Zánik domu Rusů

16. 12. 2022

čas čtení 13 minut
Přesně sto let po zrodu Sovětského svazu 30. prosince 1922 bychom mohli být svědky jeho druhého kolapsu. Putinův pokus obnovit privilegovanou sféru vlivu kolem Ruska se mění v katastrofu, napsal Bruno Tertrais.

A tato katastrofa může být jen začátek. Je stále obtížnější si představit, jak by se Rusko mohlo vymanit ze svého ukrajinského dobrodružství se vztyčenou hlavou. Slovo "historický" se při popisu současného geopolitického vývoje často nadužívá. Ale někdy je to zasloužené.

Na cestě k fašismu?

Bývalý francouzský diplomat Michel Duclos přesně popsal radikalizaci ruské politiky od Putinova návratu do prezidentského úřadu v roce 2012: "plíživé barevné revoluce, neokolonialistická touha udržet si kontrolu nad ‚blízkým zahraničím‘, pocit příležitosti, vnímání západní slabosti a touha po mezinárodní asertivitě"... a vznik potenciálního partnerství s Čínou. Tato vnější radikalizace, urychlená směřováním Kyjiva na Západ a spojená s domácím přitahováním šroubů – obojí se navzájem živí – eskalovala od konce února. Mluvit dnes o "totalitním" státě by bylo přehnané. V Rusku dnes neexistuje ani absolutní kontrola společnosti, ani její úplná mobilizace. A zdá se, že mnoho občanů má větší zájem před válkou uprchnout, než se do ní zapojit. Ale mluvit o režimu, který se mění ve fašismus, je stále méně absurdní. Zdá se, že Vladimir Putin je stále více přemáhán svou krajní pravicí. Jeho strategie kooptování násilných, dokonce neonacistických skupin – aby ochránil zemi před demokratickou nákazou – se obrací proti němu.

Půda byla rozhodně úrodná. Současná ruská politická kultura je poznamenána faktickým spojenectvím mezi muži z bezpečnostní služby (siloviki) a muži z řad organizovaného zločinu. Armáda tyto vazby ztělesňuje ještě silněji díky samotné struktuře ruských ozbrojených sil. Vojáci jsou často ponecháni svému osudu kvůli slabosti poddůstojníků a důstojníkům, jejichž vojenská kultura byla vytvořena "protiteroristickými" operacemi v Čečensku (1999–2009) nebo v poslední době v Sýrii. A to vede k rozpoutání nevybíravého násilí bez jakýchkoli morálních obav.

Čečenské a ruské milice nyní mají navrch, přičemž Wagnerova skupina vyčnívá. Ruští ultranacionalisté bývali poměrně okrajovými postavami. "Tyto postavy (...) se spokojily se žvaněním o fantaziích ohledně jaderné války v televizi. Novinkou od nynějška je, že mají soukromé armády s dělostřelectvem a letectvem a jako znak mají krvavý palcát." Je třeba si pozorně přečíst projev ruského prezidenta k národu v královské síni sv. Jiří ve Velkém kremelském paláci 21. září na oslavu anexe čtyř ukrajinských oblastí. Je plná odkazů: Oslavování minulosti, zmínky o anglosaských nepřátelích, slibovaná světlá budoucnost a citáty filozofa Ivana Iljina... To vše jsou znepokojující vodítka. Připojují se ke kultu vůdce, důrazu na údajná minulá ponížení, státnímu kapitalismu nebo Putinovým poznámkám o "očištění" Ruska, které mělo vyplynout z exodu, jenž následoval po zahájení operace Z.

Spojenectví mezi pravoslavnou církví a Putinem také odhaluje znepokojivé rétorické excesy. Během oslav 21. září na Rudém náměstí byla spatřena mluvící postava oblečená jako doktor Strangelove ze stejnojmenného filmu. Ivan Ochlobystin, herec a sesazený kněz, děkoval Bohu, že Rusko "už nemůže jít zpět" a popsal pokračující válku jako "konfrontaci mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou, mezi Bohem a ďáblem, (... ) svatou válku", kterou má každý Rus začít "ve svém srdci, proti svým vlastním hříchům". Stejná slova jako známý ideolog Alexandr Dugin, pro kterého začala "poslední bitva světla a temnoty". Těm, kteří zde vidí jen excesy hlasité menšiny, by prospělo, kdyby si přečetli kdysi sofistikovanější odborníky, jako je Dmitrij Trenin, kteří vidí válku jako příležitost k překonání "primitivního materialismu a nedostatku víry". Izolovaný úhel pohledu? Ne podle některých odborníků na ruskou kulturu, kteří vidí přímou souvislost s nihilistickou tradicí konce 19. století, pro niž destrukce není "prostředkem, ale cílem sama o sobě": Byla by očistná a vykupitelská.

