Jedinečný šansoniér

13. 6. 2023 / Soňa Svobodová

Pane Šebo, jaké byly vaše začátky krušné nebo snadné?

Ani krušné, ani snadné, protože jsem nikdy neměl pocit, že pracuji.

Doma řekli - chceš jít do divadla, tak jdi. Tak jsem si hned po maturitě sbalil kufr (protože mě na školu nevzali) a odjel do města, kde jsem neznal ani živáčka. Přijel jsem a pár dní spal na lavičce v parku, protože byly ještě divadelní prázdniny, teprve po nich jsem dostal postel na "herečáku" a začal se učit repliky a melodie. Často mne také posílali na jeviště v hrách, o nichž jsem nic nevěděl, abych něco jako oznámil nebo doručil dopis hlavní postavě, kterou jsem neznal…, bylo to nesmírně vzrušující a zábavné. Jenže sezona ještě ani neskončila a já už věděl, že hlavní role v muzikálech nikdy zpívat nebudu, neměl jsem na to hlas, a to málo, co mi zbývalo, mi nestačilo. Začal jsem se učit… všechno, i chemii…

Ale nejen díky píli, ale i díky svému talentu, jste se dokázal prosadit v mnoha uměleckých profesích, že?

Všechno to byla náhoda anebo z nouze ctnost. Po vysoké škole jsem se vrátil do divadla v Prešově jako dramaturg, vydržel jsem dvě sezony, ale bylo to už jiné divadlo. Během mých studií se měnil soubor, ale i vedení divadla... Odešel jsem a shodou okolností jsem se dostal za rozhlasový mikrofon. Ale divadlo mi moc chybělo, tak jsem napsal monodrama pro přítelkyni, která žila a hrála v Praze. A právě tehdy hledali moderátora na tehdejší federální stanici Hvězda, a tak jsem se dostal i do Prahy. Kdyby se můj text hrál v Ostravě, tak jsem možná dodnes právě tam... Ještě pro divadlo v Prešově napsali hudební komedii pan Veteška a pan Cmíral. A právě pan Cmíral pro mě tenkrát napsal písničku, kterou jsem natočil v rozhlase v Košicích. Po letech jsme se v Praze potkali a pan Cmíral mi nabídl další píseň, kterou napsal pan J. Brabec (autor Modlitby pro Martu), a tak jsem začal zpívat.... Vlastně jsem se vrátil na jeviště jako šansoniér, protože jsem prostě neuměl zpívat "o ničem" nebo jen do rytmu. Stalo se z toho takové Moje divadlo. Někdo si mě všiml, nabídl mi roli..... samé náhody a radosti!

Takže se dá říci, propojené i tou pověstnou špetkou štěstí, bez níž by se nic neudálo. Stejně tak jako úspěch vašich her u polského publika. Je to tak?

Nevím, který to byl rok, ale byl jsem pozván na mezinárodní šansonový festival do Záhřebu, kde jsem se seznámil se dvěma nesmírně milými, laskavými a talentovanými polskými herečkami z Teatru Rozrywki v Chorzowě. Marií Meyer a Elžbietou Okupskou. Byli jsme v kontaktu, zpívaly se mnou v Praze, pozvali mě k sobě, a když jednou viděly mé vystoupení v Praze, jejich direktor mi řekl - napiš něco, abyste mohli vystupovat a hrát společně. Tak jsem vymýšlel a nakonec se to povedlo… Pomalu a jeszcze raz. Můj klavírista mi po premiéře řekl: „Napsals něco, co bude fungovat.“ Vlastně ano, ale najít, co bude fungovat, bylo velmi těžké. Jenomže mě to bavilo. Víte, já mám to štěstí, že jsem vlastně nikdy "nepracoval", nikdy jsem nechodil do práce, ale do divadla nebo do klubu, hrát nebo zkoušet... nikdy ne do práce. To je skvělé, ne? Možná právě proto to všechno mělo úspěch, že to bylo lehké, hravé, neupocené… Nevím.

Myslím, že to je opravdu to největší štěstí, které člověka v životě může potkat, když nechodí do práce, ale dělá to, co ho naplňuje a přináší mu to radost a úspěch...

Když se ale od vašich her vrátíme k vašemu zpěvu, ocitneme se u šansonu, co vás na něm tak okouzlilo, byly to ty emoce, které ho doprovázejí?

