Volyňský román – X. část

24. 2. 2015 / Josef Brož

Politika už není to, co bývala. Nebo se mi to jen zdá? Uplynul rok od událostí na kyjevském Majdanu, na němž se v uplynulých dnech procházeli politici, kteří se hlásí k demokracii. K té západní demokracii. Ministr zahraničních věcí České republiky Lubomír Zaorálek (ČSSD) nechyběl. Na svém https://twitter.com/zaoralekl twitterovém účtu šalamounsky oznámil: „Majdan byl bouří proti korupci, po roce ta výzva trvá..“ Chce tím snad sdělit, že cosi je shnilého ve státě ukrajinském? Máme to ale moudré politiky, jen co je pravda... Stačí vlastně jen jedna věta.

Předchozí IX. díl Volyňského románu, který tu vychází od loňského jara, naleznete ZDE

Podzimní zákopová válka – ta válka o vliv a politickou moc – mezi Hradem a Černínským palácem ovšem neskončila. Navzdory schůzkám, kde se to koordinuje a koordinuje, vykonává prezident Miloš Zeman svou vlastní politiku (včetně té zahraniční), a ministr Zaorálek zas tu svou. V případě volyňských

Čechů se to ukazuje více jak zřetelně.



Vláda sice na přání Hradu na konci roku schválilo překvapivě ve svém usnesení, že zavedla „nová pravidla pro návrat "krajanů" do vlasti“, zároveň ale farizejsky tvrdí: „Jde o nabídku pomoci krajanům všude po světě, rozhodně to není ušité na míru občanům Ukrajiny ani nejde o přímou reakci na situaci v této zemi. Bylo prostě nutné upravit politiku tak, aby reflektovala současný právní stav,“ stojí v prohlášení, jež cituje ministra vnitra Milana Chovance.

Těch vět je tu více, a nejdůležitější patrně bude, že se zvyšuje „míra asistence“, tedy česky: pomoc, zejména ta finanční. Týká se to jednorázového příspěvku (50.000 korun), příspěvku na děti (20.000 korun), pomoci v hledání zaměstnání a bydlení. Stát dokonce garantuje, že po dobu půl roku v zařízeních vnitra mohou i bezplatně bydlet, a nabízí i jazykové kurzy.

Poté, co odvysílali 8. ledna v České televizi 11. díl cyklu Moje soukromá válka s názvem "Exodus", jež se týkal volyňských Čechů, počali se mi ozývat na facebooku i na mailu lidé, kteří sami pomoc nabízejí. Proč nechat Čechy z Ukrajiny bydlet někde v kasárnách, že? Nebo to má být v nějakém bývalém klášteře? Ale je pravda, že rozsah pomoci vypadá velkoryse. Jenže... Nikdo z těch lidí, které jsme se štábem ostravského studia potkali v Žitomíru, zatím mezi nimi není. I když Česká televize trochu stereotypně pouští pořád jenom záběry z Žitomíru... kde jsou Míla, Raisa, paní Čiževská, pan Sláma, jen Sergej, zdá se mi, nikam nechodí. Nedávno vdával dceru Jiřinu.





Jak to říkal ministr Zaorálek, když navštívil s vybranými novináři Žitomír? „Hromadný exodus nechystáme!“ Z toho důvodu zřídilo vnitro nečekaně konzulát v Oděse, aby to měli všichni blízko, že? Pes je zakopán tam, kde je – tedy na východní Ukrajině, aby ti ostatní (na západní frontě klid) to měli trochu z ruky, protože stěhování bude pouze v „odůvodněných případech“. A musí se to politicky zdůvodnit – jako „strach z Putina“.

Marně se mi vrací v hlavě úvahy prezidentova poradce Hynka Kmoníčka, který mi řekl, že to „neděláme pro sebe, ale pro nás“. Pokud je toto princip, co to znamená „odůvodněný případ“? Který úředník posoudí onu odůvodněnost? Jaká je to ta politika – politika odůvodněnosti? Přijet by měli první „volyňští Češi“ z Oděsy 3. března, vládní speciál se chystá na 15. března na odpolední hodiny. Jeden ze čtenářů, co mi v poslední době napsal upozorňuje, že nikdo dnes již nechápe termín „volyňský Čech“.

