Tisíc a jedna frustrace

5. 1. 2013 / Marek Řezanka

Téměř to vypadá jako nějaký laboratorní experiment. Pokusné zvíře dostává různě intenzivní šoky, a čeká se, jak bude reagovat -- a co vše vydrží. Zkoumá se, kdy začne jednat agresivně, a intenzita jednotlivých ataků je stupňována.

Takové pokusy nemám rád -- na myších, na krysách -- a tuplem ne na občanech České republiky. Na Klausovu amnestii, kterou nám začal nový rok, lze pohlížet různě. Například Petr Minařík v Deníku Referendum parafrázuje název známé Shakespearovy komedie a ve svém článku "Mnoho povyku pro amnestii" mimo jiné píše: "Nepropůjčil (Klaus) jim řád za zásluhy, ale poslal domů lidi, kteří měli dávno vykonávat domácí vězení, případně obecně prospěšné práce. Jejich pobyt za zdmi českých kriminálů je nonsens, který dlouhodobě znesnadňuje civilizační pokrok v českých nápravných zařízení, kde o nějaké nápravě nemůže být ani řeč."

Osobně se domnívám, že naopak Klausovy amnestie jsou závažnějším krokem, než si myslíme. Jistě, argumenty o neuspokojivém stavu soudnictví a o podmínkách ve věznicích včetně argumentu, že justice občas semele i nevinné, jsou na místě. Ovšem systém soudnictví nám nespadl z nebe, je po řadu let formován a ovlivňován.

Někteří z nás si možná vzpomenou na souboj Davida s Goliášem, kdy se David rozhodně neradoval (i když dílčí bitvu vyhrál) -- mám na mysli spor soudního čekatele Petra Langera s prezidentem Klausem. Vyhrál Klaus a česká justice byla ochuzena o nadějného mladého člověka. Justice by měla být nezávislá. Je ovšem taková? Nevidíme zde řadu tlaků na soudy ze strany vrcholných politiků a ekonomických "elit" naší země?

Bývalý vyšetřovatel v řadách protikorupční Policie, Karel Tichý, se v Právu v souvislosti s Klausovou amnestií svěřil s těmito pocity: "... Jsem přesvědčen, že amnestie se těchto kauz (korupčních) týkat v žádném případě neměla. Pachatelé měli stát před soudem a měly padnout výroky o vině nebo nevině. Tohle je opravdu jen obrovský zmar."

Dochází nám, kolik frustrace a vzteku musí nyní prožívat stovky a tisíce policistů, soudců případně státních zástupců? Umíme se vžít do pocitu zmaru jejich práce, jíž věnovaly hodiny, měsíce, ne-li roky svého času, na úkor svých rodin a svého pohodlí? Odměnou jim měly být výsledky. Ty se tedy díky jednomu rozhodnutí prezidenta republiky vskutku dostavily.

Nebo jsme si nevšimli, že některé závažné kauzy mohly být po letech konečně (možná) dotaženy do jiného konce, než jakým je zametení pod koberec?

Jistě, naše vševědoucí hlava státu ukázala soudcům a státním zástupcům pomyslný prostředníček, když jim vzkázala, že nedělají svou práci dobře. Nezajímá nás, kdo tu práci nedělá dobře -- a proč ji dobře nedělá? Proč se mnohé kauzy tak vlekly (aby jejich tempo popohnal hradní pán svou -- jistě dobře míněnou -- amnestií)?

Karel Tichý má na průtahy takových kauz svůj názor: "My jsme dali dohromady všechno, co jsme mohli, u nás ty průtahy nebyly. Státní zástupci od nás dostali vše, co chtěli, a troufám si říct, že ani na jejich straně k žádným umělým průtahům nedocházelo. Musíme si uvědomit, že ty kauzy jsou opravdu složité a nejde je zvládnout tak rychle.

Navíc tam byla spousta odkladů ze zdravotních důvodů, věděli jsme, že si často vyráběli umělé zdravotní důvody. Tam je potřeba vidět to prodlužování, ale s tím nemohly orgány nic dělat."

