Analýza

Na Fidela Castra a kubánský sociální experiment nelze nahlížet bez patřičného kontextu

28. 11. 2016 / Daniel Veselý

Úmrtí lídra kubánské revoluce Fidela Castra by mělo být jedním z hojných, byť opomíjených impulsů, jak bez ideologického kaleidoskopu nahlížet na tok dějin. A pokud tuto příležitost opět propásneme, bude to jen k naší škodě. Fidela Castra nelze jednostranně vnímat jako zavilého padoucha a tyrana, anebo naopak jako horečnatého bojovníka za lidská práva a geniálního revolucionáře; klíčový je kontext, v jehož rámci se pod vedením „El comandante“ utvářel bezesporu unikátní experiment se všemi svými klady i zápory. 

Je skutečně obtížné nechovat obdiv k někomu, kdo dokázal desítky let čelit enormní nepřátelské síle a kdo přežil patrně stovky pokusů o atentát iniciovaných CIA. Zároveň je nyní těžké odhadnout, jak by byl kubánský experiment realizován, kdyby od samého počátku nebyl vystaven zběsilé ostrakizaci ze strany globálního hegemona. Nicméně důležitá jsou fakta, zasazená do patřičného kontextu, nikoliv spekulace a ideologické harampádí.

Při hodnocení kubánské revoluce se často opomíjí drastická povaha předchozího režimu, v jehož čele stál proamerický diktátor Fulgencio Batista, který slovy pozdějšího amerického prezidenta Kennedyho během sedmi let své vlády nechal zavraždit až 20 tisíc Kubánců, zadupal do země individuální svobodu a okradl obyčejné lidi o stovky miliónů dolarů, zatímco Spojené státy tento teror plně podporovaly.  

Batistova vláda se vyznačovala „sultanizací“ národního bohatství, masivní korupcí, odlivem kapitálu, lukrativními vztahy s americkou mafií a bující kriminalitou, a to za situace, kdy se prohloubila propast mezi chudými a bohatými. V roce 1953 měla průměrná kubánská rodina k dispozici jen šest dolarů týdně, 40 procent lidí schopných práce bylo nezaměstnaných či nezaměstnatelných, pouze třetina domácností měla tekoucí vodu apod. Jinak řečeno, Kuba byla za Batistových časů pouhou americkou kolonií oplývající luxusními kasiny a bordely; „zemí proslulou tancem, hudbou, prostitutkami, doutníky, potraty, odpočinkem a pornografickými filmy“, kde neměli obyčejní lidé žádný vliv na politické dění ani důstojné sociální zázemí. A útlak přirozeně plodí resistenci. 

Není proto divu, že si postupem času „El comandante“ a hrstka jeho věrných získali značnou podporu u masy „neviditelných“ Kubánců, a když byl na konci roku 1958 Batista svržen, chopil se Castro moci.

Přestože to zpočátku vypadalo, že Washington nebude mít s novou vládou v Havaně zásadní problémy, její aktivity, příkladně progresivní zemědělská reforma, údajná konfiskace amerického majetku za více než miliardu dolarů či popravy stovek Batistových stoupenců vrazily trn do paty Bílého domu (Spojené státy však jen stěží mohly trápit represivní činy Castra a spol., když v té době jejich klienti na Haiti, v Guatemale a Dominikánské republice páchali mnohem horší zločiny).  

Ačkoli by bylo ahistorické opomíjet nešvary a zločiny Castrova režimu, tedy zatýkání a věznění tisíců politických oponentů, ochromení svobody projevu, pronásledování a represe homosexuálů apod., je třeba mít na paměti, že se nová vláda těšila značné podpoře většiny Kubánců: dělníků, rolníků a studentů.  Akcentujeme-li lidská práva bez jejich sociálních a ekonomických aspektů, míjíme se s meritem věci. Havana kladla důraz na vzdělávání, zdravotnictví přešlo do rukou státu a lékařská péče byla dostupná zdarma, vláda značnou část finančních prostředků investovala do infrastruktury a bezdomovectví de facto eliminovala apod. Brzy se však dostavily ekonomické neúspěchy: produktivita práce poklesla a kubánské finanční rezervy vyschly – ačkoli i na tato výmluvná fakta je nutno nahlížet v patřičném kontextu.       

Je třeba mít na paměti, že se tento unikátní emancipační projekt, jejž přirozeně provázela řada chyb a karambolů, uskutečňoval v atmosféře subverze symbolizované ekonomickou blokádou a teroristickou kampaní ze strany Spojených států a kubánského exilu. Bílý dům zachvátila panika, že by i další státy v latinskoamerickém regionu -  na jeho vlastním dvorku - mohla nakazit Castrova myšlenka spočívající v „převzetí věcí do vlastních rukou“.

