Je český stát reformovatelným organismem?

4. 3. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Souhlasím s tvrzením Jana Čulíka, že český stát přímo ohrožuje životy a zdraví svých obyvatel, a to z libovůle cynických lobbistů z Hospodářské komory, Svazu průmyslu a dopravy apod. Sdělovací prostředky v uplynulých dnech zveřejňovaly nářky průmyslníků a bohatých podnikatelů, kteří jeden za druhým vyjmenovávali absurdní důvody, proč stát nemůže fabriky a montovny zavřít ani na týden či dva. Plánované navýšení žalostně nízké nemocenské na sto procent narazilo na ještě absurdnější ryk ze strany těch, kdo drží pod krkem českou společnost. Tito od katastrofální reality odtržení jedinci volky nevolky odhalují sadistickou povahu státní moci právě v době, kdy už jednotlivé kraje nejsou schopny poskytovat adekvátní lékařskou péči.


Zdá se, jako by česká mutace neoliberalismu vypadla z oka brazilské či jihoafrické variantě koronaviru. Neoliberální ortodoxie velí: dosáhněme co největších zisků za co nejkratší dobu, a to i za cenu tisíců lidských životů, zdevastovaného zdravotnictví, které se z této pohromy bude vylízávat léta – a koneckonců i za cenu zfušovaného lockdownu, neboť nově přijatá vládní opatření podle odborníků virovou nálož v populaci zásadně nesníží. Je to vskutku zrůdná ideologie a Česká republika má navíc tu smůlu, že je v rámci globální ekonomiky pouhým hospodářským apendixem.

To je jedním z primárních důvodů, proč průmysloví lobbisté varují před totálním lockdownem, jelikož by české montovny a fabriky byly zasypány hromadnými žalobami kvůli opožděným dodávkám. Jenže co když nám po 21. březnu nezbude nic jiného, než zavřít opravdu „zbytné provozy“, protože bez potravin a elektřiny se zkrátka neobejdeme? A nakonec: proč by zrovna příčetní epidemiologové, virologové, imunologové a sociologové měli být vláčeni bahnem za to, že navrhují dvoutýdenní vypnutí továren, když tento návrh vůbec nemusel být na stole, kdyby jim (ne)kompetentní politikové dopřávali sluchu?

Vždyť onen strašidelný termín, jímž je myšlen totální lockdown, je skutečně poslední možností, jak odvrátit epidemickou katastrofu, poté, co ostatní, „měkčí“ opatření selžou. Výjimkou byl začátek pandemie, kdy jsme ani pořádně nevěděli, čemu vlastně čelíme. Kdyby ve Strakovce četli prestižní vědecké časopisy, jako jsou Nature, Lancet nebo Science, tak by už loni na jaře bylo zejvné, co víceméně spolehlivě funguje: robustní testovací a trasovací infrastruktura, jak koneckonců už téměř rok dokládá příklad Jižní Koreje.

Biochemik Jan Trnka zdůrazňuje, že vláda utáhla šrouby tam, kde se už moc utahovat nedá, zatímco infekci se daří zejména na pracovištích. Co se rozsáhlého testování v zaměstnaneckých provozech týče, Trnka vidí značný problém v tom, že hrazeno bude pouze jednou týdně. Aby testování zaměstnanců mohlo fungovat, je zapotřebí testovat nejméně dvakrát za týden. Otázkou rovněž zůstává, jak – či do jaké míry – se tento proces bude kontrovat. Podle epidemiologa Rastislava Maďara opakované antigenní testování, jež má v následujících dnech probíhat v průmyslových provozech a dalších podnicích, bezpříznakové přenašeče viru odhalit nedokáže. Na konci toho děravého lockdownu může být v ČR 6-8 tisíc infikovaných denně, jak pokračuje Maďar, což jsou čísla, při kterých se nejen nedá rozvolňovat, ale ani efektivně lokalizovat ohniska nákazy. Na konci měsíce bude ve vzduchu opět viset otázka totálního lockdownu, takže ony ušetřené „desetitisíce eur za hodinu“ kvůli šlapajícím fabrikám nakonec stejně mohou přijít vniveč.  

Co dodat? Občané České republiky se stali rukojmími průmyslových a podnikatelských lobbistů, pro něž je alfou a omegou veškerého jejich konání krátkodobý a co nejvyšší zisk, jak velí intence neoliberální logiky. A stát těmto hamižným cynikům propůjčil mimikry. Co na tom, že nakonec mohou tratit i oni? Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Otázka, zda „děsivá nekompetence státu povede k ozdravění společnosti“, je věru na místě. Podle Jana Čulíka by se schopní lidé působící v komunální politice měli dostat k moci, aby k onomu žádoucímu ozdravění mohlo dojít. Obávám se ale, že ona „moc“, tedy její zbytnělá hierarchická diverzifikace, představuje zásadní překážku pro realizaci jakékoli smysluplné vize či ideálu k nápravě společnosti. Avšak pokud pod vlivem aktuální katastrofy nedojde k nějaké formě katarze a od základu nebude překopána dysfunkční a zastaralá státní struktura, je na každém z nás, aby si položil otázku, zda zde má vůbec smysl žít. Ono toužebné osvícení však od politické třídy očekávat nemůžeme. Měli bychom se naopak pokusit o ozdravení naší společnosti zezdola; tak, jak každý jeden z nás uzná za vhodné a na základě svých schopností – na četné překážky nehledě.

0
Vytisknout
10735

Diskuse

Obsah vydání | 9. 3. 2021