"Oikofobie": Naše západní sebenenávist

9. 10. 2019

Byl italský večer koncem léta v závěru minulé dekády a večeřel jsem venku ve stínu římského Kolosea - symbolu dekadentního impéria, jehož trosky bylo možno vidět všude kolem, napsal Benedict Beckeld. Jedna ze spolustolujících, mladá studentka antických dějin, náhle přišla se znepokojivým zjištěním, že nikdy nemůže říci nic špatného o jiné kultuře. Nejen že toho nebyla schopna, ale fakticky zdůrazňovala, že ani nemá právo to udělat.

Když jsem se jí zeptal s narážkou na rakouské kořeny, co může říci o kultuře, která vyprodukovala řekněme Adolfa Hitlera, odpověděla, že jakožto rakouská Evropanka může kritizovat evropskou a rakouskou kulturu, tedy i tohoto brutálního diktátora.

Má následující otázka, zda tedy podle její logiky Nerakušan a Neevropan nesmí kritizovat nacismus, nevedla k jasné odpovědi. Avšak má spolustolovnice dál trvala na tom, že bychom měli kritizovat jen naše vlastní kultury, nikdy jiné. Tak jsem absolvoval jedno z častých setkání s intelektuálně zbankrotovaným postojem oikofobie, nenávisti nebo nelibosti k vlastnímu kulturnímu domovu. Je důležité, že má společnice byla přinejmenším budoucí součástí naší sociální elity: Příští nositelka titulu Ph.D., obecně bystrá a ovládající několik jazyků, moderních i klasických. Podíval jsem se na Koloseum, jehož temná zející ruina nám připomíná, že vše pomíjí: I naše vlastní civilizace míří stejným směrem.

Tato debata připomínala mnohé jiné, které jsem absolvoval v zemích po celém západním světě. Ukazují civilizaci, která přestala věřit v sebe samu, která se nenávidí a která je tedy neochotna bránit hodnoty individuální svobody, demokracie a vědeckého a akademického skepticismu, které nám byly předávány od antiky. Všichni jsme s tímto fenoménem dobře obeznámeni a každý den přináší nové příběhy, v nichž vystupuje oikofobie. Vedoucí skupiny dobrovolných amerických učitelů v Africe před několika lety informovala dobrovolníky, že život v cizí kultuře ji naučil, že si Spojené státy kvůli zahraniční politice zasloužily teroristické útoky z 11. září (vím to proto, že jsem byl jedním z těchto dobrovolníků). Akce a prohlášení tohoto typu se nyní staly zcela běžnými a všichni je známe, ale většina lidí nedokáže vysvětlit, proč tomu tak je. Jak mohla vzniknout taková kulturní sebenenávist? Odpověď spočívá v často opakovaném historickém procesu, který vede společnost od naivních a sebeprosazujících počátků k sebepohrdání a úpadku.

Nejjednodušším způsobem definování oikofobie je opačný extrém ke xenofobii. Zatímco xenofobie znamená strach nebo nenávist k neznámým nebo cizincům, oikofobie znamená strach nebo nenávist k domovu vlastní společnosti nebo civilizace. Pojem zavedl britský filozof Roger Scruton v roce 2004 ve své knize England and the Need for Nations. Označuje oikofobii za "pociťovanou potřebu očerňovat zvyky, kulturu a instituce, které jsou jsou identifikovatelně ´naše´". Jak naznačuje název knihy, Scruton je zejména znepokojen Anglií a tak v tomto rámci situuje růst oikofobie do období po 2. světové válce. Je na tom mnoho pravdy, ale pravda také je - abychom šli za Scrutona - že oikofobie se v dějinách objevuje a navrací. Oikofobie, která se vyvinula po 2. světové válce, je tedy pouze posledním projevem fenoménu a ničím opravdu novým. Důvodem, proč dnes ve Spojených státech zažíváme oikofobii, je, že se nacházíme zhruba ve stejné fázi historického rozvoje, v níž byla Anglie po 2. světové válce, nebo o něco dříve: Velmoc, ale v úpadku.

Takže oikofobie přirozeným produktem toho, jak se kultury vyvíjejí. Vyskytla se v antickém Řecku, v Římě, ve francouzském a britském impériu a nyní ve Spojených státech. Abychom tento vývoj stručně shrnuli, můžeme říci, že na počátku lidé relativně necivilizovaní a nekulturní, avšak disponující velkou mobilitou a nevyzkoušenou silou, jdou do války ve službě svým božstvům. Počáteční úspěchy proti okolním národům vedly k většímu bohatství a prestiži - a tak je ukována národní identita doprovázená literární epikou a dalším příslušenstvím kultury. Nakonec lid dosáhne vrcholu svého úspěchu, s takovým bohatstvím, že vznikla rozsáhlá a trvalá zahálčivá třída. A tato éra největší politické moci bude obecně víceméně spadat vjedno s vrcholem národní kulturní a vědecké produkce. Nakonec existuje dost bohatství a moci pro zahálčivou třídu a v mnoha případech i pro lidi stojící na sociálním žebříčku níže. aby se začali více zabývat vyšším bohatstvím a prestiží s ohledem na své krajany než zdravím samotného společenství.

