Mona Khademi: Íránci mají k Evropanům blíž než obyvatelé ostatních států v regionu

2. 6. 2026 / Milan Mundier

Z Íránu jste odešla v roce 2011, kdy ve světě vypuklo tzv. arabské jaro. Co se v té době dělo v Íránu?

V Íránu se toho tehdy moc nedělo, ale kvůli politické a rodinné situaci mi bylo jasné, že musím odejít. Dlouho se mi to nedařilo, až do roku 2011. Původně jsem chtěla odejít na studijní vízum do Německa, ale potkala jsem svého budoucího manžela, který je Čech, takže jsem se nakonec rozhodla odejít do Česka. Neměla jsem to v plánu, ale odejít z Íránu jsem v plánu měla.

Jak vzpomínáte na dobu svého dětství a dospívání?

Hrozné. Nemám na dětství hezké vzpomínky. Narodila jsem se hned dva roky po začátku irácko-íránské války, takže první fáze mého dětství se odehrála během války. Všude byla bída a lidé žili v nedostatku. Válka navíc vypukla hned po islámské revoluci z roku 1979. Pro osmdesátiletého Íránce to nebyla žádná výjimečná doba. Po revoluci vypukly čistky a represe, byla zavedena cenzura a vzrostl tlak na obyvatelstvo. Vyrůstala jsem tedy ve velmi depresivní době, vládnoucí ideologie pronikala do školek i škol, na ulici. Všude byla přítomna válka, naše země byla bombardována. Do svých patnácti let jsem nezažila dobu, která by byla alespoň v něčem normální. V roce 1997 byl ale zvolen prezidentem Mohammad Chátamí. S ním nastoupila liberálnější vláda, která začala postupně vše uvolňovat. Měla jsem štěstí, že k tomu došlo v době mého brzkého mládí. Skočili jsme z temnoty do uvolněnějšího období, podobně jako tomu bylo u vás během 60. let. Ze všech stran vál svěží vítr. Kultura začala vzkvétat, točilo se hodně filmů, vycházela spousta knih, pořádaly se různé výstavy. Od svých zhruba osmnácti do pětadvaceti let jsem opravdu prožívala tu atmosféru uvolnění, dospěla jsem a seznámila se se světem. Pak ale znovu nastaly represe a poté, co byl v roce 2005 zvolen prezidentem Mahmúd Ahmadínežád, se mnohé vrátilo zpět, byť už to nebylo takové jako v 80. letech. Spousta mých kamarádů se rozhodla odejít, zažili jsme období represí i uvolňování – a už jsme to nechtěli vrátit zpět. V takové době jsem tedy vyrostla. Členové rodiny byli ve vězení, někteří dokonce popraveni. Strach, že můžete ztratit vše, a to včetně života, byl všudypřítomný. My jsme vlastně neměli žádné dětství. 

Je pravda, že v arabských zemích dochází ke zneužívání Koránu, aby mohly být ženy snáze omezovány na svých právech?

Pro upřesnění, Írán není arabský stát. Írán je Persie. Ale ano, co se týče náboženství, dochází tam k jeho zneužívání. Írán se nevyznačuje tak radikální tvrdostí jako třeba Saudská Arábie nebo další země v oblasti Perského zálivu, tam je to opravdu velmi striktní. Írán je šíitský. Jeho hlavním problémem není náboženství, ale kultura. Vládne tam patriarchální systém, kterému náboženství pouze napomáhá. Odlišnost mezi muži a ženami tedy není v Íránu dána náboženstvím, ale kulturou, která vychází z patriarchálního systému. Když si ovšem vezmeme některé asijské země, kde nemají Korán, například Indii, zjistíme, že i tam jsou ženy potlačované a diskriminované. Tím největším problémem je tedy onen patriarchální systém. Ale rozdíly mezi muži a ženami existují i v Evropě, byť v menší míře. Když srovnáme státy bývalého východního bloku se státy bývalého západního bloku, opět se dostáváme na jinou úroveň. V Evropě je to obecně málo vidět. Ale když přijedete do Indie, Pákistánu, Koreje nebo Japonska, zjistíte, že jsou to velmi tradiční země s tradičními hodnotami. Korán patriarchálnímu systému v Íránu samozřejmě velmi napomáhá. V čele země stojí muži, kteří jsou současně nábožensky založení a tvoří i duchovenstvo. Náboženství tedy představuje nástroj, jak společnost lépe ovládat. Celé je to mnohem komplikovanější, než se to na první pohled zdá.

