Pracoviště Úřadů práce připomínají spíše špatné věznice….

18. 12. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 5 minut

"Domnívám se, že moderní společnost - nejen u nás, ale i na Západě - je v hluboké krizi. Chápu ji jako krizi duchovní, mravní, existenciální…."

(Václav Havel, písemný rozhovor pro Kurier (Rakousko), 31. března 1978)

Ekonomický deník dne 15. 12. 2022 podrobně popsal věci, které prošetřuje Policie ČR a které se měly odehrávat na pobočce Úřadu práce v Liberci. Podle mých zkušeností (o kterých se zde vyjadřuji možná až únavně), se toto chování stalo normou řízení nejen v této instituci. Tento typ manažerů známe prakticky všichni ze svých pracovišť na různých pozicích.


Cituji z výše uvedeného periodika (Ekonomický deník) jen krátké úryvky z trestního oznámení, které se jim podařilo získat:

"Paní ředitelka chce mít vše pod kontrolou, v práci se obklopuje jen svými oblíbenci, vyžaduje donášení jakýchkoliv informací, které často ani nesouvisejí s pracovní činností, tiché špehování, nedůstojné pracovní podmínky, zesměšňování zaměstnanců, pomluvy za účelem rozvracení kolektivu, vyžaduje po podřízených i plnění úkolů souvisejících s osobním životem. Dále je zde vyžadováno poskytování informací o ostatních zaměstnancích, v případě nevyhovění těchto požadavků - pracovníci byli odejiti. Byl zde údajně uplatňován nerovný přístup k zaměstnancům, velké finanční rozdíly ne podle odvedené práce, ale podle známostí. Řízení úřadu bylo chaotické, často příkazy nedávají vůbec smysl, vše se mění ze dne na den a dělaji na poslední chvíli. Příkazy mnohdy na hraně zákona se dávají pouze ústně, nikdy ne písemně. A poslední argument, který skutečně připomíná vězení: Pravidelná kontrola pracovního prostoru, šuplíků a osobních skříněk zaměstnanců bez jejich přítomnosti."

Nechci již dále pokračovat: Člověku se z tohoto možného chování paní ředitelky dělá úplně špatně...

Přitom jsou to věci, které často známe buď z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění svých přátel - slyšel o nich vlastně skoro každý.

A stejně jako všichni tušíme, proč máme v ČR nejvíce OSVČ na počet obyvatel na světě (obrovský rozsah švarcsystému), proč občané páchají sebevraždy u institucí, kde by měli najít pomoc (nesmyslná sociální politika, která přenáší zásadní problém obrovského snížení životní úrovně těch nejchudších na takto šikanou zasažené instituce), proč nikdo nechce dělat v sociální oblasti (obrovská psychická náročnost, malé mzdy), proč je tak finančně nedostupné vlastnické nebo nájemní bydlení (dostupný přístup k bytu ne jako základní životní potřebě, ale jako k finanční investici pro finanční spekulací - pochopitelně mluvím o majitelích vyšších jednotek bytu ), proč máme stále metastázy zadlužení pomocí exekucí (výnosný obchod s chudobou).

Dnes je tato bývalá ředitelka ÚP v Liberci náměstkyní ministra práce a sociálních věcí a má na starosti koordinaci činností směrem k Úřadu práce ČR vedoucích k procesu jeho transformace a zlepšení služeb v souvislosti s digitalizací sociálních dávek. A perlička na konec: Na Generálním ředitelství Úřadu práce byla několik let generální ředitelkou, myslíte si, že své pracovní návyky změnila? Pochybuji.

A přitom stačí tak málo:

Nebát se o  těchto věcech veřejně mluvit, nebát se zastat kolegy nebo kolegyně, spojovat se a jednat ve skupině… Ne, strach mezi občany v této zemi hovořit veřejně o pracovních podmínkách je opravdu tabu. To, co  vidíme, slyšíme nebo jen tušíme, každý z nás alibisticky vytěsňuje, abychom to nemuseli společně řešit.

A tak požadujeme jen fakta, fakta, fakta k jednotlivostem…Přitom jsme zahlceni tisíci studií a metodik, internet je také zahlcen fakty, ale pořád je to málo.

Jednáme často v pudu sebezáchovy (hrozí nám možná ztráta zaměstnání, nesplatitelnost hypotéky, ekonomické problémy v rodinách…). Každé velké téma dokážeme rozmělnit na jakási šroubky jednotlivostí a potom ty šroubky házet jeden po druhém jako své argumenty. A smysl původního problému se vytratí. Tato naše sebezáchovná vlastnost - nevidět celek ve svých problémech -  "společnost přece neexistuje, existuje jen jednotlivec" - nás vede do pekelné situace. Neumíme se osamoceně bránit.

Celkový systém, je tak pracovně nesnesitelný, že vlastně přenecháváme mnohdy i dobrovolně tyto funkce lidem, kterých se v běžném životě straníme a nechceme s nimi mít nic společného.

Ten nepředstavitelný strach a stres na nefunkčních pracovištích, který je posuzován jen technokraticko/byrokratickými tabulkami, přitahuje ve výsledku osoby s velmi narušeným chováním směrem k podřízeným, nulovou empatií ke klientům a snahou docílit jen vlastního prospěchu.

Tento stav na našich pracovištích, v politickém životě a hlavně v našich rezignovaně přihlížejících tvářích této realitě, je zásadní prohra našich posledních třiceti tří let.







4
Vytisknout
6862

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2022