Plošná amnestie neumožňuje rozlišovat. Je jako vlna tsunami -- a může mít podobné následky. Řešil snad prezident, jaké následky bude mít jeho rozhodnutí na oběti (a jejich nejbližší) těch, které nechá propustit či jim zařídí čistý trestný rejstřík? Zabýval se tím, kolika lidem takovým krokem vezme víru ve spravedlnost a kolik lidí svým (podle mě neuváženým či přímo zlovolným) rozhodnutím ohrozí?

Máme ještě na paměti, že právě V. Klaus mluvil ve své době o opatrnické politice bank a všem vzkázal, že peníze na čisté a špinavé dělit nehodlá? Vzpomínáme si, kdo všechno profitoval na jeho podobě kupónové privatizace? Nebo mu máme stále spíše chuť dojatě zatleskat, jak úspěšně jsme se transformovali a jak díky němu netrpíme nouzí?

Argument, že prázdné věznice nás vyjdou levněji a ušetříme, je z té samé dílny jako vládní tabu, že šetříme a snižujeme dluh, když zaškrtíme ekonomiku a střední vrstvy zvlášť.

Neuznávám pojem "drobná" kriminalita. "Drobná" neznamená nezávažná. Závažné trestné činy většinou nepostihnou tolik lidí, jako ty drobné, zato soustavně páchané. Krom toho zjišťujeme, že se na svobodu dostávají lidé, kteří mají na svědomí něčí smrt, a že rozhodně ne ve všech těchto případech se s prezidentskou milostí můžeme ztotožnit.

Jistě, pan prezident má na její vyhlášení právo. Ale takových činů ze strany mocných, na které mají právo, které ovšem vnímáme jako silně nespravedlivé a nelegitimní, je v poslední době v naší republice nějak moc: Pompézní návrat Tomáše Pitra, postup policie v případě R. Janouška, vyšumění afér s odposlechy, kdy jsme byli svědky propojení ekonomiky s politikou, a to ve svérázném podání Mazánka a Kolibříka, vznik nikým nevolené strany LIDEM dva roky po volbách s programem, který se utvářel ještě později než logo, jedna korupční ministerská aféra za druhou (nezapomínejme na kauzy IZIP, CASA, s Karty atd.), chování určitých skupin se speciálními poznávacími značkami, které se považují za "nedotknutelné" -- a je k nim podle toho přistupováno, nestandardní postup v kauze Rath, který bije do očí v kontrastu se zacházením s lidmi jako např. pan Dalík, prohlasování naprosto nepřijatelného zákona o církevních restitucích, který umožňuje prolomení Benešových dekretů, absence kontroly alkoholických nápojů, metanolová kauza, k ledu poslaná aféra s vysokoškolskými tituly, která vrhá špatné světlo na vysokoškoláky šmahem, a tak dále. To jsou hřebíčky do rakve naší víry v demokracii a v právní stát, do rakve s názvem důvěra - ale i s logem odpor.

Náš vzdor s každým zatlučeným hřebíkem opadá a mění se v rezignaci. Co s tím nadělám? Raději nemyslet... Překousnout to.

To je ovšem logika poražených, logika zpráskaných, logika zlomených. Těch, pro které již nic na konci tunelu nesvítí.

Takoví lidé drží poslušně ústa a krok, nemají sílu demonstrovat, ztratí jiskru v očích, ztratí zájem. Když se již nepovedlo paní Bradáčovou na zastupitelství v Praze nejmenovat, musí být její úsilí (ve které věřit můžeme, a nemusíme) zničeno jinak.

Jak se můžeme z něčeho radovat, nevěříme-li svému premiérovi, pohrdáme-li svým prezidentem, a pochybujeme-li o "čistých úmyslech" ministrů spravedlnosti a vnitra?

Dorazí nás Klaus snad tím, že ombudsman bude pod vlivem osoby, která důvěru občanů ztratila? Dorazí nás, že bude amnestovat ještě těch několik málo odsouzených korupčníků, na které se nevztahovala jeho současná milost? Dokážeme jasně definovat limit, který naše politiky překročit nenecháme? Máme ho vůbec vytyčen? Nebo již pro nás nic jako hodnotový systém neexistuje?

