Bodláky Václava Duška

Lovci štěstí v pustinách

1. 12. 2016 / Václav Dušek

Vlídnost v troskách, blekotové vyrukují do boje po příkazu významných ničemů. Občanská nespokojenost jest vyhlašována skutečnými demokratickými rozevlátými kádry; minulost zlehka zapomenuta, role dramatu rozdány ke zkoušce. Bývaly dnové prodchnuty obavou o dny budoucí, nelehko režimním odpůrcům. Zamřížované hotely polykaly odsouzence, disidentský pluk rožněn soudy, odpůrci vytěsňováni, aby nenakazili zdravé jádro společnosti.

Vidím velikána převelikého, nezná studu, zvyklý ostudě, vidím, slyším a vlastním očím a uším nevěřím. Před lety četl v sále nabitém k prasknutí úryvky z knihy velebeného spisovatele, četl obstojně, ale nerad, jak vykládal po produkci u stolu hojného k použití. Mlaskal a tvrdil: větší exkrement jsem zatím nečetl. Dostalo se mu rady, aby už exkrementy nečetl a nesedal k prostřenému stolu, který pomohl zaplnit píšící mučedník nechtěné pravdy a ctitel přírody. Umělec civěl. Čupřina mu zvadla. Žil podle naučených rolí, jak bývá zvykem u hereckých veličin – dnes Hamlet, zítra Harpagon i Ovčáček...

Divadlo nastavuje tvář pomýleným a nedokonalým. A vedle hrdiny okamžiku mlaskalo uskřípnutým strachem o roli – jedu, jedeš, jedeme, zjevil se hrdý budžes z lechtivého podniku odčerpávajícího z kapes zoufalců peníze – vidina výher jest nezměrná, zisky podnikavého lišáčka tučné. Zapojily se i vyhlášené organely, skučící semo tamo v obrazovkách a kladoucí moudra pro hlupáky, nabádající, jak a s kým a pro koho žít; mučírny polopravd a snů, výstavba nadstaveb k zulíbání.

A přesto, pravda – každý z nás má právo kandidovat, jak pravil kafral i filozof veselého ducha a nezměrných zásluh pro lid této země. V demokracii se nemlčí. V té se hrotí názory, označujeme mizery, hledáme pravost v nepravostech, brojíme v menšině proti menšině i většině – nedejme se, držme se dosažených sinekur. Stateční hoši a děvčata se nedají odvolat. Přilepeni v hnízdech hojnosti obratně manévrují – proč ne, kukačky vysazeny drobotinou bývají nadměrně lačné.

Hřímalové otěhotněli jasnými myšlenkami. My děcka od Řípu se ráda zahryzneme do světových obrů; neptají se na rady, ale my si neumíme pomoci a zavalíme myšlenkami jejich úrodné záhonky.

Filuta šmidliboys kdysi v potu tváře vydělával na Rolls–Royce; jezdíval dolovat valutu do země převeliké, přivážel rebjatam západní divokou muziku; ej bába ryba... Písnička o babce a rybce.

Po změnách neochvějně revolučních kydal špínu tam, odkud zbohatl – neurvalý neumětel trpěl, samí komáři, mydlili do kytar, přivezli amerikánskoje kvilenie... sály vyprodány, bigbeat Jabločko made in ČR oslovil tisícovky vděčných posluchačů.

Pamatuji, jak v sále Chemka ve východním cípu země hrála bigbeat skupina Karkulka k údivu místní šlechty – huby dokořán, halekačky ohroženy, mládež vzplála ohněm poznání, cikorky z nedaleké osady trsaly bohovsky, jako ve svobodných dobách stepní volnosti.

Avšak revoluční samet vyžadoval kvílení. Tož, nalezli jsme se ve svatém prozření řady lítých zakuklených nepřátel. Herci hrdinně obětovali v zájmu prosperity kolegyni Jiřku, pak v tichosti zaškrtili další nevhodné a nehodné revolučních snů. Nevyšel pokus se spisovateli, mizerové, ti nikoho nepředhodili, a že padaly krásné návrhy předpodělaných literárních i ministerských čečetek.

Svět chce být klamán. Břídilové plijí jedovaté sliny, aby poškodili nevhodného kandidáta do prezidentského úřadu. Proč neuspějí? Nekladou si otázku, zamrzli do vlastních nekalých problémů. Divadelní a žurnalistické bláboly většinu lidí nezajímají. Osvědčená masážní televizní studia chladnou. A v zájmu objektivity musíme povědět – okrášlit leckteré moderátory i koordinátory se daří částečně. Uvěřit jejich nacvičeným vyznáním může už leda hospodský povaleč s požitými patnácti kouskami pivínka, proložených drtínky či hafánky blahodárné kořaly; opilecké hody doprovody zvou k následování. Ochrnutí alkoholem přináší úlevu. Pij a bude ti zdrávo, kámo.

Vlídnost a čirou lásku nám v restaurantu, na srazu dinosauřích dětí, připomenul milovaný učitel z karlínské základky.  Nám již málo pamatujícím starcům zažehl se plamínek vzpomínek, díky učiteli Jiřímu.  Žáček darebáček přišel domů v opojení poznání krásy nesmírné.  Maminko, maminko, dneska k nám přišla nová paní učitelka...ona není učitelka – ona je princezna. Krásná úča Kovárníková, milována žactvem, nezapomenutelná bohyně!

Položme si kontrolní otázku, kolik máme rádi lidí.

Svět sytosti a ušlechtilé pravdy se nám přiotrávil prolhaností i výmysly.

K plácání jater přizváni vybraní lišáci, šašci, urputní dobráci, chmatáci, gamblerské špičky, bývalé šičky, pilní pěvci, bankovní kmotři, maškrtní kuchtíci – debaty z oblasti mechu a kapradin denně v hlubokém talíři k ochutnávce.

Mucholapky lákají k přežívání. Až se bude porcovat mocenský koláč, přihlaš se, možná na tebe přijde řada. Halíkovské uspávanky, revoluční nadouvání; mašlovačky připraveny k práci. Bolestíni snadnými terči slinících lovců. Kdo nevyje se svobodnými vlky, stane se psem. Bude aportovat, poslouchat, mlaskat u plné misky – stane se ochočeným a neškodným páníčkovým miláčkem. Být vlkem bolí, příteli.

Cestou necestou, ouvratěmi, bažinami, od kapličky ke kapličce povedou tvé kroky do Říma, kde svatý otec pravdy božské hřímá. Nauč se trpět v samotě. Vlídně přijímat osud. Nelkat nad sebou samým.

Být lovcem v pustině nabízí ulovit drobné štěstí.


 

 

 

 

0
Vytisknout
2253

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2016