Aleppo: Morální bankrot Západu

15. 12. 2016 / Karel Dolejší


Občas se někteří autoři pokoušejí tvrdit, že porážka může mít i pozitivní důsledky. Rozbíjí prý skleněnou vitrínu, v níž poražená strana vystavila na odiv veškeré posvátné sebeobelhávání, a nutí ji čelit skutečnosti.

Pokud je tohle jediný myslitelný přínos prohry, Západ v Sýrii skončil na štítě dočista marně.


Obléhání Aleppa už má více obětí než celá válka v Bosně, vojenská operace skončí pobitím, uvězněním nebo vysídlením všech sunnitů odporujících Asadovu režimu. Ale Západ se ani teď nepřestává obelhávat ohledně toho, co se v Sýrii vlastně stalo a co se tam děje. Staré známé pohádky zní stále dokola.

V západním zpravodajství reportéři i mluvící hlavy donekonečna hovoří o Asadovi a Putinovi, jakoby ti dva nesli hlavní odpovědnost za události v Aleppu. Ve skutečnosti ani jeden z jmenovaných nemá hlavní slovo při řízení útočné operace. Tu má plně pod palcem Teherán. Jde o válku Íránu a jeho spojenců - libanonských, palestinských, afghánských, pákistánských a dalších - proti sunnitské většině syrského obyvatelstva. Jenže hovořit o roli Teheránu v syrském masakru zůstává naprosto nežádoucí.

Za prvé, USA jsou samy spojenci šíitských fanatiků v Iráku, kde už je zcela zřejmé, že íránský vliv převážil i v mosulské operaci. Nepřehlédnutelným se to stalo v okamžiku, kdy "irácké" jednotky uzavřely západní únikový koridor pro civilisty a připravily tím půdu pro další nerozlišující masakr městského obyvatelstva. Hovořit o tom, co přesně se stalo v Aleppu, tak nyní znamená anticipovat obdobný konec operace v Mosulu. Na tom samozřejmě nikdo nemá zájem. Mosul má být představen coby ohromné vítězství Baracka Obamy.

Za druhé, Obamova pasivita v Sýrii je přímým důsledkem celé jeho blízkovýchodní koncepce, která učinila USA závislými na šíitském imperialismu íránské provenience a jen v menší míře na Moskvě. I kdyby byla Moskva v Sýrii neintervenovala, Obama by v zásadě nic neudělal. Udělat cokoliv proti Asadovi znamená riskovat roztržku s Íránem, s nímž americký prezident uzavřel "historickou" dohodu o jaderném programu, kterou nechce za žádnou cenu ohrozit. Za žádnou. To česky znamená: Ani za cenu statisíců mrtvých, kteří spočinou v základu projektu územní expanze teheránských mulláhů.

V okolí Baracka Obamy se přitom dodnes pohybuje celá řada neowilsoniánů, kteří se po léta ohánějí tezí o západní odpovědnosti chránit civilisty (Responsibility to Protect, R2P). Ani jeden z těchto lidí nerezignoval, když se dal Obama do holportu s Teheránem a začalo být jasné, jak to musí skončit. Rezignovali někteří lidé zabývající se Ruskem, když zjistili, jak daleko Obama zajde v appeasementu, ale nikdo z neowilsoniánů kvůli Íránu/Iráku/Sýrii. I velvyslankyně při OSN Samantha Power stále ještě hovoří o odpovědnosti pachatelů syrského masakru, místo aby rezignovala na protest proti spolupachatelství administrativy vlastní země na válečných zločinech, které tak zapáleně pranýřuje. Jenže řečněním se žádné životy nezachrání. Nezachrání se samozřejmě ani psaním o obětech. K tomu by bylo nutno konat. A to nikdo neudělá.

I ti západní politici, kteří nenesou přímou spoluvinu na dění v Sýrii, kalkulují s hospodářskými zájmy. I tam kde nepanuje nadšení nad "geniální" blízkovýchodní politikou dosluhujícího amerického prezidenta, ale přinejmenším soukromě politici naopak vyjadřují zděšení a zoufalství, jsou odhodláni sáhnout po ekonomických výhodách smiřovaček s íránským režimem. Proto i zde neexistuje vůle říci, kdo nese hlavní zodpovědnost za syrskou katastrofu.

Když se mladší Bush chystal v roce 2003 zaútočit na Irák, v Berlíně se sešla půlmilionová demonstrace proti němu. Když ale Chameneí, v menší míře Putin a symbolicky íránská loutka Asad nesou zodpovědnost za jeden z nejhorších masakrů po 2. světové válce, k protestu před ruským velvyslanectvím - nikoliv snad íránským - se v Berlíně nedávno sešlo 500 osob. - Není tak strašné, že jsou civilisté v Sýrii našim politikům ukradeni. Příšerné ale je, že jsou ukradeni veřejnosti, dokonce i ve stále relativně slušném Německu. Jsou ukradeni nám. Nezajímají nás.

V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz. Když někdejší supervelmoc balila fidlátka, disponovala stále první či druhou nejsilnější armádou na planetě a její ekonomika se i přes masívní krizi pohybovala stále někde kolem 30 % výkonu americké. Hlavní zlom, k němuž došlo, neměl charakter vojenský ani ekonomický. Šlo o zlom morální. Poté co komunistické ideologii dávno přestali věřit lidé v satelitních státech od ní s konečnou platností odpadli i obyvatelé imperiálního centra. V nastalé situaci se pak už každý staral jen sám o sebe. Přišel rychlý rozklad.

Obamově blízkovýchodní politice založené na spolupráci s íránským režimem chtivým genocidy sunnitů se nikdo otevřeně nepostavil. Obama věděl nejpozději v září, že Rusové intervenovali do amerického volebního procesu s cílem pomoci Trumpovi, ale neudělal nic, protože doufal, že mu Moskva pomůže dosáhnout jeho pochybných cílů v Sýrii. A Republikáni informovaní o ruském vměšování dali přednost vlastnímu stranictví před potřebou čelit útoku na demokratické uspořádání své země.

Aleppské Vánoce ve stínu masakrů i cantu přehlušujícího vlastní spoluvinu jen dokreslují obraz těžkého morálního rozkladu, jemuž centrum poválečného Západu osudově propadlo.

0
Vytisknout
2759

Diskuse

Obsah vydání | 16. 12. 2016