Proč budu volit Jiřího Dienstbiera

5. 1. 2013 / Boris Cvek

Dlouho jsem bral prezidentskou volbu jako něco nepodstatného a spíše jsem si jen tak pohrával s představou, co by průměrný český lid říkal na prezidenta, pomalovaného tetováním. To byly doby, kdy jsem preferoval pana Franze. Nebo jinak řečeno: prezidentská volba jako recese a výsměch politickému systému. Jiří Dienstbier byl pro mne od počátku jeho kandidatury člověk, kterého je na kladeče věnců škoda a který utíká od své odpovědnosti za podobu sociálnědemokratické politiky k nadstranickým výšinám.

V posledních měsících si však hlouběji uvědomuji, že k velké politické změně, kterou potřebujeme, nestačí neurčité vítězství levice v příštích volbách. Levice má již dlouho v programu registrační pokladny, majetková přiznání, zrušení anonymních akcií atd. Nemohla to prosadit, protože nikdy pořádně nevyhrála volby a protože se po vítězství ČSSD Vladimíra Špidly dala přednost (a já jsem s tím tehdy velmi souhlasil) koaliční vládě s pravicí a nikoli s komunisty.

Dnes už to víme a potřebujeme tedy prezidenta, který bude připraven na vládu ČSSD a KSČM a který bude pojistkou budoucí levicové dominance v české politice. Jedině naprostá porážka pravice může dát pravici šanci obrodit se a zbavit se kmotrů. A jedině většinová, stabilní vláda levice může vést k politice, která ani sociální demokracii neumožní vracet se do stop Zemanových souputníků Šloufa a Palase či do stop Jiřího Paroubka a Davida Ratha. Jedním z faktorů, který sociální demokracii v nedávné době uškodil, byly právě Zemanovy a Paroubkovy politické ambice.

V případě Zemana to vedlo až k Topolánkově vládě, podporované Melčákem a Pohankou. Pravice tak i díky Zemanovi dostala dostatečně velký prostor k tomu, aby ukázala, co v ní je, a aby tak pokračovala v klausovské devastaci této země. Jednota pravicové Nečasovy vlády a Klausovy éry se dokonale ukázala ve způsobu, jak Václav Klaus před pár dny pojal amnestii k oslavě vzniku České republiky. Zeman, Klausův favorit a souputník, není proto kandidát nové levicové politiky, nýbrž její škůdce.

Když to shrnu: budu volit Jiřího Dientsbiera, neboť je kandidátem sociální demokracie. Chci-li, a to chci, aby ČSSD drtivě vyhrála volby, musím volit jejího kandidáta. Musím ho volit právě i s ohledem na vnitřní rozpolcenost této strany, která je ve velkém pokušení, vrátit se do časů Miloše Zeman, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Pokud nevyhraje přesvědčivě příští volby a neudělá koalici s KSČM, bude jistě muset vstoupit zase do kompromisů s pravicí a její minulost ji ovládne. Musíme zažít něco opravdu nového, opravdu levicového. Všechno ostatní už bylo vyzkoušeno.

Nečasova vláda jistě doufá, že občané budou zase zmateni, že budou zase volit rozpolceně a že sociální demokracie, byť má velkou podporu, nebude nikdy schopna ovládnout českou politiku a bude vždy odkázána na kompromisy s pravicí.

Volbou Jiřího Dienstbiera, a nikoho jiného, lze dát Nečasově vládě vzkaz, že tentokrát to bude v České republice jinak a že nejen v prezidentské volbě, ale i ve sněmovních volbách, je veřejnost rozhodnuta jasně podpořit levici a konečně po 20 letech změnit celkový politický kurz naší země směrem do vyspělého demokratického Západu. Pravice nás totiž již 20 let (ať přímo svými vládami nebo vládami, na nichž měla podíl, včetně té vlády Zemanovy) táhne opačným směrem, do mafiánských systémů zemí bývalého SSSR.

I v tom je výhoda Jiřího Dienstbiera, že je poměrně mladý a dokáže chápat realitu z pohledu 21. století a že jeho politický i životní zenit není již za ním. Změnu nemůže symbolizovat někdo, kdo prožil to nejlepší v minulosti (opoziční smlouva) a kdo bude naši budoucnost vidět právě očima této minulosti.

0
Vytisknout
11218

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2013