Konec global governance - a šancí na řešení patologií moderny

20. 5. 2015 / Karel Dolejší

Ruský premiér Medveděv právě podepsal dekret končící spolupráci s NATO v jedné z posledních zbývajících oblastí - zásobování jednotek v Afghánistánu ZDE.

Spojené státy obvinily čínské profesory ze špionáže ZDE.

Kanada a Mexiko s podporou WTO připravují obchodní sankce proti USA kvůli "regulovčickému" zákonu o značení masa ZDE.

Pokusy řešit globální patologie moderny koordinovaným nadnárodním úsilím spojené se spíše orientačním pojmem "global governance" byly dlouho kritiky označovány za maskované potlačování národních identit, nastolování americké hegemonie či světové spiknutí s cílem zotročit a snížit populaci. Všichni "vlastenci", kritici odpovědnosti USA za vyhynutí dinosaurů či odhalovači iluminátů teď mohou být spokojeni - počínaje rokem 2014 se svět vzdaluje zbytkovým šancím na jakoukoliv koordinaci na globální úrovni a vrací se de facto k soupeření mocností ve stylu 19. století.

Globální změnu klimatu, chronické zaostávání některých "rozvojových" zemí, mezinárodní migraci či vyčerpávání důležitých surovin se příliš nedařilo řešit ani před návratem k velmocenskému soupeření bez pravidel. Avšak s nástupem revizionistických mocností, z nichž je v tuto chvíli nejhlasitější Rusko (jež však souběžně otvírá dveře čínskému kapitálu nezatěžovanému už ani ruskou legislativou do východních oblastí a mění se pomalu v ekonomického vazala Pekingu - v mlčenlivém uznání, že nedokáže řádně spravovat ani stávající území, ačkoliv vehementně usiluje o další), nastala ještě jiná situace. "Proamerický" globální pořádek "nevyhovuje" a jako takový není uznáván. Civilní oběti války v Jemenu si zaslouží ruskou pozornost a volání po pomoci, protože jsou terčem akce amerického spojence, kdežto statisíce obětí války v Sýrii ani v nejmenším, protože tam je pachatelem spřátelený režim. Není v žádném případě pravda, že Rusko žádá a prosazuje naplňování mezinárodních norem: Ohýbá si normy zcela podle vlastní libovůle a zachází s nimi pokud je to vůbec ještě možné nihilističtěji, než jak to činí Spojené státy.

V situaci, kdy se znepřátelené země na prvním místě snaží konkurentům škodit za každou cenu a teprve kdesi hodně daleko vzadu zůstaly dlouhodobé úvahy o řešení globálních civilizačních problémů, je víceméně zaručeno, že se nepodaří prosadit žádnou další dohodu o ochraně klimatu, nový program globální pomoci - nebo třeba mírovou dohodu kdekoliv, která by byla něčím jiným než nepříliš důsledným přitlumením bojů před další ofenzívou.

Instituce jako OSN, Mezinárodní soudní dvůr či World Environment Organization byly vždy relativně problematickými projekty nepřetržitě závislými na podpoře klíčových mocností pro svou agendu. Když tato podpora mizí, stávají se do značné míry prázdnými skořápkami a prestižními debatními kluby, které mohou na mezinárodních konferencích vydávat rezoluce, manifesty a morální apely až do aleluja - a to je také vše, co vůbec nadělají. Rozpad normativních struktur činí například i z palestinské snahy dosáhnout svého prostřednictvím Mezinárodního soudního dvora špatně maskovanou frašku - neexistuje přece způsob, jak by i případný rozsudek proti Izraeli někdo v praxi vynutil, přičemž žaloby snižují na nulu šanci na jakákoliv další jednání s izraelskou stranou.

Nadšené volání po "multipolárním světě" předkládalo kdysi obrázek údajně spravedlivějšího a vyváženějšího uspořádání, než jaké nabízel v lecjakém ohledu strašný svět dominovaný Američany. Pravda je taková, že to za života nynějších generací bude svět ještě daleko méně stabilní a uspořádaný než ten, v němž lidé žili mezi lety 1989 - 2014. Jen s velikým štěstím se vyhne ničivým válkám v rozměrech, ve srovnání s nimiž by katastrofa Iráku byla pouhou epizodou. Na to, že se podaří včas zastavit změny klimatu, když jedním z hlavních předmětů tahanic jsou ohromné zásoby uhlovodíků v Arktidě, zapomeňte. Těžit a spalovat se bude až do poslední vyčerpatelné kapky. Nikdo nepřenechá protivníkovi výhodu v podobě nevyužitých zásob surovin.

Scéna ze všeho nejspíše připomíná rvačku o lahve s alkoholem na palubě potápějícího se Titaniku.

Zajisté nejde a ani nemůže jít o to "přestat měnit svět". Avšak tam, kde dominující osobní psychická frustrace a resentiment neschopné "svět vydržet" bourají za každou cenu a malují přitom narůžovo všelijaké Moskvy, Pekingy, Havany, Caracasy, Syrizy a Die Linke, přičemž nevynaloží ani dost málo kritického úsilí na zkoumání stinných stránek a záměrů právě jmenovaných, tam se vždy jen rozkládá a nikdy se nepostaví nic ani v tak mizerné kvalitě, jakou se vyznačovalo to, co dochází svého konce (přičemž - řečeno s Hegelem - vše je hodno zániku).

Místo do nebes vychvalované "vyvážené" multipolarity vzniká nestabilní systém navzájem znepřátelených regionálních aliancí, který se stane soudobým následníkem Vestfálského systému - a nebude schopen řešit prakticky nic, co přesáhne na globální úroveň. A speciálně jeden z regionů - Evropa - probíhajícími změnami daleko více prohraje, než získá.

0
Vytisknout
2954

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2015