Rád to komukoliv vysvětlím, babička mi o tom hodně vyprávěla, proto tady také píšu Volyňský román. Koho to zajímá, jistě si to již zjistil. Jistě také nejsem sám, kdo se to snaží vysvětlovat. Volyň byla carská gubernie a Čechy jako Slovany pozval po zrušení nevolnictví v roce 1861 ruský car Alexandr II, Volyň má ostatně dobré heslo na wikipedii. A Volyň prostě není Oděsa, pane ministře!





Nicméně, pravda je, že právě z Oděsy se ozvali žitomírským ze spolku Česká rodina v poslední vlně, a ti lidé jsou prostě Češi z nynější Ukrajiny, i když byla Oděsa původně (a stále zůstává, samozřejmě) rusofonní – z 85%. Ale není to tak snadné, a tento obrovský přístav, má dějiny mnohem pestřejší. Svědectvím jsou tzv. Richelieuovy schody – od roku 1955 Potěmkinovy. Oděsa, město hrdina. Ale prodá se to jako pomoc „volyňským Čechům“: Česká rodina a její předsedkyně Naďa Morozová byla v létě v Praze ve Valdštejnské zahradě.

A jak dlouho budeme stále čekat? Ještě dva týdny? Klid zbraní, podepsaný minulý týden v Minsku, až příliš připomíná zmatek, který se odehrává evropských (respektive německým a francouzským) politikům, když stojí před prezidentem Vladimírem Putinem – a tím ukrajinským, řečeným Čokoládový král, Petrem Porošenkem. Vrací se mi věta, kterou mi řekla spisovatelka Světlana Alexijevič na můj dotaz, zda je podle ní prezident Porošenko taky oligarcha. „Oligarchové jsou přece všichni! Porošenko i Putin. Všichni jsou to miliardáři.“

Ministr Zaorálek se prostě činí. Již dnes přijímá ve svém paláci druhou delegaci českých dětí (ne, promiňte, jsou to přece všechno Ukrajinci! Tedy ukrajinské děti), která přijela do Česka na „ozdravné pobyty“. Jedním z těch dětí byl v první várce i syn Iriny, dcery Raisy, u níž jsem bydlel, když jsem přijel do Žitomíru. Možná to s tou repatriací nebudu až tak strašné, když jsou prvními velvyslanci v zemi svých předků děti. Nebo se pletu? Dnes budou s dětmi v Černínském paláci i psi. Děti a psi: to je hezké spojení...

Je to takový snadný dárek. Kolik diktátorů poplácávalo děti? Znáte tu s Hitlerem? A pokud vím, organizovala ty pobyty dříve Věra Doušová z organizace Sedm paprsků, jež se podílela na repatriaci Čechů z černobylské oblasti ještě za Havla. Lépe by ale možná bylo, kdyby to netrvalo všechno tak moc dlouho. Všimněte si, že někteří jsou rychlejší. Poradce prezidenta Kmoníček si bláhově myslel, že by se mohli první Češi objevit ve „své vlasti“ již koncem roku. Zdá se mi, že rychlejší jsou nějak všichni: Poláci, Maďaři, Němci, Židé...

Ale i zde bude reintegrace patrně probíhat ve spojení s českou arcidiecézní charitou, což jsou doufám profesionálové...

Válka se mezitím proměnila z té „neviditelné“ na „hybridní“, jen prosím vás neříkejte, že jde o válku „občanskou“. Ukrajina musí být jednotná – za každou cenu. A povolávací rozkazy, které dnes na Ukrajině chodí do schránek, se týkají i mužů, jejichž věk dosáhl 60 let. Dokonce i Petra Procházková nedávno v Lidových novinách vysvětlila, že nikdo na Ukrajině válčit nechce. A to už je co říct! Už to není jenom putinovská propaganda? O vzpourách se zatím moc veřejně nemluví.

To jenom v Česku víme, že by se měly Ukrajincům dodat zbraně – budou je od Američanů kupovat, nebo je dostanou gratis? - aby těch mrzáků bez končetin bylo více? Lepší je možná zemřít, nebo prostě utéct, ale patrně ze mne nemluví ukrajinský hrdina. Takový, jakých padlo v různých dějinných fázích v různých armádách (a různých jednotkách) za obranu své Ukrajiny milióny. Kdo sčítá všechny mrtvé? Dělo se patrně ve chvíli, kdy v Minsku podepisovali mír...

