"Váleční zločinci: ať uděláte cokoli, my to natočíme": "nemilosrdný" ukrajinský film o Mariupolu

12. 6. 2023

 
Je to odvážné, niterné a nemilosrdné mistrovské dílo. Dovolím si tvrdit, že po desetiletích válečného zpravodajství a po zhlédnutí stovek filmů o válce je jen málo takových, pokud vůbec nějaké. Černovův film dokumentuje šokující ruské válečné zločiny proti Mariupolu v obrovském, epickém měřítku, v kontrapunktu s detaily tak intimními, že hraničí s nesnesitelností, jak se patří.

V jednu chvíli se ocitáme na střeše nad zničeným městem, kde se z lidských domovů a nemocnic valí kouř do olověné oblohy. V dalším okamžiku jsme bezprostředně po dalším raketovém útoku na civilní obydlí, z očí do očí s těmi, kdo utíkají nebo zachraňují - účelový zmatek. Nebo se ptáme muže, který vykládá těla do masového hrobu, jak se cítí: "Kdybych začal mluvit, rozbrečel bych se," odpoví. "Co mám v téhle situaci cítit?" Tato těla jsou alespoň v černých igelitových pytlích. Později jsou to prostě obnažená těla, navršená do jámy.

Těhotná žena je natočena na nosítkách po ruském útoku na porodnici v Mariupolu. Od otřeseného zdravotníka se následně dozvídáme: "Její zranění byla neslučitelná se životem, udělali jsme, co jsme mohli. Mrtvé dítě bylo vytaženo." Jako zázrakem se v pozdější scéně narodí dítě.

Poté, co pátý den útoku opustili Mariupol poslední zahraniční novináři, zůstal Černov se svým štábem jediným reportérem. "Rozhodli jsme se tak předem," říká. "Věděl jsem, že Mariupol bude cílem. Věděl jsem, co se bude dít, a očekával jsem od sebe, že zůstanu - smysl pro povinnost."

Černov prozrazuje pozoruhodný detail: pro tento 94minutový dokument natočil v Mariupolu pouze 30 hodin filmu. Točil pro zpravodajské příspěvky - z nichž se mu podařilo dostat ven jen 40 minut, a to účinně - a to je částečně důvod, proč je film tak syrový; je v něm málo času na oddech.

"Vychází to ze zvyku rychle přemýšlet a točit zprávy," říká Černov. "Natočil jsem hodiny lidí, kteří se pak dostali ven, a dalších, které jsem mohl zastihnout, ale rozhodl jsem se, že film zůstane v obležení, aby si zachoval naléhavost a klaustrofobii. Zdálo se mi důležité, aby diváci nevěděli, co se stane."

Ale, přemýšlí: "Zprávy mi nestačily k tomu, abych mohl sdělit své myšlenky, položit otázky, které jsem chtěl položit." Označuje slova lékaře: "Válka je jako rentgen: jsou vidět všechny lidské vnitřnosti. Dobří lidé se stávají lepšími, špatní horšími."

S Černovem hovoříme o nesmyslnosti naší práce válečných reportérů, která je opakem toho, co doufáme, že ovlivníme. "Vyvolalo to otázky o tom, co děláme, a o účinku naší práce," říká. "Jsme frustrovaní, že toho můžeme udělat tak málo, ale stejná frustrace nás nutí dělat víc. Jsou to vlastně podobné pocity jako u lékařů a hasičů ve filmu."

Černov čelí dilematu, s nímž se potýká veškerá seriózní válečná žurnalistika, totiž mezi zobrazováním "obětí" a "přeživších". Na diskusním panelu Černov nabádal spíše k "příběhům odporu" než k "příběhům utrpení" - shodneme se na tom, že nelze definovat lidi podle zločinu, který byl na nich spáchán. A Černov ve svém filmu kráčí po tomto vysokém laně s přesvědčivostí, profesionální zručností a osobní empatií: existuje jen málo zobrazení utrpení tak nelítostných jako toto, přesto je v každé "oběti" odolnost - velmi ukrajinská.

Po jednom útoku žena s tváří poznamenanou šrapnely říká Černovovi: "Jsem v pořádku, cítím se dobře," protože se soustředí hlavně na své sousedy: "Tady, mám vaše věci..." Později ji podle Černova odnesli na nosítkách.

Černov to dokládá odvoláním se na kulisy, které natáčí na nemocniční chodbě za bratrem a sestrou, z nichž každý truchlí nad ztrátou dítěte.

"Natočil jsem ty děti - čtyři malé nožičky na nosítkách -, ale nemohl jsem to použít. Bratr a sestra pohřbili své děti na dvoře, utekli, ale pak se stihli vrátit připraveni je řádně pohřbít. Ale Rusové je vykopali a dali k ostatním. Prošli tedy stovkami rozkládajících se těl, aby našli své vlastní děti, což se jim podařilo, aby je řádně pohřbili na hřbitově, jen několik dní předtím, než ostatní uložili do hromadného hrobu."

Zvěrstvo proti Mariupolu je pravděpodobně - zatím - nejhorším válečným zločinem na evropské půdě od druhé světové války. Počet mrtvých v Mariupolu se odhaduje na 25 000, "i když celkový počet je pravděpodobně trojnásobný," říká Černov.

Až a pokud se toto obléhání a okupace dostanou do arény mezinárodní (nebo dokonce ukrajinské) spravedlnosti, bude Černovův film klíčový jako důkaz, zejména pokud jde o bombardování porodnice. Diskutujeme o nutnosti a omezeních takového stíhání, o tom, zda a proč naše práce může či nemůže pomoci.

"Jak vidíme stále více válečných zločinů na Ukrajině, odrazuje mě pomyšlení, kolik práce je třeba udělat," říká. "Vím, kdo to udělal - Rusové - ale to pro soud nestačí. A práce na Mariupolu nemohou ani začít, dokud město nebude deokupováno.