Češi, Kellner, fenomén ikonické smrti a černá labuť

8. 4. 2021 / Jana Feiglová

Musím říct, že jsem to skutečně nevěděla, ačkoliv to zřejmě celý den běželo v tehdejších médiích. Zpráva to byla překvapivá, nic podobného samozřejmě nemohl nikdo čekat. A i já jsem se později zajímala o to, za jakých okolností Diana zemřela. Co mě ale šokovalo víc, byla neuvěřitelná reakce oné mně blízké ženy. Mnoho dní se tvářila, jako by nastal konec světa, muselo se s ní mluvit opatrně, citlivě a chodit okolo prakticky po špičkách. Její reakce zarážela především proto, že jsem dotyčnou osobu nikdy předtím – přestože jsme spolu trávily velmi mnoho času – nepřistihla při tom, že by se o princeznu Dianu jakkoliv zajímala. Neviděla jsem ji, že by si vystřihovala její fotografie, že by Dianinu osobu jakkoliv nadstandardně komentovala, že by se ji snažila napodobovat nebo studovala její rodokmen, četla její životopis.

Později jsem si vzpomněla, že podobný spektákl předvedla stejná osoba už o několik let dříve, po předčasné smrti zpěváka rockové hudební skupiny Queen Freddieho Mercuryho (+ 24. listopadu 1991). Truchlila po něm, jako by šlo o jejího blízkého příbuzného. Přestože jsem ji nikdy předtím neslyšela pustit si jedinou Mercuryho skladbu ani zpívat si jeho písničku, nikde do té doby nevisely jeho plakáty, nikde na poličce neležely knihy o této kapele. Později se věc opakovala s tragickou smrtí českého skladatele Svobody. Nahrávala tomu tehdy i celonárodní tryzna, televizí přenášený pohřeb, tklivé skladby, záběry na vdovu, kterou bylo nutno podpírat, špína vyhrabávaná bulvárem. Média detailně rozebírala okolnosti skladatelovy sebevraždy, stejně jako jeho soukromé vztahy a možné viníky události. Opět z toho bylo velké truchlení; a znovu přišlo, aniž bych předtím zachytila jakýkoli nadstandardní zájem o tohoto skladatele.

S úžasem jsem někdy v té době zjistila, že podobný vypjatý přístup ke smrti známých osobností projevuje značná část národa. Pracovně tomu říkám „fenomén ikonické smrti“. U zpěváků, herců či populárních vědců je pro mě tento jev jakžtakž pochopitelný, protože tam ho lze svést na to, že percipient s autorem navázal osobní kontakt skrze jeho dílo. U politiků nebo podnikatelů je to už podstatně méně pochopitelné. Mela, která se nyní strhla po smrti podnikatele Petra Kellnera, působí neuvěřitelně. Zvláště proto, že o Kellnerovi neví veřejnost prakticky nic osobnějšího. Soukromí si, jak známo, úzkostlivě hlídal.

Tragická smrt relativně mladého člověka, manžela a otce je smutná událost, to bez diskuze. Jaký vklad ale mohlo zanechat životní dílo Petra Kellnera v duši a srdci běžné Češky nebo Čecha, kromě toho, že mu možná dluží peníze? Jde o nějaký dosud nepopsaný druh národního masochismu, o něco psychologicky vzdáleně podobného stockholmskému syndromu? Těch, kteří tyli z Kellnerova mecenášství, zase tolik není. Jeden může jen kroutit hlavou nad tím, jak obrovské množství lidí zde podléhá fenoménu ikonické smrti, vzdává hold a adoruje Petra Kellnera například na sociálních sítích. Tipuji si, že jde o tentýž případ, jako jsem zmiňovala výše: Lidé, kteří se o Petra Kellnera během jeho života prakticky vůbec nezajímali a disponují jen nepatrným množstvím informací o jeho podnikatelských nebo osobních aktivitách, mají potřebu se připojit k davovému truchlení a kondolování. Jde o zásadní kognitivní bias, o zkreslené vnímání reality. Často se totiž nad smrtí Petra Kellnera dojímají lidé, kterým je úplně jedno anebo dokonce popírají, že tu máme během několika měsíců k dnešnímu dni 27 tisíc oficiálně mrtvých na koronavirus, kteří často zemřeli předčasně a zanechali po sobě ještě daleko mladší a méně zajištěné potomky.

Smutek běžného Čecha nad předčasnou smrtí tohoto podnikatele nemůže působit autenticky už jen proto, že je to podobné, jako by oplakával stín. O osobním životě Petra Kellnera totiž nemohl skoro nic vědět, do médií s podivem proniklo i velmi málo jeho fotografií. Vysvětlení onoho fenoménu u běžného občana s běžným nebo nižším intelektem je zřejmě nasnadě. Všichni lidé si zvykli pohybovat se velkou část svého života v určitých reáliích. Jakmile tyto reálie náhle zaniknou, zastihne to běžné konzumenty médií nepřipravené. Samotná existence nějaké obecně známé a proslulé osobnosti rámovala jejich vlastní existenci; s jejím odchodem jako by odcházela i nějaká etapa jejich života. Umět střízlivě posoudit závažnost podobné situace pro vlastní život vyžaduje už určitou míru intelektu, kontaktu s realitou a představivosti, kterými ne každý disponuje.

