Jsem příliš západní na to, abych byl pravdoláskař

24. 2. 2015 / Boris Cvek

Na Facebooku se přede mnou objevila skupina „Jsem pravdoláskař a jsem na to hrdý“ s fotkou Václava Havla a v ní z mých facebookových přátel především (liberální) katolíci. Tak jsem se zase po nějakém čase vrátil v přemýšlení nad tím, nakolik já sám jsem „pravdoláskař“.

V tom hlavním asi jsem: Havel je mi se svým důrazem na občanskou společnost mnohem blíže než technokratický přístup signatářů opoziční smlouvy. Líbí se mi Havlův odstup od nacionalismu, tzv. tradičních hodnot a naopak jeho multikulturalismus, jeho podporování homosexuálů, náboženské a kulturní plurality. Jsem „pravdoláskař“ i v tom, že mám raději USA než Rusko, že bytostně považuji západní civilizační okruh za ten „lepší“ – a právě zde začíná s mým „pravdoláskařstvím“ určitý problém.

Když vezmu vážně Západ, jeho hlavní síla je v kritickém myšlení, v nedůvěře k moci, ve schopnosti se vyvíjet a reformovat ve prospěch uražených a ponížených. Havel tohle dělal proti komunistům a ve prospěch Západu a to jako by ho v pozdějších letech zavazovalo vděčností k západní moci, takže z jeho působení získali mnozí pocit, že západní moc, západní status quo se téměř nesmí kritizovat. Což je ale právě přesně ten sovětský přístup, který Havel jako disident kritizoval a odmítal.

Je jistě dobře, že Západ vyhrál studenou válku a že dnes de facto žijeme na Západě, jenže abychom se stali skutečnou součástí Západu, musíme se účastnit jeho kritického pohybu, díky němuž lidé svrhli šlechtická privilegia, vynutili si rovnost před zákonem a všeobecné hlasovací právo, osmihodinovou pracovní dobu, právo na stávku, zákony na ochranu spotřebitelů atd. Západ není nehybný monolit jako SSSR za doby brežněvovské stagnace, není to ani centrálně řízená perestrojka, nestačí v něm vyznávat ty správné hodnoty, aby se o nás naši páni postarali, Západ je paradoxně mnohem větší realizace vůle obyčejných lidí, než se kdy podařilo v „lidově demokratických“ systémech, jejichž skanzenem je dnešní KLDR.

A to mi u pravdoláskařů chybí, totiž sociální otázka, zájem o uražené a ponížené „správného“ režimu, o společenskou inkluzi a soudržnost, která nás dokáže ochránit před xenofobií mnohem účinněji než všechny kampaně na obranu plurality a barevnosti. Kdysi po naší Sametové revoluci jsem slýchal názory konzervativních intelektuálů, že díky boji proti komunismu je náš disent mnohem uvědomělejší než západní intelektuálové, kteří stále ještě berou vážně Marxe. Znělo to skoro tak, že sociální otázka je pro uvědomělého intelektuála zakázané téma. Ta sociální otázka, v jejíž naléhavosti dává Marxovi zapravdu nemarxista Masaryk i Marxův zdrcující kritik, anti-marxista, Popper.

S tím, jak jsem začal před několika lety číst především anglosaský tisk, jsem pochopil, že sociální otázka, kvalita života obyčejných lidí je podle západního konsensu pro přežití a prosperitu Západu to zcela nejdůležitější (stačí lekce z nástupu nacismu a komunismu, které oba mohly dosáhnout moci jen díky neřešení sociální otázky). Možná i proto na Západě mají mnohem kultivovanější právní systém (srovnejme si systém exekucí v USA a v ČR a občanskou společnost, než máme my v postkomunistickém světě. Zdá se mi tedy, abych to shrnul, že nakonec jsem asi příliš západní na to, abych byl pravdoláskař.

0
Vytisknout
6383

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2015