Jak dlouho budeme ignorovat zoufalé lidi?

25. 2. 2015 / Boris Cvek

V Česku nemáme téměř žádné muslimy, přesto se tu po útoku v redakci časopisu Charlie Hebdo zvedla vlna hrůzného strachu z muslimského nebezpečí. Přitom je jasné, jak např. vysvětluje antropolog Scott Atran v rozhovoru pro přírodovědný časopis Nature, že hlavní důvod radikalizace je lidí, nejen muslimů, je frustrace, sociální vyloučení, beznaděje.

Orgie hrůzy z muslimů a uvědomělé islamofobie zdárně nechaly zapomenout na to, že v Česku žije velké množství lidí dlouhodobě nezaměstnaných, obětí nelidského exekučního byznysu, lidí bez perspektivy, lidí na dně, kteří cítí, že společnost se na ně vykašlala, což v nich budí zoufalou touhu se aspoň nějak pomstít. Média posedlá vražděním jim k tomu dávají snadný návod, dokonce je k tomu přímo nutkají.

Ta otázka byla stejná už před útokem zoufalého, údajně dlouhodobě nezaměstnaného a frustrovaného člověka v Uherském Brodě: budeme extrémní pravici zobat z ruky zcela nesmyslnou islamofobii a opíjet se ideologickou a rasovou nenávistí jako za Hitlera, nebo budeme řešit reálné problémy této země, jako jsou v civilizovaných zemích naprosto nemyslitelné exekuční zákony, které uvádějí lidi do dlouhodobého zoufalství?

Samozřejmě, že tito lidé na dně mají pravdu, když cítí, že společnost se na ně vykašlala, a když se jí chtějí pomstít. Společnost místo tlaku na řešení závažných problémů, nelidské nespravedlnosti, raději šílí v záchvatech islamofobie a srovnávání Norska s nacistickým Německem. Není vyloučeno, že v takové debilní společnosti se pro mnohé zoufalce stane cesta vraha z Uherského Brodu následováníhodným „řešením“ jejich situace.

V každém případě problémy neřešením rostou, cenná energie veřejného mínění, nutná k vytrvalému tlaku na řešení reálných problémů, chybí a uražené a ponížené drtí stále krutější skutečnost. Zatímco ale v širším okolí každého z nás může být takový zoufalý člověk, který nás může nenávidět prostě proto, že jsme součástí systému, který se ho rozhodl umučit, my se budeme bát muslimů, které jsme nejspíše nikdy v životě ve svém okolí nepotkali ani nepotkáme. Co s tím? Aby se poměry změnily, musíme se bát reálných hrozeb a ne bubáků, musíme hledat reálné příčiny a nezaměňovat je s náboženskou nebo rasovou nenávistí.

Rozhovor Scotta Atrana pro Nature: ZDE

0
Vytisknout
8103

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2015