Řešení, které by pomohlo odstranit řeckou finanční krizi?

18. 2. 2015

Srovnejte podmínky, které eurozóna požaduje od řecké vlády, s podmínkami, jaké byly nabídnuty bankám. Ministři eurozóny nyní požadují, aby se Řecko bezpodmínečně vzdalo. Jde o národní ponížení, které je výsměchem demokracii. Ale když se zachraňovaly banky, vlády rychle vykouzlily potřebné peníze skoro bez jakýchkoliv podmínek. Skromně požádaly banky o několik formálních reforem a pak si zakryly oči, když banky ty požadavky ignorovaly, píše v nesmírně zajímavém článku v deníku Guardian George Monbiot.

Německá vláda, která nyní drtí život v jižní Evropě, dělá jen to, co si přejí její vlastní banky. Jak napsal list New York Times, i když zkorumpovaný německý bankovní systém "potřeboval větší záchranný balíček než jaký dostaly americké banky", "v Německu není nálada pro změnu, protože tamější bankovní systém je tak těsně provázaný s německou politikou, slouží jako bohatý zdroj protekce a financování pro místní projekty".

Když si Řecko stěžuje, že bylo proměněno v zotročenou kolonii, má pravdu, avšak jeho koloniálními pány nejsou severní členové eurozóny. Jsou jimi soukromé banky. Vlády, které se zdají být rozhodnuty zničit suverénní stát za jeho drzost, jsou pouze prostředníky moci.

Samozřejmě nikdo nepopírá korupci a finanční promiskuitu předchozích řeckých vlád. Ale zatímco bankám prošly daleko horší věci, násilníci v eurozóně vyžadují nyní všechno do poslední kapky krve od lidí, kteří nehráli žádnou roli při podvodech jejich vlád.

Možná by však pro Řecko bylo řešení. Jednu radikální myšlenku navrhl před několika měsící Martin Wolf ve Financial Times. Doporučuje, aby se soukromým bankám odebralo jejich pozoruhodné právo vytvářet peníze z ničeho. Banky vytváření 95 až 97 procent oběživa prostě tím, že vydávají úvěry. Kdyby státy převzaly monopol na vytváření nových peněz, vlády by mohly zvyšovat množství oběživa, aniž by zvyšovaly zadluženost. Zisky z vytváření peněz (tzv. seigniorage) by plynuly státu a státu by připlynuly do státní pokladnice miliardy euro. Banky by byly proměněny ve služebníky, už by nebyly pány ekonomiky.

Úplně jiný přístup nabízí Ann Pettifor. Argumentuje, že vlády nepochopily, co jsou peníze. Peníze by neměly být považovány za komoditu, ale za sociální vztah založený na důvěře. Pettiforová vidí vytváření peněz soukromými bankami jako "velký civilizační pokrok", který osvobodil národy od lichvářů, kteří kdysi monopolizovali a omezovali bohatství.

Oběživo je svou podstatou neomezené, pokud existuje dostatečné množství produktivní aktivity, která by ho absorbovala, neexistuje žádné zjevné omezení množství peněz, které je možné vydat. Takže když vám vlády či ústřední banky tvrdí, že "už nejsou žádné peníze", buď podvádějí nás, nebo podvádějí samy sebe. Hospodářskou aktivitu omezuje zbytečné a umělé přiškrcování nástroje ekonomické výměny.

Velký civilizační pokrok bankovnictví byl téměř zničen zavedením deregulace, jehož důsledkem je nový systém lichvářství, spekulací a vykořisťování. Soukromé banky si půjčují levně a poskytují drahé půjčky, nutí nás pracovat stále delší pracovní dobu a poškozovat stále více přirozený svět, abychom byli schopni splácet své dluhy. Pettiforová argumentuje, že by vlády měly převzít kontrolu nad úrokovými měrami na všech úrovních půjčování peněz.

Avšak největší transformace by se mohla provést na místní úrovni. Existuje transformativní systém, který téměř zachránil Evropu před fašismem: měna, kterou vytvořil ekonom Silvio Gesell. Byl to systém finančních poukázek s časově omezenou platností (stamp scrip). Vysvětluje to vynikající kniha Bernarda Lietaera The Future of Money.

Ve své původní formě byla tato poukázka kus papíru s celou řadou kolonek. Bankovka ztratila svou hodnotu, pokud do každé kolonky nebyla přilepena známka v hodnotě 1 procenta její ceny. Jinými slovy, tato měna během času ztrácela hodnotu, takže nemělo smysl ji střádat a hromadit. Tyto projekty se rozjely v Německu a v Rakousku poté, co začátkem třicátých let se tam rozložily domácí měny.

V roce 1932 např. bylo rakouské město Wörgl na pokraji bankrotu, neschopné financovat veřejné práce na podporu svého zchudlého obyvatelstva, než se starosta dověděl o Gesellově systému.

Starosta poskytl minimální zbytek městských financí jako záruku proti téže hodnotě finanční poukázky s časově omezenou platností a použil Gesellovu měnu k financování stavebního projektu. Dělníci pak začali předávat měnu druhým, jak nejrychleji mohli. Jako kouzelný hrnek z pohádky Hrnečku vař umožnila tato drobná finanční částka městu Wörgl udělat v městě novou dlažbu, vybudovat nový vodovod, stavět domy, most a dokonce i lyžařský skokanský můstek. Během 13 měsíců tohoto experimentu bylo 5500 poukázkových šilinků v oběhu utraceno 416 krát a vytvořilo to 12 až 14 krát větší míru zaměstnanosti než standardní měna. Nezaměstnanost zmizela a poplatky za známky financovaly vyvařovnu, která živila 220 rodin.

Vlády Německa a Rakouska se cítily hluboce ohroženy těmito projekty, zlikvidovaly je a znovu se rozšířila nezaměstnanost. Když americký ekonom Irving Fisher tyto experimenty prozkoumal, dospěl k závěru, že "správné použití tohoto systému časově omezených finančních poukázek by odstranilo hospodářskou depresi v USA za tři týdny!" Rooseveltova vláda, která si byla dobře vědoma, že by to znamenalo konec moci federální vlády, tuto měnu okamžitě zakázala.

Mohly by tyto myšlenky být použitelné v Řecku? Mohly by být relevantní v jiných částech Evropy? Možná i ve Skotsku? Nevím. Ale jestliže Řecko opustí eurozónu, otvírá to svět nejrůznějších možností, které jiné státy předem vyloučily.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5407

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2015