Druhý rozpad Sovětského svazu

V působivé formulaci Serhije Plochého - která napodobuje slavný vtip lorda Ismaye o NATO - Sovětský svaz zajišťoval, že "Ukrajinci budou uvnitř, Poláci venku a Rusové dole". Dnes se Putinův neoimperiální projekt hroutí. Nejenže se mu nepodařilo sjednotit ruský svět (russkij mir), ale jeho nejbližší sousedé se nyní díky válce zřejmě chtějí emancipovat.

Poté, co krátce požádal Moskvu o pomoc při potlačení vznikající povstání, se Kazachstán rozhodl distancovat od svého velkého souseda. Navíc Rusko tu již není od toho, aby obnovovalo stabilitu ve svém sousedství. Protože při posledních střetech Tádžikistánu s Kyrgyzstánem chybělo (i když tam v roce 2021 přineslo klid), zrušil Biškek společné manévry s ruskou armádou.

Moskva především neslyšela, když se Arménie, na jejíž suverénní území poprvé zaútočily ázerbájdžánské síly, loni v září dovolávala záruky obrany obsažené v zakládající smlouvě Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), která je náhražkou NATO. V důsledku toho Jerevan odmítl podepsat závěrečný dokument ze zasedání CSTO v listopadu 2022, což mohlo být pro organizaci rozsudkem smrti.

Můžeme mluvit o jednoduchých následných otřesech zemětřesení v roce 1991? Je to přinejmenším to, co bývalý francouzský velvyslanec Gérard Araud nazval "druhou válkou o sovětské dědictví". A jde to asi ještě dál. Kromě CSTO je ve špatném stavu i další pilíř Společenství nezávislých států (SNS), Euroasijský hospodářský prostor (EHP). Moskva nikdy nebrala skutečně vážně regionální multilateralismus a spolupráci mezi rovnými. Dnes nejenže upadá její tvrdá síla; měkká síla také. A ruská násilná anexe čtyř ukrajinských oblastí vyvolala u sousedů Moskvy více strachu než respektu k bývalé poručnické mocnosti.

Vazby ekonomické závislosti (zejména s Kyrgyzstánem a Tádžikistánem) nezmizí přes noc. Nepomůže ani status obrovského ruského území jako migrační křižovatky. Jsme obeznámeni s tím, co pronesl Zbigniew Brzezinski: Bez Ukrajiny přestává být Rusko impériem. To bude platit zejména v případě, že se potvrdí ztráta vlivu Moskvy ve zbytku jejího prostředí. Proto můžeme být v příštích letech svědky "soumraku ruského imperialismu". Ve Střední Asii a v kavkazském regionu toho využijí další mocnosti, počínaje Tureckem a Čínou - a také, pokud budou dobře hrát se svými kartami, Evropa a Spojené státy. Aniž by však tito hráči měli kapacitu a vůli sloužit jako místní policisté – což je role, kterou Moskva převzala (nutno říci) docela dobře. Nová skvělá hra může začít...

Konečný pád

V pro něj nejlepším případě by Vladimir Putin dokázal svou velmi pravděpodobnou porážku na Ukrajině prezentovat jako "výhru". Není to to, co udělal Chruščov po kubánské krizi, nebo autokraté jako Saddám Husajn, který prezentoval své žalostné stažení z Kuvajtu jako vítězství? Nepochybně bude mít problém přesvědčit ruské veřejné mínění, které zažilo desetiletí vymývání mozků, ale není úplně apatické.

Navrhněme tři (téměř) jisté věci a čtyři scénáře. První jistota: Rusko v polovině 20. let bude zemí postiženou vojenským, ekonomickým (sankce) a demografickým oslabením (zemi již opustilo více než 500 000 lidí). Druhá jistota: Země se odděluje od Evropy. Ukrajina byla "západní stranou" ruského tělesa a vyvažovala jeho "východní stranu".

Bez této západní strany, jejíž vliv na dějiny a formování ruských elit je někdy přehlížen, bude mít mongolské a tatarské dědictví Ruska významnější roli v národní kultuře. Třetí jistotou je, že po válce vstoupí Rusko do neklidného období. Známe historii této země: Po vojenských debaklech často následují politické otřesy, jak jsme viděli v roce 1905, 1917 nebo 1989.

