Historie je politizována a přepisována při každých volbách

7. 10. 2021 / Muriel Blaive, Hynek Pallas

čas čtení 15 minut

- Problémem je, že jsem žena a cizinka. Česká společnost je sociálně velmi konzervativní, hodně uzavřená sama do sebe, nemá zkušenost s externími intelektuálními vstupy do české diskuse a je neochotná připustit, že by cizinec mohl říci něco relevantního.

- Můj hlas byl vnímán jako kritický, protože jsem zpochybnila představu, že lidé jsou jen hrdinové, oběti nebo zrádci.

- Tabu je srovnávat novou demokracii se starým komunistickým režimem, pokud by to vedlo k přiznání, že zpětná popularita komunistického režimu je reálná.

- Komunismus by se neudržel u moci po několik generací bez spolupráce a podpory milionů Čechů.

- Pokud Babiš poskytne českým voličům zaměstnání a zaručí určitou životní úroveň, což je mimochodem přesně ta metoda, díky které přežil komunistický režim, není jeho minulost pro voliče překážkou.

Rozhovor, který poskytla Muriel Blaive švédskému listu Jönköpings-Posten. Vychází tam v sobotu 9. 10. 2021.


 


Jaké je vaše akademické vzdělání a titul?


Nejprve jsem vystudovala Sciences Po v Paříži, takže jsem byla vystavena směsici veřejného práva, ústavního práva, ekonomiky, politologie, sociologie a soudobých dějin, to vše bylo pojato v solidním metodologickém rámci. Poté jsem vstoupila do doktorského programu na Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales v Paříži, kde jsem byla vystavena historii, sociologii, etnologii a antropologii pod stejným metodickým příkazem odhalit „problém“, „problém, o nějž jde" - je to francouzská pedagogická posedlost, která mě někdy irituje, ale kterou v historické disciplíně považuji za velmi výnosnou. V roce 1999 jsem obhájila doktorát o roce 1956 v Československu.


Jak a proč jste skončila v České republice a v ÚSTRu? Co vás konkrétně zaujalo v České republice?


V roce 1989 mi bylo dvacet a byla jsem oslněna pádem berlínské zdi. O komunistických režimech jsem nevěděla téměř nic, ale 9. listopadu jsem brečela štěstím. Jak často za život můžete být svědkem vítězství sil dobra nad silami zla? Bylo to vzrušující. O týden později přišla sametová revoluce a velmi na mě zapůsobil obrázek, který jsem našla ve francouzském časopise, na němž demonstranti seděli na zemi a nabízeli květiny idiotsky vyhlížejícím, špatně oblečeným uniformovaným tupcům za jejich štíty. Naprosto mě to zaujalo. Východní Berlín a Praha v očích mladého člověka ze Západu stále vypadaly velmi „komunisticky“, ale byly také nepopsatelně okouzlující, jako by se tam čas na čtyřicet let zastavil. Četla jsem Český snář Ludvíka Vaculíka, Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého a politické eseje Václava Havla a můj osud byl zpečetěn. Začala jsem se učit česky, v roce 1992 jsem se přestěhovala do Prahy a zahájila dlouhý proces s cílem stát se historičkou komunistického období. Poté, co Škvorecký vydal svoji Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996), jsem se začala vážně zajímat i o politiku vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Sympatizovala jsem se Zdenou Salivarovou i s mnoha dalšími, kteří byli nespravedlivě obviněni a jejichž pověst byla v troskách kvůli tomu, co vypadalo jen jako malicherné uspokojení z něčího veřejného zostuzení.


Ale ani ti, kteří špehovali, si možná nezasloužili být takto veřejně odhaleni. V roce 1994 jsem objevila zprávy tajné policie (StB) o veřejném mínění za rok 1956, kdy se úřady velmi obávaly, že se Češi a Slováci mohou obrátit proti komunistickému režimu tak, jak se proti němu obrátili Maďaři. Tyto zprávy osvětlovaly mnoho. Tehdy mi začalo být jasné, že dobro a zlo nejsou tak jasně odděleny, jak jsem si myslela. Bylo mi také zřejmé, že bychom nikdy nepochopili, co se dělo za komunismu, bez společenských dějin, jejichž pilířem byly právě tyto archivy tajné policie. Tak vznikl můj zájem o politiku vyrovnávání se s komunistickou minulostí, o otevření archivů tajné policie a později o ÚSTR.


Můžete vysvětlit, co je ÚSTR?


