Z okraje do středu. K mainstreamizaci krajní pravice

18. 7. 2024 / Matěj Metelec

S tím, jak se evropská politika posouvá doprava, o čemž svědčí nedávné evropské volby, se rozpaky jen zvětšují. Byli jsme zvyklí, že „krajní“ znamenalo také „okrajový“, jak však mluvit o krajnosti tam, kde se jedná o nejsilnější uskupení na dané politické scéně? Politici, kteří se považují za mainstreamové, musejí na mezinárodní úrovni vyjednávat seprotějšky, které ještě včera mohli označovat za krajní – je to však přijatelné ještě dnes?

Česká debata o politických extrémech byla od počátku devadesátých let vychýlená nutností vyrovnat se s érou komunistické diktatury. Stejně jako bylo nutné nahradit instituce komunistické moci institucemi moci demokratické a státní dirigismus volnotržním kapitalismem (představy o alternativních cestách se velmi záhy po listopadu 1989 ukázaly v postbipolárním světě jako neživotaschopné), bylo potřeba přepsat příběh národních dějin a spolu s ním i redefinovat kategorie politicky žádoucího a nepřijatelného. Vybudovat nový konsenzus a potvrdit polistopadovou legitimitu, která znamenala ostrou diskontinuitu s érou, v níž část populace prožila většinu života, nebylo snadné (Možná tam někde lze hledat i jeden ze zdrojů nacionalistického revivalu v postkomunistickém prostoru – národ dokázal nahradit třídu i pro ty, kteří se nestali vítězi transformace, a tudíž se jim obtížně přijímal příběh o „pravdě a lásce porážející lež a nenávist“). O to asertivněji jej bylo nutné stvrzovat, což se vzhledem k pasivitě, s níž se většina českého národa podrobila normalizaci, nezdálo zas tak obtížným úkolem.

Komunismus byl zcela samozřejmým východiskem pro definování krajnosti, a teorie totalitarismu, v devadesátých letech u nás zploštěná a zvulgarizovaná nejen v politické a novinářské, ale často také v odborné debatě, se stala nástrojem pro porozumění tomu, jakým způsobem tyto krajnosti ohrožují umírněný střed. Moc se nehledělo na to, že tento střed v poválečné Evropě představovali socialisté a lidovci, důležité bylo, že tato teorie umožnila označit fašismus/nacismus a komunismus jako symetrická hnutí, jež se navíc podle tehdy neméně populární teorie podkovy beztak sbližují. A protože kolem nikdo nepochodoval ani v hnědých, ani černých košilích, v postkomunistické realitě to znamenalo v prvé řadě obezřetnost proti přežívajícímu nepříteli zleva. Na krajní pravici navíc po roce 1998, kdy z Poslanecké sněmovny vypadli Sládkovy Republikáni, bylo možné pozorovat jen zcela marginální uskupení, jako Vandasovu Dělnická strana a neonacistické bojůvky, které málokdo bral aspoň tak vážně, jak si jejich skutky

zasloužily (A to natolik, že trvalo nemalou část devadesátých let, než si český stát byl ochoten přiznat, že se na jeho území odehrávají rasistické vraždy a pachatelé žhářského útoku ve Vítkově nebyli souzeni jako teroristé).

Za to napříč politickým spektrem se politici na různých úrovních s oblibou vymezovali vůči bezdomovcům, Romům, zneužívačům dávek atp. Že se jako zásadní hodnota objevoval zleva doprava efemérní, ale o to přitažlivější Ordnung, který dotyční měli konečně zajistit (jako první takto u nás ve velké politice uspěli v roce 2010 Věci Veřejné), bylo spíš postupným posouváním Overtonova okna, než paradigmatickou změnou či zlomem. Na každý pád se témata, která kdysi byla krajností nejen z hlediska politické taxonomie, ale také s ohledem na jejich periferní postavení ve veřejném diskurzu, posouvala směrem do centra pozornosti. Přála tomu internetizace a click-baitizace politiky, lépe řečeno, činila to, při absentujícím konsenzu nad zodpovědnějším přístupem médií a politiků, nevyhnutelným. Zkrátka, krajní pravici jsem mainstreamizovali všichni, což je také jedním z důvodů, proč je dnes natolik obtížné ji pojmově vymezit. Jisté je, že v hnědých ani černých košilích už pochodovat nejspíš nebude. Pokud zůstane náš střed vychýlen natolik doprava, jako je, pak se bude zmíněné okno jen dále otevírat směrem pro krajní pravici výhodným.