Islámské náboženství je tedy zneužíváno mimo jiné k tomu, aby se udržel onen patriarchální systém, který nijak nesouvisí s vírou, ale kulturou a tradicemi...

Ano.

Občas zaznívají názory, že by se měl nyní moci v Íránu chopit princ Rezá Pahlaví, který momentálně pobývá v americkém exilu. V čem byl Írán za doby vlády šáha lepší než dnes, kdy v jeho čele stojí ajatolláhové? 

Když se Rezá Šáh Pahlaví dostal v roce 1925 k moci, zrušil v Íránu konstituční monarchii. Došlo tam tedy k přeměně konstituční monarchie v monarchii absolutní. Ale tehdejší mocenská struktura i mentalita lidí na to ještě nebyly připraveny. Změna systému nebyla zakotvena v zákoně. Muhammad Rezá Pahlaví nastoupil na trůn po svém otci v roce 1941 a jeho vládu lze rozdělit do několika období. Na začátku byl spíše slabý a hodně diktátorský, zaváděl velké represe, všechno zakazoval a snažil se jen upevňovat svoji moc. Během 50. a 60. let ale začal Írán prosperovat a nastalo období modernizace. Lidé, kteří chtějí návrat monarchie, jsou spíše nostalgičtí, uchovávají si vzpomínky na to, že všechno bylo hezké, mohli se nosit minisukně, mohlo se popíjet v barech. Vše, co bylo v centru Íránu, bylo dobré a moderní stejně jako v Evropě. Ale když jste se vydali od Teheránu dál, objevil se před vámi úplně jiný svět. Menší města a vesnice vypadaly úplně jinak, jako by se člověk vrátil o sto let zpátky. Zatímco Teherán prosperoval a kulturně žil, na periferii bylo vše tvrdě potlačováno. To není tradice, kterou vynalezl Chomejní, tak to fungovalo už předtím. Kurdové a příslušníci dalších menšin byli drženi zkrátka, ponecháni napospas chudobě a negramotnosti. Všechny investice plynuly do velkých měst. Ale Írán není jenom Teherán. V celém Íránu žije 80 milionů lidí, ale v Teheránu pouze 10 milionů. Společenská nerovnováha, chudoba, nedostatek služeb, to vše vedlo k tomu, že chudší vrstvy se začaly bouřit. V posledních deseti letech své vlády už byl šáh paranoidní, zrušil všechny politické strany a ponechal pouze Stranu Rastachiz (Stranu vzkříšení). Řekl, že každý, kdo chce působit v politice, musí být členem této strany. Šáh jmenoval členy své vlády i senátory, obnovil cenzuru a potlačil kulturu, hodně spisovatelů a básníků skončilo ve vězení. Přitom on i jeho otec přinesli dříve celou řadu modernizací. Byla tu založena univerzita, zaveden západní vzdělávací systém, ženám bylo dovoleno studovat, vstupovat do armády a pracovat v zahraničí. Samozřejmě je důležité, aby ženy nemusely nosit hidžáb, aby mohly nosit i minisukně a mít nezakryté hlavy, ale pouze ústava určuje práva obyvatel. A tady vždy existoval velký rozdíl mezi muži a ženami. Ženy musely mít přiděleného opatrovníka – ať už to byl otec, nebo bratr –, nemohly o ničem rozhodovat, rozvést se, mít v péči děti. Navenek se sice mohlo zdát, že se to šáh snaží změnit, ale skutečnost byla jiná. Otec může provdat dceru proti její vůli, ta se pak nemůže rozvést, aniž by nepřišla o děti, a nemůže bez povolení manžela cestovat. Proti tomu íránské ženy bojují. Diaspora dnes sice říká, že si v čele země přeje prince Rezá Pahlavího, ale Íránci žijící v Íránu ne. Za tímto přáním jsou pouze nostalgické vzpomínky. Některé vesnice dodnes nemají silnice, vodovod nebo elektřinu, ale to neměly nikdy. Zato v Teheránu bylo všechno. Chomejní viděl, že to tímto způsobem funguje, a pokračoval v tom. Potlačoval menšiny a nechal je žít v chudobě, aby jim mohl snáze vládnout.

Pro laiky: Jaký je rozdíl mezi šíity a sunnity?