ÚSTR je český institut národní paměti. Za prvé pomáhá státu lustrovat občany, aby se zabránilo bývalým agentům dostat se do důležitých funkcí v nové demokracii, a také pomáhá kontrolovat důvěryhodnost bývalých odpůrců režimu a obětí režimu za účelem poskytnutí finančního nebo čestného odškodnění. Vzdává hold obětem a hrdinům. Vede rozsáhlou výzkumnou činnost různých aspektů komunistické minulosti, zejména těch týkajících se odporu vůči režimu a jeho obětí, ale nejen toho. Část svého výzkumu vydává ve svém vlastním vydavatelském oddělení nebo jej zpřístupňuje veřejnosti prostřednictvím svých dvou vědeckých časopisů. Vytváří zásadní pedagogický materiál pro školáky a učitele o tom, jak se k tomuto období postavit. Vítá každého člena veřejnosti, ať už Čecha nebo kohokoliv, ​​kdo by jej chtěl navštívit a porozumět, jak funguje. A také spravuje archivy tajné policie, dává je k dispozici veřejnosti a má je digitalizovat a dát na internet, přestože realizaci tohoto posledního úkolu brání řada překážek.


V české debatě jste považována za dost kontroverzní osobu. Proč? Co je ve vašem historickém pohledu na Československo považováno za „problém“?


Prvním „problémem“ při tom, co říkám systematicky české veřejnosti ohledně její minulosti, je, že jsem cizinka. Česká společnost je sociálně velmi konzervativní, hodně uzavřená sama do sebe, nemá zkušenost s externími intelektuálními vstupy do české diskuse a je neochotná připustit, že by cizinec mohl říci něco relevantního. Druhým problémem je, že jsem žena a představuji metodologii, která je různorodá, moderní, provokativní a která je v ostrém kontrastu k tradiční, v drtivé většině mužské vizi historiografie, která byla zmrazena komunistickým režimem, pokud jde o metodologii. Konflikt vykrystalizoval přesně kolem mého návrhu změnit naši metodologickou perspektivu a zahrnout do našeho studia komunistické minulosti společenské, orální a každodenní dějiny. Můj hlas byl vnímán jako kritický, protože jsem zpochybnila představu, že lidé jsou jen hrdinové, oběti nebo zrádci. Místo toho jsem poukázala na to, že historický scénář stavící dobré lidi proti zlým komunistům nemá skoro vůbec nic společného s realitou každodenního života v diktatuře. Jak to Václav Havel sám analyzoval, k udržování totalitního režimu přispívali všichni.


Zajímavé však je, že mou snahou přinést do studia dějin skutečnost každodenního života jsou uraženy pouze intelektuální elity. Obyčejní lidé, s nimiž provádím rozhovory pro své projekty orální historie, velmi dobře vědí, co museli dělat, aby přežili v diktatuře, a nesnaží se to popírat, ani nemají pocit, že by se za to museli nějak zvlášť stydět. Ale abych se vrátila k vaší otázce, součinnost toho, že jsem cizinka a žena, není jen směsicí nevýhod, násobí se to. Mnoho lidí bude proto pobouřeno tím, co říkám, jen pro to, kdo jsem, zatímco by to, co říkám, možná považovali za přijatelnější, kdyby to sděloval český historik, zvláště pak mužského pohlaví.


Jakým způsobem se československé dějiny stále ještě odrážejí v současné společnosti a politice?

Všemi možnými způsoby. Komunismus, přesněji to, co považuji za „komunistickou mentalitu“, je všude, a to jak v přímých připomínkách minulosti (lidé, kteří byli osobně kompromitováni), tak v samotném popírání této minulosti: co může být „komunističtějšího“ než přepisování dějin, předstírání, že se minulost nestala, a snaha o konstruování jiné reality v které by komunistická zkušenost do národních dějin nepatřila?


Je to nějakým způsobem překážkou? Existují témata, která se stala tabu?


Tabu je srovnávat novou demokracii se starým komunistickým režimem, pokud by to vedlo k přiznání, že zpětná popularita komunistického režimu je reálná. Tato popularita je založena na citelných sociálních a ekonomických výhodách, které byly v té době považovány za samozřejmé: mít kde bydlet; mít zaměstnání; mít zdravotní pojištění; mít dostatečný důchod; mít přístup ke kultuře; mít přístup ke vzdělání pro chudší vrstvy; poskytovat podporu pro chudší třídy, aby se dostaly výše na společenském žebříčku; dále je to jistá solidarita mezi lidmi; jistá důstojnost v konzumní kultuře; jistá jednoduchost ve způsobu života atd. To všechno v té době nevypadalo jako nic moc, ale po změně režimu v roce 1990 a po ekonomické krizi r. 2008 se ukázalo, že to byla hmatatelná privilegia. A po roce 1989 a 2008 mnoho lidí ztratilo jedno nebo několik těchto privilegií. Proto mají informace o každodenním společenském životě a orální dějiny z komunistického období tak narušitelský potenciál: demokracie nemusí při tom srovnání zvítězit tak jasně, jak by současné elity doufaly. Je zajímavé, že tato všeobecně rozšířená forma nostalgie se již neprojevuje hlasováním pro komunistickou stranu, ale spíše širokým pocitem znechucení z politiky.


Ovlivňuje to například možnosti levicových stran a levicové politiky?


