Bodláky Václava Duška

Časy se mění, minulost umírá

15. 12. 2016 / Václav Dušek

V páchnoucích skladech odpočívají vzácné dary prezidentům minulosti, pokud nebyly zcizeny chmatáky postradajícími křesťanskou čest. Prý samá veteš – a kdysi s láskou všemohoucím otrapům krojované selky přidržovaly chléb se solí před nosy, vítaly chlapáky, srdečné rodáky, pod dary se slouhové a tajní prohýbali – dávno před obdarováním prošátraly prsty vyškolených ochránců všechny koutky darů, aby tam nepřítel neumístil, byť jen prskavku k obveselení škodolibého lidu. V naší sladké domovině rádi slavíme, tančíme, zpíváme, vlajky na stožáry letí, na náměstích není k hnutí, dětské soubory sklízejí bouřlivý potlesk, místní radniční pěchota v čele s pukající starostenskou hlavou tleská a vlichocuje se pozornosti prezidentského boha.

Klíče od měst, stálá pozornost radních hniliček. Uplynou roky, klíč se vrátí na radnici. Z listiny čestných občanů vyzmizíkováno jméno bývalého miláčka národů; radniční drobotina vyměněna. Nepřítel nespí. Kronikáři připomínají pohádkáře; bylo nebylo, bude nebude...

Názvy měst, ulic, náměstí, metály, laciné futrály; našinec se přizpůsobí. Ošívat se povoleno, ovšem nenápadně! Držkatí podřipáci bojují vtipem, černým humorem, rumem, pivem, pomluvami, běsněním, i verši k potrestání. Poslední lidový šleh se nepárá s názvem pražského letiště, anonymní tvůrce zdůvodnil změnu názvu tím, že bylo opomenuto jméno slavného aviatika Jana Kašpara – tudíž nový název letiště má znít: Letiště Jana Kašpara Václava Havla. Proč se tomu nemohu smát? Nevím.

V rodné kotlině si nevážíme z opatrnosti a ze zásady žádné osobnosti. Častokrát ani sebe sama. Připomínka: křišťálově čistou bytost bylo nutno ukřižovat. Pracky svírají lumpa i svatého – když se kácí les, lítají třísky. Namoutě, lidomoudrostní ptákovina. Zařaď se a kušuj! Anebo zestárni a svůj život obal do bájí, nebudeš první ani poslední. Starci nelžou, ale zapomínají.

Pokrokoví malíři patlali na plátna realistické obrázky ze života. K čemu hlad a bída, umělecké protesty, chabé výboje; mazanice zmizely v nenávratnu, mazalové se skryli. Z kolchoznic a tanků, mládežníků, miličníků a úderníků přešli zvolna k objevům přírodních krás; náhle se přeskupili do nových výtvarných skupin. Vývoj nezadržíš.

Básníci plačky, verše jim zhořkly dobou. Ve vteřinách úžasného poznání kolotajícího pokroku prznili slova, ohýbali pravdu, krčili se za nebohými veršíky, čekali řády, odměny, uznání; po zabíjačce halasili, jak byli zneužiti mocnými. Chceš-li uvěřit, prosím. Básník se nám přefoukl, splaskl – ne, neboj se o veršotepce, nezahyne.

Slavomanství jest trvalou hodnotou kultury vezdejší. Jak nevzpomenout herecké etudy, i dramata k popukání. Slavní máci, mazáci i svazáci kázali z jevišť, ateliérů, klubů a kulturních domů prostá slova – divák se chce bavit, smát, chechtat. Dejte pokoj s autory ponurých kusů. Platíme vás a vy nás bavte – a šetřete kazatelskými tlachy. Podporujte většinu, sakriš, neohrnujte nosy nad lidem, nechť žijí lační Augusti, slovní průjmologové, hysterióni, tišší průkopníci placaté zábavy.

Kráčíš ulicemi a nenalezneš více oslavovaných panáků, k nohám se jim kladly květiny a věnce, muzikanti vyhrávali řízné pochody i trauermarsche. Řečníci se obraceli s otázkami i se sliby k bojovníkovi v nadživotní velikosti, vypínat se k nebi nebezpečno – nu, není malých hrdinů, pravda. Někde při oslavách sladomíru vznikl milionový nápad. Založíme podniky s názvem Budovatelé míru. Sláva. Pochybovač se optal, zda název bude použit i ve fabrikách zbrojního průmyslu. Zapsán, vyloučen z bloku spravedlivých, určen ke kutání uranu.

Jak málo víme, že už před lety letoucími darovaly čínské VŠ knihy našim univerzitním knihovnám; láska se vyvíjí, bouří, chladne, opadne a náhle se znovu vzedme – i nečekaně. Zapomínáme. Paměť národa nesnáší polovičatost, vědecká elito! Jo, bejvaly časy snové – daruj 1 gram zlata republice, zachráníš zemi, mír, a deset tisíc dárců neváhalo – 78 kila zlata vytěženo, kam putovalo, kdo ví? A vzpomene-li ještě někdo, jak milovaný polský papež z Wadowic byl obdarován dílem Pokora. Minulost umírá, uštknuta ideologickými hady.

Evropa tančí finský letkis ve svádivém rytmu. Země evropského kontinentu se drží, tak jako tanečníci v pase a vykrucují se k údivu diváků, i stane se, že z tanečního řetězu se odpojí článek, ale řetěz se opět spojí. Dotančit, dojásat, realita se nikým nepáře. Evropský bumbrlíček v mnohém tápe. Zatím. Dejte našim politickým badatelům Evropu na měsíc a nepoznáte ji, že nevěříte? S vámi je těžké pořízení, podřipští bohatýři.

0
Vytisknout
3817

Diskuse

Obsah vydání | 16. 12. 2016