Nabízí se tu posléze možnost spojit se s ostatními podobně „postiženými“, byť jen třeba virtuálně, a propadnout na chvíli určité tribalistické sounáležitosti – davově sdílené emoci smutku; snad jakási parodie na Patočkův apel na „solidaritu otřesených“ (Kacířské eseje). Co na tom, že jméno dotyčného zesnulého slyšel uživatel sociálních sítí za svůj život jen párkrát, už ani pořádně neví, v jakých souvislostech, kromě toho, že se jednalo o boháče? Co na tom, že se s ním nikdy osobně nesetkal, dokonce s ním třeba ani nečetl žádný rozhovor v novinách? Že to pro občana není racionálně vzato vůbec žádná osobní ztráta?

Co na tom, že uživatel sociální sítě, který Kellnera adoruje, mele hověziny z neznalosti? Aspoň ukáže, že je lepší než kritici, protože se drží hesla „o mrtvých jen dobře“. Odráží se v tom typická nezápadní česká mentalita, která by se dala obecně shrnout asi takto: „Byly aktivity podnikatele lichvářské nebo na hraně lichvy? No a? Vždyť je to podnikatel! Uzavíral s lidmi, kteří nedosáhli na nebankovní půjčky, smlouvy koncipované tak, aby je měli problém pochopit dokonce právníci? To je jejich problém, že je podepsali, nikdo je nenutil! Byly sankce za nezaplacení splátky u jeho firmy amorální? Co už... Jak by jinak zbohatl, kdyby jednal v rukavičkách?! Špehoval a vydíral vybrané osoby? Nikdo nemá povinnost být lidumil. Ovlivňoval politiky? No ano – prostě byl šikovný! Lobboval? No, to se sice nemá, ale dělá to kdekdo...“

Co ale vysvětluje všechny ty plačky a truchlící vdovy z řad českých novinářů velkých médií? Co vysvětluje promptní oficiální reakce a vzlykot vrcholných českých politiků? Tady je vysvětlení zřejmě prozaičtější a nejde o zasažení fenoménu ikonické smrti s minimem znalostí, protože vrcholní politici přece jen lépe než běžný občan vědí, v čem spočívaly Kellnerovy rozmanité aktivity – spousta politiků a novinářů se pravděpodobně obává, že jim smrtí Kellnera připlula do živobytí černá labuť.

Čistě protokolárně ani z hlediska tradice totiž neexistuje jediný důvod, aby prezident republiky, předseda vlády nebo její první místopředseda vydávali oficiální prohlášení, v nichž vyjadřují lítost nad tragickou smrtí KTERÉHOKOLIV podnikatele. Nedá se to zahrnout ani pod obyčejnou „lidskou slušnost“, protože pak by takto museli reagovat i u tragických úmrtí jiných osob. Že byl nějaký občan nejbohatší nebo velmi úspěšný, jako důvod k oficiálním prohlášením ústavních činitelů postačí jen stěží. Když tragicky zemře Franta Veverka, který vlastnil úspěšné květinářství někde v Litoměřicích, také prezident, premiér a ministr vnitra spěchají, aby vyjádřili soustrast rodině?

Ptejme se, jaký je důvod, že v takzvaných seriózních médiích několik dní vycházejí zcela nekritické komentáře o Kellnerově pozitivním přínosu Česku? Proč se tu prosazuje přístup „o mrtvých jen dobře“, a jestliže za sebou mrtvý zanechal třeba i utrpení a zlo, nemá se to snad z pietních důvodů ani naznačovat? Proč tento trend udržují i veřejnoprávní média? Jak je možné, že v demokratické zemi vycházejí novinové komentáře, které otevřeně a s obdivem říkají, že podnikatel Kellner hýbal s vrcholnými českými politiky? Texty, jež otevřeně a se servilní pokorou tvrdí, že pan Kellner byl vynikající zákulisní hráč, který měl olbřímí vliv na polistopadový vývoj, na vrcholné politiky i na politické směřování demokratické země? Že ekonomickou podporou svých koní a vlivem v masmédiích prakticky ovlivňoval vnímání politiky, stejně jako volby v zemi? Proč se tu více neotevře téma Home Credit nebo téma financování IVK a osobnosti Václava Klause st., jehož produkce bývá obvykle v rozporu s jasně převažujícím vědeckým konsenzem ve světě?

Jde tu bezpochyby o kolaboraci významné části českého mediálního světa a jednotlivých novinářů s oligarchií. V údajně svobodných médiích se nyní žurnalisté předhánějí v servilnosti vůči zesnulému vlivnému podnikateli nebo těm, kdo po něm přeberou jeho aktivity. V údajně svobodné zemi se vrcholní politici předhánějí v tom, kdo dřív vyjádří lítost nad odchodem kontroverzního podnikatele, s nímž byli v různě těsném spojení a o němž v seriózních médiích vycházejí ne neobdivné články, jak tyto politiky suverénně ovládal. K tomu si přičtěme tu masu běžných občanů, kteří jsou snad z nedostatku znalostí schopni psát srdceryvné statusy o dobrotě zemřelé osobnosti, jejíž podnikatelské praktiky se staly terčem kritiky dokonce i v Číně. Mějme všichni na paměti, že tato kombinace představuje do budoucna rizikové prostředí pro vývoj ve svobodné demokratické společnosti prakticky pro všechny občany.