Zde vzchází oikofobie. Jsou vytvářeny různorodé zájmy, které se navzájem považují za větší nepřátele než cizí hrozby. Protože společný nepřítel civilizace byl úspěšně odražen, nemůže už sloužit jako účinný terč pro potřebu nadřazování a lidská psychologie obecně vyžaduje za účelem sebeidentifikace protivníka. Takže je vytvořen nový protivník: Jiní příslušníci téže civilizace. To co Freud nazýval "narcismem malých rozdílů" (v eseji Nespokojenost v kultuře) - nutkání soupeřit s jinými dokonce i kvůli drobným rozdílům - se stává jednou z motivací, jíž parciální zájem vyjadřuje svou nadřazenost nad ostatní.

Tato "domácí" konkurence znamená, že odmítnutím vlastní kultury jako zaostalé se automaticky stavíte nad všechny ostatní zájmy, které jsou součástí této kultury. Na dřívějších civilizačních stupních byla spolupráce větší části lidí klíčová pro přežití v době, kdy stát byl chudší a jedinci z hlediska základní bezpečnosti více záviseli na sobě navzájem. Ale jakmile se společnost dala do pohybu a stala se bohatou, existuje více příležitostí vyniknout a tím také více prostoru pro kritiku vlastní kultury ve snaze dostat se osobně dále. Lidé se samozřejmě vždycky zajímají sami o sebe, ale propast mezi bezprostředním vlastním zájmem a zájmem státu je menší, když samotný stát je menší a slabší.

Tak jako v případě jiných civilizací, pokud na ně lze aplikovat pojmy "levice" a "pravice" (pro staré civilizace je často přiměřenější "pokrokoví" a "konzervativní"), oikofobové dominují v levicových oblastech, zatímco neoikofobové - a v některých případech - xenofobové a antioikofobičtí reakcionáři dominují na pravici. Sílící nepřátelství mezi oběma stranami ve Spojených státech přichází v očekavatelném čase, protože země již opustila svůj vrchol a pomalu sestupuje na druhou stranu. Historický vývoj oikofobie má ochromující dopad na mnoho aspektů naší spoelčnosti, na její kulturu, politiku a ozbrojené síly. Jde o národ natolik fixovaný na vnitřní spory, že už nedokáže jednotně uplatňovat vliv navenek.

Že se tak stane bylo předpovězeno stovky let předem trajektoriemi předchozích civilizací - fakticky už před tisíci let, než Evropané vůbec věděli o západní polokouli. Platón v Ústavě vysvětluje, že čím více svobody a rovnosti se ve společnosti nachází, tím více se její příslušníci považují za nadřazené státu. Nemusíme souhlasit s Platónovým nevrlým prafašismem a protokomunismem, abychom chápali moudrost jeho popisu společností v úpadku. Je třeba konzervatismu i progresivismu, ale v různých časech jde o různé dávky. Progresívnější názor je důležitý pro ranou společnost, která potřebuje přijímat nové ideje a absorbovat sílu outsiderů ve snaze pokročit kupředu, zatímco pozdní společnost vyžaduje konzervativnější pohled, aby neztratila své ukotvení a schopnost bránit se. Věčným neštěstím západních společností je, že zpočátku mnozí lidé mají sklon ke konzervatismu a později mnozí propadají progresivismu, což představuje přesný opak toho, co je třeba.

Je škoda, že jsme v zajetí oikofobie, a je výmluvné, nakolik jsme nechali jiné kultury zaplavit naši vlastní; je to hanba, protože by mělo být možné vyjádřit zájem a učit se z jiných tradic, zatímco dál oceňujeme vlastní dědictví. Ale mnozí nedokážou dosáhnout rovnováhy a čím oikofobičtější jsme a čím více prosazujeme ideu kulturní diverzity, tím jsme vzdálenější vlastním zdrojům a chápání vlastní kultury. Protože tuto kulturu nechápeme, často slyšíme oikofobické Zápaďany, jak s pohrdáním hovoří o "západních hodnotách" - ale ve skutečnosti sami tito lidé adorují západní hodnoty. Jen o tom nevědí. Netuší, že hodnoty, jimiž se řídí, jsou západní.

Je tomu tak proto, že pýcha naší civilizace je zcela oprávněná - což nepopírá vědomí o jejích nedostatcích a minulých zločinech - že musíme chápat fenomén oikofobie, neboť jen tak můžeme doufat v jeho konečnou porážku. Jakmile si uvědomíme, že oikofobie je určitým typem patologie, který vzniká za určitých sociohistorických podmínek a nezahrnuje žádné zvlášť zajímavé nezávislé myšlenky, ale je spíše instinktivní reakcí, budeme lépe schopni čelit jí v každodenním životě.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2317

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2019