Šíité věří, že Mohamed v závěti uvedl, aby po něm nastoupil manžel jeho dcery a následně jeho děti. Mohamed neměl syna, měl jen dceru. Ale sunnité to neuznávají. Když Mohamed zemřel, jeho zeť jim připadal příliš mladý a protože nebyl vůdcem žádného kmene, neměl podle nich dostatečnou autoritu. Sunnité tedy považovali za vhodnějšího nástupce některého ze tří kmenových vůdců. Když ti postupně zemřeli, dostal se k moci Mohamedův zeť. Sunnité ale uznávají pouze tyto tři kmenové náčelníky, zatímco šíité Mohamedovy potomky. Až do 15. století žili šíité a sunnité vedle sebe. Pak ale vypukla válka mezi Persií a Osmanskou říší. Protože Turci byli sunnité, perský král pojal tuto válku jako územní, namísto náboženské. Rozhodl, že oficiálně bude íránské náboženství šíitské. Proto je oblast Persie a Ázerbajdžánu více šíitská, zatímco na západě převládají sunnité. 

Je pravda, že islámské náboženství uznává Ježíše jako proroka?

Ano. I Mojžíše.

Už několikrát jsem se setkal s názorem, že íránská společnost je spíše prozápadně orientovaná. Že je v Íránu silně zastoupena také evropská kultura a osobnosti jako Milan Kundera nebo Václav Havel se tam těší velké oblibě...

Mocenská struktura, která stojí v čele islámské republiky, považuje šíity za vůdce. Kdybychom si srovnali Írán s Uzbekistánem nebo Pákistánem, lze říci, že Íránci mají k Evropanům blíž než obyvatelé ostatních států v regionu. Írán má bohatou historii a kulturu, má rozlehlé uzemí. Když se nějaký národ cítí hodnotný pro svět, zajímá se také o druhé. A Íránci se zajímají o jiné kultury. Asi 95 % obyvatel Íránu je gramotných. A zhruba 90 % mladých Íránců má vyšší vzdělání. Co se týče demokracie, moderního smýšlení, literatury a kultury celkově, už od 19. století má Írán k dispozici literaturu z celé Evropy a Ruska. Íránci hodně čtou a nakupují knihy. Přestože žijí trochu dál od "moderního" světa, skrze literaturu a umění chtějí lépe poznat okolní svět. Pohled mladé generace je tam hodně podobný jako v západní Evropě. Můžete tam narazit na všechna díla Milana Kundery, Václava Havla, Bohumila Hrabala nebo Ivana Klímy – Klíma tam je "král". Dobrý voják Švejk byl dokonce v Íránu uveden jako divadelní hra. S něčím takovým se nikde jinde na Blízkém východě nesetkáte. Kundera, Havel a Klíma oslovili íránskou mládež, podobně jako tomu bylo u vás za komunismu. Nejprodávanějším dílem Václava Havla je v Íránu Moc bezmocných. Když jsem četla Nesnesitelnou lehkost bytí od Milana Kundery, velmi dobře jsem jí rozuměla. Popisuje politickou a společenskou situaci, která je hodně podobná té naší.

Dovolím si teď položit otázku z trochu jiného ranku. Jak v Íránu vnímali americkou invazi do Iráku v roce 2003? Ptám se z toho důvodu, že jejím cílem bylo svržení režimu Saddáma Husajna...

Nemůžu to stoprocentně zhodnotit, byla jsem tehdy hodně mladá a moc si tu dobu nepamatuji. Ale myslím si, že veřejné mínění tomu nebylo příliš nakloněno. Ani invazi do Afghánistánu. Íránci samozřejmě neměli rádi Saddáma, byli rádi, že byl svržen, ale to, co jeho pád provázelo, ta nesmyslná a dlouhá válka, byla opravdu strašné. Evropané mají o válce trochu zkreslenou představu. Druhá světová válka je v Evropě považovaná za nejhroznější věc, za vrchol všeho špatného. Ale v Evropě už osmdesát let žádná velká válka nebyla. Filmy a dokumenty o druhé světové válce popisují především ono hrdinství, vše většinou pojímají zkresleně a nostalgicky. Ale Íránci o sobě mohou tvrdit, že jsou národem, který zažil osm let trvající válku. Dobře ví, co je to válka. A když pak lidé, kteří v té válce osm let bojovali, vidí, že vypukne jiná válka někde poblíž, nebudou tomu rádi. Ví, že válka nic neřeší, že to utrpení, které se odehrává vedle nich, je může zasáhnout také. Kdo zvenku má právo přijít do nějaké země a rozhodnout o změně jejího politického vedení? Ano, v případě Iráku hrály rozhodující roli obavy z toho, že Saddám vlastní zbraně hromadného ničení, takže to bylo trochu jiné. Ale když zuřila irácko-íránská válka, pomáhal Západ Saddámovi. A pak ho najednou označil za svého úhlavního nepřítele. Kdo má historickou pamět, nebude mít z ničeho takového radost.