Rakve, plačící ženy, a pomníčky „nebeské setnině“ všude, kam na Ukrajině člověk dorazí. To není jen válka na východě, to je ukrajinská válka, jež se týká každého. Píše mi Irina, že nedostala žádnou reakci od českých orgánů, píše mi Sergej Mikula, jehož čeští předci zahynuli v gulagu, že nemá infomace. Raisa se neozývá, umí jenom skype, a to pouze způsobem, jak jí ho nastavila její dcera Světlana. Kolik jich vlastně přijede? Poznám vůbec někoho?

Možná to bude jako v nějakém filmu. Ze speciálního letadle 15. března (Varhan Ochestrovič má pravdu, že horší datum si české ministerstvo nedokázalo vybrat, ale což?), tedy toho dne, vystoupí na vojenském letišti Kbely, kam se se bude muset člověk speciálně akreditovat. Přiletí odpoledne, ale vím, že lítají i v noci. Není to ještě jasné. Vystoupí lidé, kteří byli vybráni úředníky, možná v dobré vůli, Vím, jak někteří Češi mluví česky (někteří vůbec), a budou si myslet, že přiletěli do země zaslíbené.

Jejich exodus tím začne. Budou šťastní? „Chtěl bych letět,“ píše mi učitel hudby Sergej Mikula. Žije ale v Žitomíru, jenž spadá pod Kyjev, který nikdy podle většiny těch, s nimiž jsem mluvil, právě moc nefungoval - ale třeba se pletu, že? Co já vím? Nevidím do papírů úředníků, nevím, co kdo vyplnil. Nebyl jsem u toho. Jsou to všichni jenom anonymní lidé. Měl bych jim asi věřit. Ale co člověk nevidí, a sám neslyší, že?

Zdál se mi předevčírem sen, že na letišti vystoupili omylem lidé, kteří měli původně letět někam jinak. Prostě si spletli směr. A byli postižení – vypadali, že právě dostali napalmem. Někteří neměli končetiny nebo nějaké zfušované náhražky. Nějaká osoba na letišti řekla, že jsou volyňští Češi, co sem nepatří, a že je pošlou někam do gulagu, ty úkáčka...

V tom snu byli také nějací letci z RAF – patrně jsem kdysi sledoval filmy jako Tmavomodrý svět a jednou jsem jednoho takového veterána interviewoval (oblékl se k tomu do uniformy pilota a svou francouzskou ženu, dosti plachou, trochu peskoval) – a když jsem se na ně překvapeně podíval, v tom snu, jeden z nich mi řekl: „Poletíme za kanál!“ Uf...

Mám ale jeden happy end. O Vánocích přijela matka Tamary. Byli jsme s Jakubem na drinku (pili jsme ale drinky jenom my; já teda dvě piva), zatímco Tamara a její matka cumlaly nějakou bio-limonádu. Bylo to nedaleko Blatouchu, ale v téhle bio-kavárně v Belgické nikdo ani nekouřil. Tamara byla šťastná, protože dostala konečně trvalý pobyt. Bála se, že nedostane. Za pár měsíců bude moci pozvat matku, a budou žít v Praze. Budou šťastné? Tamara přitom všechny dokumenty o Češích nemá, protože při bombardování shořely...

Tamara mi několikrát dříve vysvětlovala, že jsem o jejím otci napsal, že byl zakladatelem spolku volyňských Čechů – prý nebyl sám, a ti, co sledují mé texty v Kyjevě a Žitomíru jí to prý vyčítali... byl tam také Kudymov, co nedávno zemřel. Jasně, taky jsem tam u toho sám nebyl, že? Omlouvám se. A tady tu informaci opravuji, paní Čiževská, Tamara je v tom nevinně, ok?

Udělali jsme si selfíčko: matka Tamary, Tamara, Jakub a já. Dnes se nedá bez selfie žít. Je ale trochu rozostřená...

(pokračování příště)



0
Vytisknout
2165

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2015