V březnu roku 1960 administrativa prezidenta Eisenhovera dospěla k přesvědčení, že je nutno Kubu dobýt. Nicméně Eisenhoverův kabinet měl k dispozici průzkumy veřejného mínění, podle nichž měla Castrova revoluce značnou podporu mezi běžnými Kubánci, takže bylo zapotřebí svrhnout Castrův režim tak, aby byl Bílý dům z obliga. Již na přelomu let 1959 a 1960 CIA dohlížela na nálety a bombardování Kuby, které prováděli kubánští piloti-exulanti, a v květnu 1960 začala CIA vyzbrojovat anticastrovské rebely přímo na kubánském území. Tehdejší šéf CIA Allen Dulles apeloval na Velkou Británii, aby Havaně neposkytovala zbraně, neboť, jak se vyjádřil britský velvyslanec, „bylo záhodno, aby Kuba požádala o vojenskou pomoc Sovětský svaz nebo jeho satelity“. Havana, jak dobře víme, nakonec nalezla útočiště v kremelské náruči a Washington získal kýženou záminku pro boj s komunistickou hrozbou 90 mil od svých břehů.

Vláda Johna F. Kennedyho hospodářskou klatbu a teroristickou kampaň prohloubila a uskutečnila zpackanou invazi na Kubu. Roztržka se Sovětským svazem kvůli rozmisťování raket středního doletu na Kubě, kdy Moskva reagovala na umístění amerických raket Jupiter v Turecku poblíž svých hranic a zvýšené snahy USA o svržení jejího klientského režimu v Havaně vedly téměř k apokalyptické jaderné konfrontaci.              

Zatímco úsilí o násilné podkopání kubánského režimu zahrnující sabotáže, paramilitární operace, útoky na továrny, přístavy, hotely i bombový atentát na civilní let  bylo ukončeno v 90. letech minulého století, ekonomická blokáda ostrova přes opětovné navázání diplomatických vztahů mezi USA a Kubou zůstává v platnosti dodnes.

Embargo se podepsalo na nedostatku potravin, pitné vody, léků a dalších ekonomických potřeb Kubánců. Jeho dopady jsou spojovány s vypuknutím epidemií různých chorob v důsledku špatné výživy, kupříkladu neurologických onemocnění či slepoty. Kubánská vláda vyčíslila škody způsobené embargem na závratných 754 miliard dolarů. Human Rights Watch konstatuje, že jednostranná ekonomická blokáda, jež bez rozlišení způsobuje strádání kubánského obyvatelstva, poskytuje zároveň Castrovu režimu záminku pro utužení represálií proti disentu a nepřátelům režimu.     

Bylo by samozřejmě alibistické svalovat veškerou vinu za hospodářské problémy karibského ostrova na ekonomické embargo, neboť počáteční euforie z „převzetí věcí do vlastních rukou“ dávno vyprchala a nízká kompetence Fidela Castra a dalších lídrů při řešení řady hospodářských problémů je nepopiratelná. Ačkoli na Kubu přišly těžké časy zvláště po kolapsu Sovětského svazu a po prudkém propadu cen cukru (dodávky venezuelské ropy nebyly s to pochroumané hospodářství postavit jaksepatří na nohy), stále hovoříme o zemi, která na Indexu lidského rozvoje za rok 2015 zaujímá 67. místo z celkového počtu 182 zemí, tedy přední příčku mezi latinskoamerickými státy.

Nyní, po skonu legendárního vůdce a před brzkým odchodem Baracka Obamy z Oválné pracovny, čekají Kubu nejisté časy. Politický proces zůstává zacyklen a moc prozatím setrvává v rukou Raúla Castra, nicméně objevují se indicie, že by se autoritářské rysy režimu mohly propojit s kapitalistickou zkušeností, jak k tomu došlo například ve Vietnamu. Důležitý je též postoj budoucí administrativy Spojených států vůči karibskému ostrovu. Neurvalá reakce Donalda Trumpa na Castrovu smrt a další okolnosti ukazují, že vynucenou diplomacii patrně nahradí svalnatá a bojovná gesta.      

Fidel Castro pro svůj rodný ostrov získal věhlas především na mezinárodním poli, a to v první řadě „exportem“ 185 tisíc lékařů a zdravotníků do 103 zemí. Kuba se rovněž angažovala v řadě světových konfliktů a misí, kde se stylizovala do pozice bojovníka proti světovému imperialismu: Havana pomáhala při výcviku alžírské armády v 60. letech minulého století poté, co Alžírsko získalo nezávislost na Francii, poskytovala klíčovou pomoc OOP, spojila se s Libyí a Alžírskem v podpoře osvobozeneckého hnutí Polisario proti Maroku, které v 70. letech protiprávně obsadilo Západní Saharu. Kubánská armáda sehrála klíčovou roli při osvobození Namibie a ukončení apartheidu v Jihoafrické republice během ozbrojeného konfliktu v Angole. Na druhou stranu Kuba podpořila invazi Varšavského paktu do Československa i sovětský vpád do Afghánistánu o deset let později. Fidel Castro, který spatřoval v arabských monarchiích spojence, na něž se dlouhá desetiletí spoléhal, se stavěl do opozice vůči arabským revoltám, které v roce 2011 zachvátily Blízký východ. A Havana během několika prvních let syrské války posílala na pomoc režimu Bašára Asada vojenské poradce a cvičitele.        

Jak je vidno, hodnocení Fidela Castra, potažmo kubánského sociálního experimentu jak doma, tak ve světě, má své kladné a stinné stránky. A protože veškeré děje a události existují vždy v rámci daného kontextu, bylo by záhodno toto pravidlo vždy při jejich analýze aplikovat.

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

0
Vytisknout
4110

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2016