Trump a prozřetelnost

19. 7. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty
 

Donald Trump se odvolává na prozřetelnost, Bůh prý stojí na jeho straně. Totéž si myslel Adolf Hitler, když přežil atentáty v roce 1939 (Georg Elser) a 1944 (Claus von Stauffenberg). Je zajímavé, že před Sověty už Bůh Hitlera nezachránil, ačkoli ten ve svém odporném bunkru v Berlíně na jaře 1945 čekal do poslední chvíle na zázrak.

Je také zajímavé, že prozřetelnost nezachránila oběti nacistického teroru v Auschwitz a Birkenau. Nezachránila miliardy lidí, miliardy umírajících hladem, nemocemi, miliardy děsivých osudů.

Je nepochybně správné být Bohu vděčný za vše dobré, co člověka potká. Ale nikoli v tom smyslu, že Bůh nějak pořádá dějiny nebo lidské záležitosti k obrazu svému. Dějiny nejsou obrazem Boha a kdejaký Hitler si může myslet, že je veden prozřetelností, což mu dává ještě větší odvahu a sílu ke genocidnímu jednání. Hitler se v dějinách zhlížel jako v zrcadle, které mu říká: ty jsi největší, nejvyvolenější, nejpravdivější!

Jak tedy být vděčný Bohu? V prvé řadě za spásu, za Golgotu. To je ten největší dar, největší výraz lásky, vítězství nad hříchem a smrtí. To není realizace dějin, to je zničení dějin. Odtud vychází všechno dobré. Bůh není hybatel dějin, ale spasitel od dějin. Všechno dobré, co nás potkává, má svůj smysl ve spáse a přesahu do věčného života. Všechno dobré v dějinách míří nad dějiny a za dějiny. Všechno dobré souvisí s naším věčným životem, naší identitou. Dějiny nás naopak popírají a promění v mrtvoly.

Je jasné, že Donald Trump chce odkazem na Boha dělat politiku. Bůh jako vějička pro bigotní tzv. věřící, aby volili tzv. vyvolence prozřetelnosti. Tak to známe z dějin po tisíce let. Celou tu logiku manipulací, moci, strašení peklem, vládnoucích a ovládaných. Na jedné straně morová procesí, fantasmagorie o tom, jak Bůh trestá lidi pomocí katastrof za hříchy, na druhé straně posedlost sexualitou a tělesností, infernální třeštění vybičované chtíčem. A nad tím vším moc, dovolávající se prozřetelnosti.

Dějiny je třeba chápat tak, jak vidíme lidi v Dekameronu. Věcně a pravdivě. Pak se můžeme taky zbavit moru, minimalizovat následky zemětřesení, pochopit sexualitu, odmítnout dějiny jako výraz jakékoli prozřetelnosti. Smrti, zranitelnosti, omezenosti, potřebnosti se ale nezbavíme. Chtěli jsme se jich zbavit svou vyvoleností, jenže ta spadla jako hnusná iluze.

Ti, kdo neměli štěstí, ty, o které se prozřetelnost nestarala, najednou vystoupí do popředí. Uvědomíme si, že i my jsme smrtelní a vydáni všanc náhodám a zmaru. Uvědomíme si, že nás všechny spojuje potřeba spásy. Po záchvatech triumfalismu dějin se vynoří Golgota. Ten kříž, na kterém Bůh umírá ne pro silné, vítězné, dokonalé, ale pro slabé, hříšné, poslední z posledních. Kdo sám sebe neuvidí jako potřebného a posledního, nemůže nikdy Golgotu pochopit.

Společná potřebnost nás naučí větší chápavosti pro situaci, prožitky, potřebnost druhých. Nebudeme spoléhat na prozřetelnost, ale budeme budovat nemocnice. Nebudeme soudit a utápět se ve fantasmagoriích o pekelných mukách, které ostatně nemohl vymyslet nikdo jiný než mocenskými dějinami deformovaný člověk, ale budeme vytvářet prostředí, kde lidé budou moci kvalitně duševně žít na základě toho, jací opravdu jsou, jaké možnosti, schopnosti a potřeby mají. Protože smyslem je věčný život, spása podaná z Golgoty.



0
Vytisknout
2776

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2024