Pět milionů, žádný tendr a nakonec ticho. Proč to současné ministerstvo neprověřilo?

28. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Škrabka uzavřel s Ministerstvem financí v roce 2022 smlouvu jako OSVČ. Jeho hodinová sazba činila 800 korun. Postupně byla smlouva prostřednictvím dodatků prodlužována a její maximální hodnota se dostala na dva miliony korun. Následovala další smlouva, tentokrát se společností Vision Consulting, jejíž hodnota se následnými dodatky dostala až na tři miliony korun. Celkem tedy šlo o smlouvy s maximální hodnotou kolem pěti milionů korun.

Právě způsob, jakým byly smlouvy nastaveny, vzbudil otázky. Pokud totiž mělo jít o jednu zakázku, mohl být problém v tom, že nebyla zadána v zadávacím řízení. To je zákonem upravený postup, při němž veřejný zadavatel osloví potenciální dodavatele a umožní jim o zakázku soutěžit za předem stanovených podmínek. Transparency International a Frank Bold upozorňovaly mimo jiné na to, zda skutečně šlo o dvě oddělené zakázky, nebo zda se jejich předmět a časová souvislost neměly posuzovat společně.

A není to první případ z prostředí ODS, kdy způsob nakládání s veřejnými zakázkami vyvolal vážné pochybnosti. Stačí připomenout pražský projekt Opencard z doby primátora Pavla Béma (ODS). V souvislosti s veřejnými zakázkami kolem projektu byli stíháni úředníci a v jedné z větví případu byli někteří pravomocně odsouzeni za zvýhodnění společnosti Haguess.

To samozřejmě samo o sobě neznamená, že každý podobný případ spojený s ODS je nezákonný. Znamená to ale, že otázky kolem transparentnosti veřejných zakázek nejsou v případě této strany historicky něčím úplně neznámým či dokonce cizím .

Ale vraťme se k současnému případu.

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže neřekl, že Ministerstvo financí zákon porušilo.

Řekl něco jiného.

ÚOHS podnět odložil. Podle úřadu obsahoval nejednoznačná tvrzení a stěžovatel byl vyzván, aby je doplnil a poskytl další informace. Jenže to neudělal. Kdo tento podnět podal, přitom z veřejně dostupných informací není známo. ÚOHS jeho identitu nezveřejnil. Nevíme tedy ani, proč stěžovatel na výzvu úřadu nereagoval a proč podnět nedoplnil.

A tím se celá věc zastavila.

Ne proto, že by ÚOHS provedl kompletní šetření a dospěl k závěru, že bylo všechno v pořádku. Ale proto, že neměl dostatečné podklady k tomu, aby zahájil správní řízení z moci úřední.

ÚOHS přitom současně nevyloučil, že by se případem mohl zabývat znovu, pokud se objeví nové skutečnosti.

A právě tady to začíná být zajimavé

Proč tedy současné vedení Ministerstva financí tuto věc samo neprověřilo?

Vždyť nejde o spor dvou soukromých firem. Jde o peníze z veřejných rozpočtů. Jde o smlouvy uzavřené samotným Ministerstvem financí. A jde o postup předchozího vedení resortu, který vyvolal veřejně popsané pochybnosti.

Současné vedení Ministerstva financí v čele s Alenou Schillerovou (ANO) přitom nastoupilo po vládě, jejímž ministrem financí byl právě Zbyněk Stanjura (ODS).

Pokud nová vláda tvrdí, že chce napravovat chyby předchozího kabinetu, nabízí se velmi jednoduchá otázka:

Proč se sama nepodívá na konkrétní případy, u nichž existují pochybnosti o hospodaření s veřejnými penězi?

Tady máme konkrétní případ. Máme smlouvy. Máme dodatky. Máme informace o jejich hodnotě. Máme veřejně známé pochybnosti. Máme podnět k ÚOHS. A máme také skutečnost, že původní stěžovatel nedoplnil informace, o které ho úřad požádal.

To ale přece nemusí znamenat konec celé věci.

Ministerstvo financí má k příslušným smlouvám a dokumentaci přístup. Pokud má nové vedení pochybnosti o hospodaření svého předchůdce, proč samo neprověří, zda byly smlouvy uzavírány a navyšovány v souladu se zákonem?

Proč nepředá příslušným kontrolním orgánům informace, které má k dispozici?

A především: proč nechá veřejnost pouze u informace, že původní podnět skončil kvůli pasivitě stěžovatele?

Nikdo přece netvrdí, že Jan Škrabka nebo bývalý ministr Stanjura automaticky porušili zákon. Takový závěr z dosavadních informací udělat nelze. ÚOHS nic takového nekonstatoval.

Ale právě proto by bylo namístě věc řádně prověřit.

Pokud se ukáže, že dvě smlouvy skutečně představovaly dvě samostatné zakázky a ministerstvo postupovalo podle zákona, bude alespoň jasno.

Pokud se naopak ukáže, že jejich předmět a časová souvislost byly natolik propojené, že měly být posuzovány společně, bude mít veřejnost právo vědět, proč tomu tak nebylo.

To je přece základní princip odpovědného hospodaření s veřejnými penězi.

Nejde o politickou pomstu. Nejde o to hledat za každou cenu provinění předchozí vlády.

Jde o něco mnohem jednoduššího.

O odpovědnost za peníze, které nepatří politikům ani úředníkům, ale občanům.

Pokud tedy současná vláda skutečně chce a tvrdí , že musí  napravovat chyby předchozího kabinetu, pak je namístě otázka, proč se sama nepodívala právě na tento konkrétní případ.

Protože tvrdit, že předchozí vláda dělala věci špatně, je snadné.

Mnohem důležitější je ukázat, že když se objeví konkrétní pochybnost, současná vláda je skutečně ochotná ji dotáhnout do konce.

A právě u pěti milionů korun z veřejných peněz bychom to snad mohli očekávat.