Sladká důvěra, bezmezná víra

7. 1. 2013 / Pavel Táborský

Bude-li čtenář zcela intuitivně vnímat charakter pojmů, nemusí se zrovna zabývat studiem kognitivní sémantiky, aby konstatoval, že z lexikálního hlediska jsou dvě krásná slova víra a důvěra v některých spojeních souznačná. Určitý významový rozdíl však tkví v jejich pojmové šíři. Termín víra je obsažnější, důvěra jakoby intimnější. Zpravidla věříme, nebo nevěříme idejím, důvěřujeme, nebo nedůvěřujeme jejich nositelům.

Míru důvěry a sílu víry občanů v oblastech společenského dění zkoumají instituty,jako jsou například volby, případně instituce zabývající se výzkumem veřejného mínění. Tato profesionální a nepochybně nezávislá zařízení k tomu mají dokonale propracované přístupy s využitím sociologických a statistických metod.

A tak se z různých výzkumů může občan lehce dozvědět, kolik procent voličů dá svůj hlas politickým stranám, jakou důvěru má vláda, poslanci, senátoři a dokonce i jednotliví politici. Jedná se tudíž o téměř dokonalý servis pro snadnou orientaci ve spleti osobností, institucí a politických směrů.

Pro některé občany se tyto údaje stávají dokonce kompasem vedoucím k výběru vlastní orientace. Rádi se přidají k většině, neboť člověk je tvor společenský. Více hlav víc ví. Dokonce pak není potřeba zkoumat detaily, kterými bývá naplněn politický program v současnosti, i jednotlivé skutky stran a osobností v minulosti. Kdo by si také všechno pamatoval, když doba přináší stále nové a nové události vždy zcela zásadního charakteru.

Ve výstupech průzkumů veřejného mínění se operuje se základním pojmem "důvěra" poněkud inflačním způsobem. Dá se přece předpokládat, že zejména hodnocení jednotlivci získávají u občanů spíše určitou míru "přízně", případně se jedná o ztotožnění se s některými jejich postoji. Toto stanovisko vyjadřují někteří občané i navenek akcemi odsouzeníhodné nevyžádané propagace. Tak například iniciativnímu politikovi přimalují na volebním plakátě tykadla, aby zdůraznili jeho mravenčí pracovitost, případně ocenili jeho všestrannost, tak blízkou jedné pohádkové postavě z díla Ondřeje Sekory. Lidé už jsou takoví.

Je prokazatelné, že řada dotázaných respondentů vyjadřuje stanoviska k politikům na základě jejich image. Svou roli v oblibě bude hrát i věk hodnocených, případně prestiž postavení,či funkce, kterou dotyční zastávají. Se samotnou důvěrou jako s intimním pojmem pak tyto obvykle nevyjadřované motivy občanů asi nebudou příliš souviset.

"Máte mou plnou důvěru!"- touto frází častuje lidumilný šéf, který je znalcem amerických filmů a zásad personalistiky, své podřízené, aby je povzbudil k vyššímu výkonu. Rozdává tak důvěru jako pohlazení nebo sladkosti způsobným dětičkám. Celkem to nic nestojí a potřeba po uznání je přece jednou ze základních psychických potřeb. Přitom vůbec, ale vůbec nevadí, že toto slovo, ostatně jako mnoho dalších, dávno ztratilo původní obsah. Stejně jako úcta k osobnostem.

Vyslovovat důvěru obecně je nesmyslné. Je to pověstný bianco šek. Důvěřovat bychom měli jen konkrétní osobě nebo konkrétnímu obsahu po důkladném seznámení a raději v přesně vymezené oblasti dané skutečnosti.

Také bezmezná víra má svá pochopitelná úskalí v dějinách tisíckrát popsaná. I když v něco věřit a někomu důvěřovat je pro život stejně potřebné jako vzduch, voda a třeba i ta potrava.

Pokud otázka tazatelů z instituce pro výzkum veřejného mínění, případně náš vnitřní hlas se ptá: "Důvěřujete politikovi XY, případně instituci A, B, nebo C?" , jediná správná odpověď by měla znít: "A v čem?" Navíc bude přece vždy platit ono známé pravidlo: "Důvěřuj, ale prověřuj." K tomu ale moc možností obvykle nemáme. Někteří hlídací psi demokracie mají náhubek, nebo bývají na vodítku.

0
Vytisknout
2688

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2013