Co se týče scénářů, nejméně nepříznivý by byl ten z Německa po roce 1945. Po Götterdämmerung, jehož Stunde Null vystřídaly šok a trauma, pak následovala introspekce a uzdravení. Ale Rusko nemá tradici právního státu (ani s přerušeními), jakou mělo Německo v té době. Nemluvě o tom, že bude těžké projít Norimberkem. A země nebude svěřena pod ochranu benevolentního ochránce…

Pravděpodobnější je tedy severokorejský scénář: Izolace a radikalizace pevnosti Ruska, v níž by Putin nebo jeho nástupci udrželi obyvatelstvo země v permanentním válečném stavu. Francouzská expertka Françoise Thomová mluví o "autarkické říši", která by odstavila populaci od západního vlivu. Cituje spisovatele Dmitrije Gluchovského, který evokuje Putina, jenž tká "kokon, do kterého se Rusko bude muset zabalit k zimnímu spánku na desetiletí, ba staletí", a také historika Vladimira Pastuchova, který si představuje "zmrzlé tělo zamčené v gigantické kryogenní komoře o velikosti jedné sedminy zemského povrchu".

O krok dále na škále pesimismu by se Rusko stalo (pro ty, kteří jsou nejvíce znepokojeni) jakýmsi Mordorem ("černou zemí"), pustou zemí, ve které síly zla připravují pomstu a znovudobytí Středozemě. Sestup země do barbarství už funguje, podle fanoušků J.R.R. Tolkiena, kteří srovnávají chování ruské armády s chováním skřetů, těchto napůl bestií, napůl lidských vojáků schopných nejhoršího. Nadsázka? Vlastně ani ne, pokud si uvědomíte, že za posledních deset let odešly nejlepší a nejbystřejší mozky Ruska a stále častěji i jeho střední třída. Ale ruská společnost se stala kriminalizovanou, "skupiny převzaly mafiánská pravidla, vypůjčily si od mafie životní styl, fyzické postoje, sui generis ‚morálku‘, hierarchii tvořenou ‚kmotry‘ vládnoucími svým chráněncům".

Mohlo by se Rusko této nové "doby potíží" (smutnoje vremja, smuta, anarchie na počátku 17. století) v krajním případě podobat Somálsku v 90. letech, kde by vládly milice a gangy, jejichž náborový fond by byl živený návratem zahořklých branců, z nichž mnozí by byli bývalí vězni?

Rozpad Ruska?

Somálský scénář by byl také scénářem rozpadu ruského národního impéria. Pokud by byla zničena "mocenská vertikála", kterou vybudoval Putin, jak si lze představit udržení třicetkrát většího a desetkrát lidnatějšího státu než Somálsko?

Bylo poukázáno na to, že ruské impérium se vzhledem ke vzdálenosti mezi jádrem a periferií ve skutečnosti podobá svým evropským protějškům z minulosti. Mohlo by Rusko přežít zhroucení národního mýtu podporovaného Moskvou, mýtu opatrovnického národa nadřazeného ostatním a předurčeného ovládat své sousedy?

V menšinových republikách už vzpoura sílí. Je třeba uznat, že Burjati, Tuvinci a dále Dagestánci, kteří tvoří neúměrný podíl v ruské armádě (protože odvody představují sociální vzestup v těchto chudých regionech), platili jako v každé říši více krví než etničtí Rusové. A zatímco Putin – k jeho cti – nikdy nepohrdal muslimy v zemi a upřednostňoval "národní" (míněno ve francouzském pojetí politického národa - pozn. KD) spíše než "etnické" pojetí své země, jaké místo by zaujala islamistická hnutí v Rusku, kde by vládla anarchie? Ale rozpad by mohl začít i ve vzdálených a bohatých regionech, jako bývalo Slovinsko v Jugoslávii...

"Velká impéria neodejdou do zapomnění s grácií," varoval americký velvyslanec v Moskvě počátkem roku 1991. Ve Spojených státech a v Evropě by se znovu objevila stejná debata jako před 30 lety: Preferovat rozpad země a její oslabení ( jako americký viceprezident Dick Cheney), nebo stabilitu s ohledem na jaderný status (jako americký ministr zahraničí James Baker)?

Friedrich Reck-Malleczewen napsal o Německu v červnu 1941: "nikdy se lidé nepotáceli vstříc katastrofě v takovém stavu omráčení a impotence". Pro Françoise Thomovou, jejíž analýzy byly často posuzovány jako příliš pesimistické, ale dějiny jí dnes zřejmě dávají za pravdu, platí tato věta dokonale pro současné Rusko.

Není moc důvodů k radosti. Pokud je však výše uvedená analýza správná, znamená to, že Evropa a Rusko budou pravděpodobně na dlouhou dobu odděleny (za předpokladu, že Evropa dokáže snížit svou závislost na ruském plynu na minimum). To může být konec třísetletého historického cyklu, který začal vítězstvím nad Švédskem v bitvě u Poltavy (1709). Zatímco Ukrajina vstupuje do Evropy, Rusko ji opouští.

Zdroj ve francouzštině: ZDE

2
Vytisknout
8462

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2022