Kolaps občanské společnosti v důsledku selhání politických elit

20. 2. 2015 / Milan Mundier

Co se to děje s naší společností? Proč už se lidé k sobě neumí chovat s úctou a nejsou schopni spolu komunikovat? A proč jsou tak apatičtí a nemají chuť se veřejně angažovat?

Vláda „elit“ místo vlády Elit

Existuje teorie, že lidu by měly vládnout jeho elity. V naší zemi žije zhruba 10,5 miliónu lidí. A rozhoduje o nich 281 zákonodárců. Když bychom to zprůměrovali, znamená to, že na jednoho zákonodárce připadá 37 366 obyvatel České republiky. Taková je „řeč čísel“.

Proč o tom píši? Chci tím říct, že každý z těch 281 zákonodárců by si měl vážit toho, že může hájit zájmy tolika lidí. Že je jedním z těch mála volených a vyvolených.

A právě v tom je ten problém. Z naší politiky zcela vyprchaly jakékoliv ideály. Což je vskutku tragické, neboť právě ideály by měly být jejím hnacím motorem. Politika není řemeslo. Není to profese. Je to služba. Služba lidu, služba vlasti. Je to obrovská odpovědnost. My, prostí lidé, si nevolíme své politiky proto, aby jen seděli v Parlamentu a hromadili funkce. Volíme je proto, aby hájili zájmy naše, zájmy naší země, aby nám byli oporou, vzorem a útěchou v časech zlých i dobrých. Vyjímky samozřejmě jsou, vždyť i já pár takových znám, leč jako šafránu jich je.

Většina našich polistopadových politiků však v tomto ohledu fatálně selhala. Ke svým funkcím tyto „elity“ nepřistupovaly s úctou, nýbrž s cynismem. Cestou na „politický Olymp“ ztratily ty vlastnosti, které z politiků činí skutečné státníky – lidskost a pokoru. Staly se pouhými kolečky v monumentálním mocenském soukolí poháněném nadnárodními korporacemi. I zalíbilo se jim u kormidla, a tak přestaly bojovat za občany i zemi svou a začaly bojovat za vlastní přežití.

Angažovanost v okovech moci

„Však máte možnost mnohé ovlivnit, stačí, když se budete veřejně angažovat,“ byla často reakce „těch nahoře“, když se „ti dole“ ozvali. A za „ty dole“ se já táži: Jak to mají udělat? Jak se mohou veřejně angažovat, když jim to nikdo neumožní? Vstoupíte-li do velké politické strany, očekává se od vás pouze jediné – zvednout „tlapku“, když je třeba, zaplatit členský příspěvek a pak už jen držet ústa a krok. A běda vám, ovete-li se, abyste vyjádřili svůj nesouhlas s něčím. V lepším případě budete onálepkováni a izolováni.

Oprávněně si lidé myslí, že na ně mnozí politici kašlou. Oprávněně jsou frustrováni tím, že o nich rozhodují tací, kteří nikdy v životě nepracovali, a ze škamen školních zamířili rovnou do škamen parlamentních. Jak může funkci náměstka primátora pro sociální oblast zastávat někdo, kdo vlastně ani neví, co to obnáší, a ještě se tím veřejně chlubí? Jít do politiky není totéž jako jít na party.

Řešení existuje

Tak co s tím, přátelé, co s tím? Snadné je „hodit ručník do ringu“ a rezignovat. A není to jen snadné, je to i velmi nebezpečné. Protože právě to ti, kteří tak fatálně selhali, potřebují. Rezignovaný a apatický občan je nemůže nikterak ohrozit, nemůže je připravit o jejich funkci. Jak to kdysi řekl John F. Kennedy, velký to státník? „Svoboda bez vzdělání je nebezpečná. Vzdělání bez svobody je zbytečné.“ Zaměňte slovo „vzdělání“ za „občanská angažovanost“ a smysl tohoto výroku zůstane týž (mimochodem, u příležitosti 50. výročí smrti Johna F. Kennedyho nás média oblažovala výčtem jeho milenek, ale o jeho politickém odkazu zcela pomlčela).

Má tedy smysl se angažovat? Odpovím jednoznačně: Ano. A neklesejte, přátelé, na mysli, když si napoprvé natlučete, to přece není žádná ostuda ani tragédie. I porážka vás může svým způsobem posílit a zvýšit vaši motivaci. A ještě jedna, dle mého velmi důležitá, věc: Začněte hezky odspodu, nikam se nehrňte. Sbírejte zkušenosti, učte se od starších a moudřejších (a samozřejmě zkušenějších). Pomáhejte jim, pomáhejte těm, kteří se osvědčili v komunální politice, protože právě tací, znalí problémů, jež trápí prostý lid, jsou těmi skutečnými elitami, resp. mají předpoklady se jimi stát. Co na tom, že jejich jméno není spjato s žádnou velkou stranou? Mainstream není synonymem slova nejlepší!

Chuť angažovat se v naší společnosti bohužel chybí. Leč společnost z toho můžeme vinit jen stěží. Lidem chybí vzory, chybí jim morální autority. A proč jim chybí? Protože mnozí z těch, kteří by jimi být měli, selhali. A protože média nedávají dostatečný prostor těm, kteří jsou označení morální autorita hodni. Takže abych to shrnul, nehledejte morální autority pouze na televizních obrazovkách, zkuste se podívat ve svém okolí. A až je najdete, následujte je.

0
Vytisknout
5539

Diskuse

Obsah vydání | 24. 2. 2015