Schwarzenberga se ukazuje, že romantickou duši mají i mnozí úctyhodní lidé (Jan Svěrák, Miloš Forman, Helena Illnerová, Jiřina Šiklová, Libor Pešek, Bolek Polívka a další), pro které už odraná Republika není sexy a snaží se voliče přesvědčit, že z marasmu nás vyvede KNÍŽE. Předurčuje šlechtický původ člověka k čestnému a prozíravému jednání? Bohatá historie zemí Koruny české přináší jasnou odpověď.

Pohodlní sebestřední lakomci

Povaha se nejlépe projeví ve vyhrocených situacích, kdy jde o život, nebo alespoň o moc a majetek. Dobrý příklad poskytuje stavovské povstání proti Habsburkům v letech 1618 -- 1620: Rebelii zahájila nekatolická šlechta v Čechách, která dlouho přehlížela zájmy ostatních zemí Koruny (proto se zpočátku musela obejít bez jejich podpory) a zcela ignorovala potřeby měst i venkova. Aktivní účasti prostých lidí na vzpouře povstalci dokonce aktivně bránili. Největší problém však Petr Hora Hořejš v Toulkách čekou minulostí popisuje takto:

České povstání bylo zpola soukromou pří panstva, jejíž důsledky však dolehly na celý národ. Rebelové si přáli zvítězit co nejlevněji. Od počátku zkoušeli přenést tíhu zápasu na jiné. Na všech stranách škemrali v očekávání, že cizina bude v jejich věci obětavější než oni sami. Zákonitě se dostavilo rozčarování. Převaha habsburského tábora byla z měsíce na měsíc zřejmější, stavovské vzbouřence to však nepřimělo, aby do války vložili maximum svých zdrojů.

Povstalci mnoho měsíců dlužili najaté žoldnéřské armádě plat a vymlouvali se, že nemají peníze. Vojáci hladověli, mnozí zastavili své zbraně za potraviny, zesláblou armádu kosily nemoci: v zimě 1618 -- 1619 zemřely či dezertovaly až dvě třetiny stavovského vojska. Když pak císařští v létě 1619 obsadili Hlubokou (zámek tehdy nepatřil Schwarzenberkům, získali ho roku 1661) a vyšlo najevo, že si tam jihočeská šlechta schovala cennosti za 300 000 tolarů, bylo rozhořčení žoldnéřů takřka nezvladatelné. Demoralizovaná prořídlá armáda přesto domanévrovala až na Bílou horu, kde byla rychle poražena.

Ani to však nemuselo znamenat katastrofu: většině vojáků se podařilo ustoupit do Prahy, kterou by mohli snadno hájit -- kdyby jim za to ovšem někdo zaplatil a vydal patřičné rozkazy. Nestalo se. Král Friedrich Falcký popadl svou vznešenou manželku Alžbětu (nejstarší dceru anglického krále Jakuba I.) a uprchl z města. Zpanikařili i urození generálové a vydali Prahu nepříteli bez boje.

Velitel císařské armády, vévoda Maxmilián Bavorský s takovou možností vůbec nepočítal a zprvu nechtěl své vojáky do zrazeného města vpustit. Když tak přeci jenom učinil, začalo důkladné rabování, do něhož se zapojili také opuštění nezaplacení žoldnéři, kteří měli Prahu původně bránit.

Společnou rukou v palácích a měšťanských domech naloupili poklady, jejichž hodnota několikanásobně převyšovala veškeré válečné výdaje.

Povstalcům se skrblení nevyplatilo. Porážku následovaly kruté represe, jejichž dopad umocnila třicetiletá válka, která právě začala. Habsburkové nutně potřebovali peníze a kde brát více, než v pokořené zemi? Úkolu se ochotně chopila šlechta, jež uspokojila svoji touhu po majetku ještě svědomitěji než požadavky císaře. V roce 1622 vzniklo převážně katolické konsorcium, které stát již na konci roku 1623 přivedlo k bankrotu. Podle Petra Hory Hořejše:

V konsorciu se sešla skupina mafiánů, kteří vědomě a programově uskutečňovali finanční podvody a machinace neuvěřitelného rozsahu, aniž je za to kdy stihl přiměřený trest.

Jak současné...

Trocha ostudy

O úrovni českých pánů vypovídá i příhoda z příjezdu právě zvoleného Ferdinanda I. Habsburského do Čech (1526): Král měl být slavnostně uvítán na hranicích u Jihlavy. Ferdinand dorazil včas, ale musel několik hodin čekat na zahájení obřadu, protože páni se hádali o to, v jakém pořadí půjdou v královském průvodu.

Všichni proti všem

Třicetiletá válka nabízí mnoho případů zrady, zlodějiny, krutosti i názorových veletočů urozených pánů. Podívejme se však hlouběji do minulosti, do dob vlády Přemyslovců. Sami členové mýty opředené dynastie se v boji o nástupnictví zrazovali, věznili, mrzačili i zabíjeli, což nejednou ohrozilo samu existenci českého státu. A šlechta? Pokud dostala příležitost, také se rvala o svůj díl. Například o situaci po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli (1278) kronikář napsal:

Všichni urození odpůrci Přemyslovi vrhli se na královské statky a ohněm i mečem šli za mstou a sobeckým ziskem.

Zoufalá vdova, královna Kunhuta, do země pozvala ,,spřátelenou pacifikační armádu" Přemyslova synovce Oty Braniborského. Svého činu brzy litovala -- Braniboři v Čechách zůstali dodnes pojmem. Nastalo všeobecné plenění, na němž se bezostyšně podílela i česká šlechta.

Kalouskův ochočený medvěd

Netvrdím, že všichni šlechtici jsou malicherní proradní hrabiví bídáci. Ve výše citované knize Petra Hory Hořejše, z níž čerpá tento článek, se píše i o statečných, obětavých a moudrých feudálech. Je však zřejmé, že panstvo netvoří ušlechtilejší vrstvu národa. Slovo šlechtice má stejnou váhu jako slovo dlaždiče. S vyšším vzděláním a vybranější výchovou mezi lidmi neubývá nepravostí, pouze se mění jejich forma.

Karel Schwarzenberg hraje svoji partii, která prospívá jemu a jeho rodu. České republice někdy pomůže, například podporou disidentů, a jindy ublíží -- to když umožnil, aby exlidovec Miroslav Kalousek využil jeho popularitu a chytal na jeho tvář volební hlasy pro stranu TOP 09. Spolupráce se oběma vyplatila: Kalousek získal moc, která mu dovoluje soupeřit s premiérem, a kníže prestižní funkci ministra zahraničí. Pokud by se Karel Schwarzenberg stal prezidentem, vyleští rodový erb ještě vyšším úřadem. Výrazně posílí i Kalousek, získá loajální hlavu státu. Takový úspěch stojí za trochu nasazení, proto se kníže nechává vodit jako cvičený medvěd po putykách (kterým by se jinak obloukem vyhnul) a přátelsky mručí na voliče.

0
Vytisknout
9854

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2013