Ano, levice pádem komunismu strašně utrpěla, skoncovalo se s téměř všemi marxistickými iluzemi a rozpadl se sovětský model. To ale není specifické pro Českou republiku, platí to i pro celý západní svět.


Můžete uvést příklad současného problému, který byl takto zpolitizován a kde je důležitou složkou historie?


Historie je politizována a přepisována při každých volbách. Počínaje Václavem Klausem v 90. letech, nespočet kandidátů ve snaze být zvolen surfoval na vlně antikomunismu a démonizace protivníků. To, co se skutečně stalo v historii a jaké metodologické nástroje můžeme použít k adekvátní analýze minulosti, samozřejmě naprosto nikoho nezajímá: jediným účelem je diskreditace levice a dědiců liberálního a levicového disentu, aby byli zvoleni na konzervativní platformě takzvaní "antikomunisté", aby mohli dokončit demontáž sociálního státu zděděného z dob komunismu.


Pro Švéda se zdá nepochopitelné, že člověk, který byl agentem StB a spolupracoval s komunistickým režimem, může být dnes premiérem. Jak je to v České republice možné? Nemají voliči zájem o minulost?


Voliči, kteří se skutečně zajímají o minulost, by určitě nepodporovali ty samozvané antikomunisty, protože jedinou historickou agendou antikomunistů je znovu a znovu opakovat, že země se dělila na hrdiny, oběti a zrádce. Proměňují komunistické období v parodii na diktaturu, jako by se takový režim mohl udržet u moci několik generací bez spolupráce a podpory milionů Čechů. Toto popírání skutečnosti není produktivní. Je to také naprosto otevřeně koncipováno tak, aby to zdiskreditovalo levici a současné sociálně smýšlející politické strany. Přitom, jak jsem již vysvětlila, si myslím, že mnoho lidí v této zemi nepodléhá žádné iluzi týkající se jejich vlastní míry spolupráce s předchozím režimem. Pokud jim Babiš poskytne zaměstnání a zaručí určitou životní úroveň, což je mimochodem přesně ta metoda, díky které přežil komunistický režim, není jeho minulost pro voliče překážkou.


Jak se v tomto ohledu liší Česká republika od Maďarska a Polska, kde strany jako Fidesz a PiS zřejmě mnohem více zdůrazňují „antikomunismus“?


Česká republika se od Maďarska, Polska nebo Slovenska v tomto neliší. Vzpomeňte si na Vladimíra Mečiara, Alexandra Kwasniewského nebo Petera Medgyessyho, všichni to byli tři bývalí komunističtí aparátníci, nebo osoby obviněné z toho, že byly agenty tajné policie. Musíte pochopit, že „antikomunismus“ je pouze politickou pózou. V zemích, kde komunistický režim existoval déle než čtyři desetiletí, získaly nutně všechny elity své vzdělání od komunistického režimu. Kde byste po změně režimu v roce 1989, která byla ve všech zemích velmi náhlá, z ničeho nic našli soudce, policisty, učitele, pohraniční strážce, vojáky, ekonomy, právníky atd., kteří by neměli vzdělání z předchozího režimu a nevyrostli s hodnotami tohoto režimu, i když třeba měli vůči němu kritičtější postoje, než jaké kdy dávali najevo? I kdybychom předpokládali, že disidenti byli tím správným druhem elit pro nové režimy, kolik z nich neemigrovalo, nepodepsalo během interakce s policií žádný dokument, či vůbec mělo zájem vstoupit do politiky, a což je ještě relevantnější, byli ve svém oboru kompetentní? Není jich mnoho a rozhodně ne dost na to, aby zcela řídili nový stát. Mohli jste tedy jen doufat, že elity a profesionální korporace vzdělané za komunismu dají svůj sociální a profesní kapitál do služeb nového režimu. Mnozí to udělali, ale někteří ne, a použili pro sebe velmi výdělečnou síť kontaktů, nebo si ji po roce 1989 vybudovali, k tomu, aby šíleně zbohatli a pod rouškou „ekonomické transformace“ okradli nový stát o velký majetek. V každém případě je antikomunismus narativem a politickým nástrojem určeným k vítězství ve volbách, nikoli adekvátním sociálním deskriptorem.


Jak může Česká republika řešit historii, aby se posunula vpřed? Měla by řešit historii? Potřebuje to veřejnost vůbec dělat, nebo se příští generace automaticky posunou dál?

Samozřejmě by se Česká republika měla zabývat historií. Země vychovává celé generace dětí, které o komunistické minulosti nevědí téměř nic. Mnozí z nich nyní pevně věří antikomunistickému narativu a vůbec nevědí, jak složité bylo přežit denno-denně za diktatury. Stavají se tak radikálními, nezralými občany, věřícími v jednoduchá (falešná) řešení, jako kdysi jejich dědové horovali jednoduše za komunismus. Jinými slovy, dnešní mládež je dokonale připravena vzdát se populistickým narativům. To pro demokracii není dobré.

-1
Vytisknout
9602

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2021