V roce 2015 vešla v platnost dohoda o omezení íránského jaderného programu, o kterou se zasloužil především tehdejší americký prezident Barack Obama a jeho íránský protějšek Hasan Rúhání. Je pravda, že tato dohoda, kterou posléze Obamův nástupce Donald Trump vypověděl, představovala mimořádně slibný krok?

Nejsem politik ani odborník. Ale z toho, co vím o politickém vedení své země, bych k tomu byla spíše skeptická. Když je nějaký stát tak radikálně ideologicky založený a neustále se snaží bojovat s celým světem, přičemž svůj zbrojní arzenál využívá k upevnění moci místo toho, aby myslel na své občany, nelze v něj mít důvěru. Jaderný program se stal pro Írán politickou ideologií, nikoli technologickou výzvou a prostředkem pro vybudování elektráren. Jeho vlády do něj investovaly miliardy dolarů a nic z toho už nevrátily. Íránská ropa přitom představuje naše bohatství. Ale vlády ho prodávají, budují za něj armádu, financují proxy války a vyvíjejí jaderný program. A trvá to už pětadvacet let. Jak tedy můžu věřit Íránu? Jestliže Írán uzavře nějakou dohodu, je to především proto, aby si koupil čas. A podobné je to se Severní Koreou. Kdyby Trump tu dohodu nezrušil, zrušil by ji časem Írán. Ale co Trump udělal, je samozřejmě špatné. Zničil image Západu, který dodržuje slova, dohody a zákony.

Přesto se nemohu zbavit dojmu, že Obama měl upřímnou snahu celou situaci řešit mírovou cestou. Že byl tím, kdo se s politickými představiteli Íránu sešel, aby s nimi nalezl společnou řeč. Kdežto Trump pouze ničí vše, co fungovalo...

Můžu to opět říct ze strany íránských obyvatel, ne politiků. Trump začal tu válku a za to ho musíme kritizovat. Nemá žádný plán, je podřízen Netanjahuovi a dělá za něj špinavou práci. S tím naprosto souhlasím. Válka není řešením, nezlepšuje situaci íránského lidu. Primárně ale za tu situaci, krerá trvá již sedmačtyřicet let, může íránská vláda. Když se Chomejní dostal k moci, vyhlásil nepřátelství celému světu a provolával smrt Americe. Jeho ideologie byla namířena proti Západu a usilovala o šíření islámské revoluce ve světě.

Je pravda, že íránský režim už byl zralý na spadnutí, ale válka, kterou rozpoutali Trump a izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ho de facto utvrdila a legalizovala?

Ano. Trump utočí, ale neměl žádný plán ani jasný cíl. Kdyby ten režim zůstal tak slabý, jak ještě před nedávnem byl, dříve nebo později by se sám zhroutil. Každé dva roky docházelo v Íránu k demonstracím a celá země se nacházela v politické izolaci. Šance, že sami Íránci vládu brzy svrhnou, byla poměrně vysoká. Ale ta válka, kterou Trump a Netanjahu rozpoutali, vrátila Írán o padesát let zpátky. Režim zůstal, je "zraněný" a naštvaný. Když nemá sílu, aby bojoval proti Spojeným státům, otočí svůj hněv proti vlastním lidem. Válka s Irákem byla pro Chomejního obrovskou příležitostí. Mohl vyhlásit výjimečný stav a potichu likvidovat své politické odpůrce. Osm let války mu pomáhalo v upevňování moci. A Trump to nyní umožnil znovu. Chamejnímu bylo 85 let, ale teď je z něj mučedník. Lidé se bojí vycházet z domu, jsou jim kontrolovány mobilní telefony... Je to podobné jako v oněch 80. letech. Dlouho jsme bojovali, abychom se dostali do bodu, v němž jsme ještě před několika měsíci byli. Byli jsme na dobré cestě. Ale ta válka to vrátila zpátky. Všechno to úsilí a oběti byly marné. Pro Íránce teď nastanou horší časy. Bojím se, co s nimi bude, jestliže Trump prohlásí, že válka končí. Denně je v Íránu popraveno pět lidí. Vězení jsou opět plná. Trump a Netanjahu spáchali velký zločin. Kdyby Chamejní sám zemřel, režim by padl. Ale místo toho přišla nová a radikálnější síla.

Moc vám děkuji za tento jedinečný rozhovor!

Rozhovor vyšel původně na stránkách rozhovorů Milana Mundiera (zde)