Hlavní rozdíl mezi Zemanem a Paksasem? První nebyl (a nebude) zbaven prezidentské funkce...
14. 2. 2019 / Albín Sybera
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous8. 1. 2019 / Karel Dolejší
Forma nepokrytého mocenského nátlaku na soudce neslučitelná s jakýmkoliv pojetím nezávislosti justice ovšem plně odpovídá duchu oné oslavy libovůle, kolem níž se v praxi točí český autoritářský populismus. Předmětem obdivu je jednak mocenská libovůle činovníků obklopených kultem osobnosti, jimž se připisuje "samozřejmá" kapacita porušovat libovolná pravidla a normy s odvoláním na sebeabsurdnější krycí historku, kterou si právě vycucali z prstu.
(Napadám sprostě vegetariány kvůli blablabla, abstinenty z důvodu blablabla, ekology ve jménu blablabla, zrovnoprávnění homosexuálů, protože blablabla.)
A druhou stranu reprezentují poddaní nevměšující se vládnoucím do výkonu moci, jimž se zato milostivě povoluje šířit nenávist vůči uprchlíkům či menšinám, porušovat soudobá pravidla mezilidského soužití s odvoláním na "emancipaci od politické korektnosti" - a ovšem chlastat, hulit, urážet a mluvit vulgárně úplně stejně, jako jejich "chlapácký" prezident. Sumárně vzato, předmětem kultu je zde kromě osoby Vůdce současně ještě také zobecněná bezohledná, asociální libovůle. V tomto smyslu je třeba český autoritářský populismus považovat také za projev civilizačního úpadku.
Je přitom poněkud obtížné sledovat myšlenkové pochody nekritických příznivců titulární hlavy státu, kteří ještě i dnes opakují, že prý Miloš Zeman je "levicový" prezident. Opakují to přesto, že levice všude po světě je nakloněna pomoci uprchlíkům zpravidla více než pravice, kdežto Zeman se k nim chová v nejlepším případě jako ultrakonzervativní xenofob. "Levicovost" se vzývá, i když Zeman útočí na menšiny, jichž se demokratická levice na Západě všude zastává. A nepochybně budou řeči o "levicovosti" pokračovat i poté, co prezident prohlásil, že nezaměstnaným je třeba odebrat sociální dávky. Co by tu ještě mohlo být levicovějšího, není-liž pravda?
***
Potíž, na niž naráží analýza fenoménu českého autoritářského populismu, který často navenek vystupuje jako "levice", má však do jisté míry kořen v samotné degeneraci celého levicového hnutí, které se v konkrétním, přesně vymezeném okamžiku samo otevřeně svázalo s oslavováním libovůle. Došlo k tomu již během vzniku tzv. Nové levice v 60. letech minulého století.
V praxi se západní i východní revolty osmašedesátého ukázaly být především revoltami konzumentů proti kulturnímu a politickému řádu, který moderní konzumní společnost svazoval a omezoval její další vývojové možnosti.
Rozvoj konzumerismu si žádal, aby objekt reklamy během svádění prodejcem již nadále nebyl omezován archaickými zásadami a pravidly chování, jaká mu předepisovali na jedné straně předváleční konzervativci typu Charlese de Gaulla vykajícího až do smrti manželce, na druhé straně železné opony pak klasičtí prudérní stalinisté upřednostňující akumulaci a zbrojení před individuální spotřebou.
V dobových teoretických pojednáních v duchu novolevicového freudomarxismu se proto dočtete, že prý je třeba reformovat psychickou instanci Nadjá, v němž sídlí soubor archaických a nefunkčních zákazů, pravidel a příkazů, jichž se moderní konzument (vnímající své vydání na pospas neomezenému nátlaku reklamního průmyslu coby emancipaci) potřebuje zbavit.
(Skeptický postoj jedné z větví poválečného čs. surrealismu poučeného katastrofami nacismu a stalinismu k celému zde zmiňovanému směřování, zdůrazňování kritických funkcí konkrétní iracionality a odmítání takových utopických principů jako všemocnost touhy - to je ovšem téma na jiné pojednání a nejspíše i pro jiného autora.)
