Takováto majetkově propojená holdingová uskupení pak významně ovládají lokální trhy se zemědělskými pozemky a svojí ekonomickou silou tlačí prostřednictvím poptávky jejich ceny nahoru, čímž zhoršují přístup k pozemkům menším nebo kapitálově méně vybaveným zemědělcům. Rostoucí ekonomická síla těchto subjektů za vydatné veřejné podpory umožňuje skupovat další, v zemědělství etablované subjekty především právnických osob, čímž zprostředkovaně mezi zemědělci vytváří ekonomicko-mocenské napětí o tom, kdo bude užívat půdu a nárokovat veřejné podpory. Svým způsobem tomuto procesu vychází vstříc odpovědné české úřady, které pro tyto struktury výhodně „přetvářejí“ unijní a národní agrární politiku.

Podle údajů z veřejně dostupných rejstříků ze 30 tisíc českých zemědělců působí významně majetkově propojených uskupení v zemědělství několik stovek, které ovšem svým rozsahem zaujímají přibližně 15-20 % obhospodařované půdy v Česku. Koncentrují do svého vlastnictví podniky z navazujících sektorů (zpracování komodit, obchod, dodavatelé vstupů), přičemž takováto koncentrace kapitálu se zdaleka netýká pouze holdingu Agrofert. U většiny těchto kapitálových uskupení již převažují příjmy z nezemědělských odvětví, čímž by byly za určitých okolností podle představ EK (nikoli ale podle představ ČR) vyloučeny z nároků na veřejné agrární podpory nebo alespoň jejich část, protože je již nelze považovat za skutečné zemědělce.

Je nutné uvést, že podobně výrazná koncentrace zemědělského kapitálu nemá obdoby v zemědělství původní EU „patnáctky“, nicméně podobný trend lze sledovat také na Slovensku, případně v některých zemích jihovýchodní Evropy. Podpora evropského zemědělství stavící na významu rodinného způsobu hospodaření významně zlepšila a posílila právě ekonomickou pozici českých zemědělců od vstupu do Unie. Ovšem díky silnému tlaku českých agrárních lobby z řad velkovýrobců a neochotě českých agrárních ministrů tomuto tlaku odolat docházelo a dochází k nadmíru ekonomické opodstatněnosti k podpoře podniků v kapitálově stabilizovaných holdingách.

Ostatně, agrární politika Unie několikrát ve svých reformách upozorňovala a prosazovala omezení ve vztahu k velikosti (a majetkové propojenosti) ať na půdu vázaných nebo projektových podpor, ze strany českých úřadů a zemědělců ovšem plány vždy odmítnuté. Jsou běžné případy, kdy holdingové firmy s ročním ziskem několik desítek milionů současně čerpají opakovaně investiční podpory ve stejných cifrách. Také v poslední reformě se nepodařilo limitovat podpory majetkově propojeným uskupením i přes snahu Komise. Není tudíž překvapením, že u nás dochází k jejich růstu prostřednictvím skupování firem a rozšiřování kapitálu těchto oligarchických uskupení.

Jenomže, čeští politici (a zemědělci), mnohdy odvraceli snad i záměrně pozornost od těchto zásadních témat a namísto jejich řešení vytvářeli podružné problémy, příkladem budiž problém dvojí kvality potravin, a další.

Je to především ekonomická síla plynoucí z velkovýrobního charakteru výroby, která objektivně zdůvodňuje, proč by holdingové uskupení oligarchů měly být omezení ve veřejné podpoře. Prokazatelně mají výrazně snazší přístup k financování a schopnost zaplatit investice spolufinancováním ze svých zdrojů. Jsou dobře sdruženi se silným politickým vlivem. Naproti tomu hlavním argumentem těchto na zisk orientovaných vlastníků holdingů je jejich milná představa jako „výlučných“ producentů potravin ve státě. Jenomže posun v tom, jak se ve společnosti mění požadavky např. na chov zvířat a výrobu potravin obecně, jde někdy proti zájmům tohoto velkovýrobního a na vysokou produktivitu zaměřeného hospodaření. Ani dlouho přetrvávající argumenty o nenahraditelné sociální roli těchto podniků na venkově už neplatí – stejně tak jako v jiných sektorech se tyto holdingy musejí ve stále větší míře spoléhat na zahraniční pracovníky, pokud je neseženou, v další fázi přechází z ruční na automatizovanou výrobu a to jak ve stájích, tak v rostlinné produkci. Není proto překvapující, že lokálně dochází ke konfliktům mezi nově vznikajícími lokálními oligarchy s místní komunitou, např. při plánování rozsáhlých investic v obcích – ZDE.

Neochota českých politiků k omezení podpory pro posilování lokálních agro-oligarchů ve prospěch větší ekologizace českého zemědělství ve svém důsledku dopadne i na samotné zemědělce, kteří budou těmito silnými skupinami přebíráni a následně prosazována strategie v souladu s představou vlastníka holdingu. Tyto strategie ovšem budou velmi těžko ladit s „green-dealovými“ představami udržitelných způsobů hospodaření. Nevyhnutelně se tak bude prohlubovat rozpor mezi evropským pojetím zemědělství 21. století a českou představou dílem vedenou zemědělským velkokapitálem. Již dnes tento rozpor některé strany efektně zabalí do líbivé národnostní rétoriky a prodají svým voličům.

Vytisknout