Ne, jen jsem zjistil, že opravdu neumím zpívat pop. Jindřich Parma mi nabídl krásný "slaďák", moc jsem ho chtěl, ale prostě to nešlo, bylo to takové divné, nedalo se tomu uvěřit, i když jsem se snažil... Ne, nešlo to. Text musel být vždycky "o něčem", aby mě zaujal. Byl to pan Milan Dvořák, který léta doprovázel paní Hegerovou, kdo první řekl - vždyť je to šansoniér.

A já musím jen dodat, že jedinečný a nevybavuji si žádného takového druhého v československých vodách

Zmínil jste paní Hanu Hegerovou, měl jste možnost se s ní i potkat, nebo si s ní i zazpívat?

S paní Hegerovou jsem nezpíval, ale ano, párkrát jsme se setkali.

Vydal jste celkem osm CD, z nichž vybírám: I. Š. Zpívá písně D. Pálky, Tmavomodrá nostalgie a Písně a Smích. Chystáte i nějaké další?

Myslím, že už ne. Jak jde čas, mám pocit, že jsem už zpíval o všem, co mne zajímá. Písní mám moc a před koncertem vybírám ty, které jsou pro tu chvíli aktuální.

Ano, to je o vás známo, že při svých vystoupeních nikdy nezpíváte jedno a to samé, takže vlastně každý váš koncert je originál?

Snad ano.

Svého času jste byl také jevištním partnerem nejen Ljuby Hermanové, ale i Miroslava Horníčka, s nímž jste vystupoval na všech významných českých a slovenských scénách. Jak na tyto vzácné kolegy vzpomínáte?

Jak stárnu, tak vzpomínám stále častěji a moc rád. Jsem ale přesvědčen, že nikam neodešli. Stále tu jsou, jenom právě teď, v tuhle chvíli na mne nemají čas.

Ale vy jste se setkal i s paní Květou Fialovou, což mi nahrává na otázku, ve které hře jste se potkali?

Nehráli jsme společně. Ale mnohokrát jsme se setkali a několikrát jsme spolu stáli na scéně.

Kromě toho jste hostoval i v Divadle S + H. Jaké to bylo potkat se s panem Spejblem a Hurvínkem přímo na scéně?

Super! Musel jsem se naučit vodit loutku Spejbla lidské, člověčí velikosti. Naučil a rád. Také to byla dobrá škola, prošel jsem s nimi celé Německo!

A propůjčil jste této loutce i svůj hlas?

To ne. Mluvit pana Spejbla, to bych si netroufl. Vždycky je to tak, že oba, tedy i Hurvínka mluví jeden člověk. Nejdřív pan Skupa, pak Kirschner, potom Martin Klásek a teď Ondřej Lázňovský. Ten příběh se píše od roku 1926!

Tato divadelní sezona už téměř končí, co vás čeká, v té příští?

Těším se na divadlo Semafor a samozřejmě na koncerty

Možná napíšete knížku, co říkáte?

To asi ne. Je tolik knížek, dobrých i těch třeba o panu Horníčkovi, co mluví o časech, které jsem vedle něj zažil a je v nich tolik nepravd… Jak by čtenář věděl, že právě já píšu opravdu to, co bylo?

Když se ale ještě vrátíme k umělcově úspěchu, co o něm podle vás nejvíce rozhoduje v dnešní, tolik uspěchané době?

To, co vždycky – štěstí! A potom, ale to musí být taky štěstí, potkat pravé lidi v pravou chvíli.

Kdybyste měl možnost vrátit se v čase, šel byste opět po této umělecké cestě?

To opravdu nevím… Byl jsem hloupý, po základní škole jsem věděl jenom o průmyslovce, učňovce a gymnáziu, tak jsem skončil na gymnáziu. Kdybych věděl, že existuje umělecká průmyslovka – obor restaurátor, tak jsem na 100 % tam.

Takže jste velký milovník historie, památek, umění, klidu a trpělivosti, neboť tato profese je spojena s ohromnou dávkou klidu a trpělivosti, když si uvědomíme, že některá restaurování trvají i několik let?

Miluju vůni dřeva a asi ano, jsem trpělivý. Někdy.

A když byste vlastnil kouzelný prsten, je něco, co byste, dejme tomu v oblasti kultury zlepšil?

Zavedl bych povinnost – každým dílem, i tím nejnenápadnějším (každou písničkou), vzdělávat voliče. Víte, jak to myslím..?

Ano, vím.

Děkuji za rozhovor.