Opravdu jsme se již vzdali jakýchkoli pevných postojů s tím, že první je přežít, a nakonec "doba" ohne každého? Nedokážeme se od těchto normalizačních vzorců myšlení odpoutat? A v čem je zakopán pes?

Doktorka Trudy Gilbertová ze společnosti Elite Introductions přišla s výzkumem, že v oblasti vztahů se jako západní civilizace vracíme k povrchním hodnotám a modelu z padesátých let. Zatímco u žen mají být nejčastějším problémem požadavky, jako jsou peníze, status a úspěch, muži se nesnaží.

"Zcela zapomněli na pravidla námluv a toho, co se sluší a patří," komentuje výsledky svého zkoumání Gilbertová.

Než se však začneme vinit z "povrchnosti", řekněme si, proč se tak řada žen může chovat -- a proč neinklinuje k jinému jednání? Není to náhodou nastavením pravidel? Není to tím, že bez ekonomického zajištění rodiny jsou děti vystaveny materiální deprivaci a posměchu svých vrstevníků? Není tedy v systému cosi shnilého?

Nejsme my všichni nějak ploší a chudí -- ne majetkově, to jen někteří (ovšem může být hůř), ale právě ve formování a prožívání vztahů, v našich postojích, zásadách, v našem každodenním životě, ve výchově našich dětí či ve vnímání okolí?

Lze nám snad vyčítat, když mnozí z nás hledají své idoly -- ať už mezi inteligencí či v kulturní scéně? Že se tetelíme blahem, když uslyšíme promluvit náš zbožštěný vzor, například pana Svěráka, který nám již poradí, kudy že vede cestička. Proč by ale nějaký -- a to sebelepší -- herec, zpěvák či malíř měli mít patent na otázky politické, na otázky veřejného života? Nesnažíme si to až příliš ulehčit? Schovat se pod záštitu někoho uznávaného, respektovaného, slavného? "Vidíte -- když to tvrdí Zdeněk, tak to nemůže být špatné..."

Je mi jasné, že těch politických facek je poslední dobou příliš. Nenechme se ale ubít, nenechme v sobě umrtvit cit pro spravedlnost a dodržování demokratických principů, které nám stávající fáze kapitalismu (nejenom na domácím dvorku) ukusuje s chutí devítihlavé saně. Pak bychom nejspíš zkameněli -- a polibek náhodně kolemjdoucího prince přichází jenom v pohádkách.

Blíží se prezidentské volby. Nemávněme nad nimi zhnuseně rukou. Máme zde kvalitativní výběr -- tak ho využijme. Nedejme se opít těmi, kteří chvíli Klausovi tleskají, aby při rostoucím hněvu lidí nacházeli distanc. Nevěřme těm, kteří v pohodě pokuřují dýmku míru s těmi, kteří se okradeným (ti lidé přišli o své sny, o naděje, o smysl života) např. v kauze H-systém tak leda vysmějí. Nenechme se zlákat na lacinou antievropskou strunu.

Nevolme někoho jen proto, že si politiku ještě nezkusil a že vypadá jinak než ti druzí. Volme člověka charakterního, člověka, který (zatím) zůstává ve svých názorech konzistentní a který nad částí voličského spektra neohrnuje nos jako nad čtvrtou cenovou kategorií. Který dokáže skloubit sociální a demokratické cítění s rozměrem ekologickým. Který se doposud neohnul a ohýbat se nehodlá. A který amnestii od muže, jenž byl v jisté odposlechové aféře usvědčen z velmi vřelých vztahů s jistým R. Pecićem, rozhodně za "mnoho povyku pro nic" nepovažuje. Možná je to první, i když velice nepatrný krůček k tomu, jak nezažívat dnes a denně tisíc a jednu frustraci. Za pokus to podle mě stojí.

0
Vytisknout
6769

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2013