Tradice smrtících aliancí, aneb Primitivní antiantikomunismus jako cesta do pekel

13. 6. 2015 / Karel Dolejší

V důsledku květnového ruského hackerského útoku na Bundestag ZDE se stále ještě ztrácejí klasifikované údaje z německého parlamentu. Zřejmě jen mimořádnou shodou okolností se právě utajovaná německá data začala objevovat na stránce WikiLeaks ZDE, a to v době, kdy němečtí vyšetřovatelé usilující o obvinění v kauze údajných odposlechů Angely Merkelové museli konstatovat, že mizivá důkazní základna něco takového nedovoluje a softwarový specialista Edward Snowden osobně vůbec neví, o čem mluví ZDE.

Později byla odhalena ve dvou fázích krádež osobních údajů z americké OPM ZDE. První krádež se týkala osobních záznamů více jak čtyř milionů státních zaměstnanců, kdežto druhá personálu ozbrojených sil a zpravodajských služeb. Hlavním podezřelým je v tomto případě Čína. Mezitím včera začal útok na osobní účty personálu kanadského parlamentu ZDE.

Existuje oblíbená pohádka, že všechny bezpečnostní hrozby, jimž Západ čelí, jsou prý jen vymyšlené mocichtivými elitami, nebo - pokud je už nelze pro jejich nepopiratelnou závažnost popřít - si je údajně Západ sám vyrobil a zavinil. Probíhající válka v kyberprostoru, která kompromituje německé zákonodárce a umožňuje zpravodajským službám vydírat zaměstnance americké vlády citlivými osobními údaji a nutit je ke spolupráci, se jistě dočká stejné interpretace. Bude bagatelizována, dojde k vymýšlení pochybných historek s cílem "dokázat", že útoky nejsou projevem agrese konkurenčních mocností, ale politiky samotných postižených zemí. To proto, aby se bezpečnostními výzvami nebylo nutno vůbec zabývat v úvahách o naprosté prohnilosti kapitalismu a nutnosti jeho okamžitého nahrazení čímkoliv, co bude právě po ruce.

Díky zahleděnosti do problémů českého rybníčku - zásadních sporů o přijetí 5 x 10 -5 syrského uprchlíka na jednoho občana ČR, o maturity z matematiky, o údajný nadbytek absolventů humanitních oborů, o hledání Peroutkova článku, o trapné vyústění další z kauz cílených úniků manipulujících soustavně politický proces v ČR déle než dekádu ZDE atd. - se ztrácí z dohledu zásadní proměna mezinárodního bezpečnostního prostředí, k níž došlo v minulém roce. Nejen postkomunistická ČR, ale celá Evropa už dávno není žádnou "oázou stability" či dokonce prostorem, který by mohl bezpečnost a stabilitu kamsi "exportovat". Je naopak prostorem, který čelí nejzávažnější bezpečnostní výzvě od skončení studené války, výzvě, která ohrožuje celkový rámec fungování všech dílčích domácích politik také v české kotlině.

Některé staré a notně již zatuchlé spory se však bez ohledu na mezinárodní kontext v Česku vedou dál, z čiré mentální setrvačnosti. Tahanice o to, zda je KSČM standardní stranou politického spektra, nebo nikoliv, získaly zcela mimoděk nový rozměr a rozřešení tím, že se i tzv. reformní křídlo strany nyní orientuje na Moskvu, ve staré "osvědčené" tradici poslušného nástroje kremelské politiky - bez ohledu na to, jaká je nominální ideologická orientace partaje a k čemu se naopak hlásí Kreml. Komunistická strana v České republice je ovšem v praxi dlouho orientována xenofobně, protizápadně, konzervativně, je zahleděna do idealizované předlistopadové minulosti - jedná se podle prakticky všech měřítek o extrémně pravicovou stranu, na níž není "progresívního" ani zbla. Když nyní její zástupci v Evropském parlamentu hlasují spolu s francouzskou Národní frontou a britskou UKIP proti kontrole ruské podpory ultrapravicové antisystémové opozice uvnitř EU ZDE ZDE, mělo by to přesvědčit každého, kdo není zcela zaslepen, že s KSČM nadále není možno počítat v žádných projektech. Přinejmenším do doby, kdy se vztahy EU - Rusko nebudou odehrávat na konfrontační bázi. To znamená při optimistickém scénáři takových deset let. Fňukat nad osudem "odstrkovaných" komunistů ovšem nemá nejmenší cenu - vybrali si sami, kam chtějí patřit. Resentiment je přivedl na cestu kolaborace s těmi, kdo se snaží Evropskou unii rozložit a rozbít. Nemají si tedy co stěžovat, jestliže jejich politická izolace bude pokračovat.

16. listopadu 1852 napsal jistý Karl Marx otevřený dopis redakci listu New York Daily Tribune věnovaný bláznivé alianci maďarských a italských nacionalistů s Ludvíkem Napoleonem. Dopis obsahuje okřídlené formulace, které je nicméně vhodno občas připomenout: "V politice se můžeš za určitým cílem spojit třeba s čertem, jen si musíš být jist, že nenapálí čert tebe, ale ty čerta." A dále: "Amicus incommodus ab inimico non differt" (Přítel, který je lama, se neliší od nepřítele).

V české politice díky smrtící alianci s místní pobočkou Kominterny skončili v pekle již Edvard Beneš a Bohumil Laušman. Krátce po listopadu 1989 intrikaření komunistů pohřbilo hned několik slibných levicových projektů tradičními metodami infiltrace, podplácení a vnitrostranického puče. To však nebrání snílkům dále si hýčkat sen o oživení levice (k níž KSČM v žádném smyslu nepatří) ve spojení právě s komunisty.

Je vůbec možné uvažovat o nějakém "pokroku", jestliže celé dekády pozorujeme navracející se cykly stále stejných omylů a chyb?

0
Vytisknout
3841

Diskuse

Obsah vydání | 15. 6. 2015