Velkou otázkou každopádně zůstává, zda vůbec můžete oslavovat ničím neomezovanou libovůli v jedné společenské funkční sféře (ve sféře individuální spotřeby, potažmo ale v celé kulturní sféře, kterou ovládl princip konzumu), aniž by dříve či později došlo i ke kontaminaci ostatních oblastí. Klasická liberální ústavní a politická teorie přitom považuje za základní kámen veškerého uvažování o vládě tezi, že dominanci libovůle je třeba z politiky rozhodně vyloučit, a to i sérií dobře promyšlených institucionálních opatření sloužících k rozdělení moci.
Jakmile radikálové z nové levice začali ve jménu "osvobození" hlásat destrukci institucí vůbec (v politickém i sociologickém smyslu slova), stali se sami de facto plně "antiliberálními" desítky let před Viktorem Orbánem - protože namísto o zničení moci (ve svém "charismatickém" vtělení se bez institucí do značné míry obejde) usilovali o likvidaci prostředků její kontroly. A ti kdo četli i Deleuze a Guattariho jako projekt deinstitucionalizace, kdo účelově mávali reinterpretovaným Nietzschem, aniž by jen zavadili o myšlenku tak zjevnou, jako že rozchod s rabským resentimentem musí v prvé řadě nezbytně zahrnout schopnost poručit sám sobě, samozřejmě věc nijak nevylepšili.
***
Noční můra všech příznivců autentické emancipace má podobu mocenské libovůle absolutního vládce sledovaného nábožně poddanými, kteří usilují o to uplatnit podobnou neomezenou libovůli přinejmenším ve svých privátních prostůrečcích, jež jim vládce milostivě ponechal.
Alespoň zde se hodlají sami chovat jako zmenšené kopie absolutistických vládců; vykašlat se na veškerá svazující pravidla, bez míry chlastat a hulit, kdekoliv je jen napadne, vykřikovat vulgarity na adresu těch, kdo jim z libovolného důvodu nejdou pod nos a považují je za společensky ještě níže postavené než jsou sami, štvát proti nim, podsouvat jim nesmyslné konspirace a pranýřovat je za věci, které dělá nepatrná část z nich, případně vůbec nikdo. - Rozšířenosti zmíněného modelu populárně zvaného též "cyklista" si mimochodem všiml už Diderot v Jakubu Fatalistovi.
Právě toho se ovšem Česko dožilo. Proto nečekejme, že by odhalované plody Zemanova politického křupanství vyvolaly u nějaké významnější části veřejnosti výrazný odpor, nebo dokonce přehodnocení vztahu k "lidovému" prezidentovi. Ten přeci tím, jak se chová, prosazuje vzor, jímž se až příliš mnoho našich spoluobčanů hodlá samo řídit - když už ne na Hradě, tedy ve své vlastní kanceláři, krčmě či ložnici. Zeman je předmětem obdivu nikoliv navzdory tomu, jak bezohledně a (přinejmenším potenciálně) diktátorsky si počíná - ale právě proto.
V polosvětech upadlých dělnických předměstí nebo Horních Dolních nad Močůvkou se respekt odjakživa zjednával okázalou obhroublostí a pohrdáním druhými, když nemluvíme o fackách a ranách pěstí. Jestliže se dnes část potomků černých otroků v Brazílii identifikuje s autoritářským a násilí hlásajícím ultrapravičákem Bolsonarem, může snad někoho překvapit, pokud ve Střední Evropě narazí na stále ještě poněkud mírnější verzi téhož?
***
Jestliže je Miloš Zeman příznivci po léta oslavován za to, že "dává najevo svůj názor" tam, kde tento názor nemá platit vůbec nic a podle ústavních pravidel si jej prezident může leda strčit za klobouk, logicky se muselo dospět i k ovlivňování justice.
Není vyhnutí.
Buď odmítnete libovůli v politice vůbec, nebo postupně kontaminuje všechno, čeho se dotkne.
Buď se naši spoluobčané postupně zbaví obdivu k uzurpátorství, nebo se svým voličským chováním dříve či později zaslouží o vznik plnokrevného autoritativního režimu v České republice.
Kdo si neumí poručit sám, tomu bývá poroučeno.
Diskuse