Proč česká nižší střední třída iracionálně podporovala rovnou daň

Na hranici mezi elitou a lůzou

30. 4. 2015 / Amelie Horská

Ty jo, při dojíždění vlakem se musíš hodně setkávat s lůzou, co? Hned jak jsem ty slova slyšela, tak mi došlo, že tahle věta se mi ani trochu nepovedla. Vůbec. Snažila jsem se to rychle zachránit: Já sama jsem dojížděla 8 let, a děsně mě ubíjelo, když jsem musela poslouchat ty řeči o tom, co se zrovna stalo v Ordinaci v Růžový zahradě, anebo kolik stojí vepřová kýta. OK, čím dál horší. Nejen, že jsem se přiznala k tomu, že poslouchám cizí rozhovory ve vlaku a ještě si myslím, že jsem taková frajerka, že mám právo je soudit, ale použila jsem typický postoj intelektuálních snobů.

Takových těch lidí, se kterými trávím většinu svého času. Těch, co si myslí, že snědli všechnu moudrost světa, a apriori odsuzují všechno, co nespadá do těch správných škatulek. Těch, co si v kavárnách demonstrativně čtou New York Times, protože pak vypadají chytřejší, a koukají na House of Cards, protože na to koukají všichni. Totiž všichni ti, ke kterým chtějí mermomocí patřit, intelektuální elita. Přidaná hodnota, nula. Kritický myšlení nula. Samostatnost a osobitost mínus pět. A očividně už jsem to taky chytla. A ani se nepřiznám, že jsem na Ordinaci v Růžové zahradě jednu dobu taky koukala. Prostě proto, že se mi u toho dobře relaxovalo po náročném dni ve škole, a dávali to zrovna v době večeře.

A proč mám vlastně potřebu to obhajovat? Proč bych si nemohla koukat na co chci a kdy chci? Asi mám pocit, že by se pak se mnou moji elitářští přátelé přestali bavit. Já chci totiž k té intelektuální elitě patřit taky.

Elitářství je vlastně pyramida. Samotná elita je velmi úzká, ale jejich okolí se snaží zařadit mezi těch několik málo jedinců nad nimi, a tak předstírá, napodobuje, a časem začne úspěch elity považovat za svůj vlastní, a minimálně ve svých vlastních očích se stane součástí elity. Takhle to pokračuje dál a dál, níž a níž. Takže ve finále si skoro všichni myslí, že oni patří k elitě taky. Dejme tomu, že studenti Univerzity Karlovy si myslí, že jsou nejlepší, nejchytřejší, nejschopnější ze všech. Studenti ostatních vysokých škol věří a úpěnlivě přesvědčují všechny o tom, že na tom nejsou o nic hůře než ti z Karlovky, ale naopak jsou na tom daleko lépe než ti ze soukromých škol. A tak dál. Zajímalo by mě, kde to končí.

V mnoha případech hraje roli i stud přiznat svou současnou situaci. Viz česká nižší střední třída, která naprosto iracionálně podporovala rovnou daň. Zaprvé z toho důvodu, že oni jsou přece ti bohatší, tak nebudou živit nějaké vyžírky a zadruhé z naděje, že jednou budou ještě bohatší, takže se jim to bude hodit. Americký sen. Raději si vezmu půjčku na Mercedes, než abych jezdil v Superbu. Volím pravici. Když už jsme u toho, obrovská popularita Andreje Babiše podle mě pramení z jeho schopnosti tvářit se, že je jeden z nás. Jeden z obyčejných smrtelníků. Není jako elitářští politici, maká. Na nás ostatní pak dopadají drobty jeho úspěchu a pocit, že když se s ním známe, tak jsme vlastně trochu jako on. Patříme do kruhu dolarových miliardářů. I když to je úplná blbost.

Touha po tom patřit k úspěšné skupině, která je ve společenském žebříčku nad námi, a potřeba tuto příslušnost demonstrovat ovšem společnost nepřiměřeně polarizuje. Když vám patří dům na golfovém hřišti chráněném závorou a vaří vám v klubu, tak nemáte tušení, kolik stojí vajíčka, a hlavně vám je to úplně jedno. Když vaše děti mají soukromé trenéry na všechny sporty, tak nechápete, že někdo nemá na to poslat své dítě na letní tábor. Když bydlíte v řadovkách obehnaným plotem, tak se nemusíte bát o děti hrající si před domem. Když bydlíte na Vinohradech a chodíte si pro čerstvé maso do lokálních řeznictví, tak nechápete, že se někdo v jiných částech republiky bojí, že ho po cestě do obchodu okradou. Když bydlíte v Praze, tak nejezdíte do Brna. Když žijete na Manhattanu, tak nemáte tušení, s čím se potýkají lidé v Brooklynu. Nejsou to ovšem ty rozdíly samotné, co společnost polarizuje. To, co společnost rozděluje, je neschopnost a neochota se vzájemně pochopit.

Já jsem se rozhodla, že budu šlechetná, a budu proti výše zmíněným nešvarům bojovat. Jasně jsem deklarovala svůj úmysl opustit pražskou bublinu a odjet do regionů zkoumat „obyčejné občany“. Myslela jsem si, že vyměním ty, co každý den řeší, jestli si mají dát sushi nebo steak k obědu za ty, kteří řeší, jestli budou ten den obědvat. Myslela jsem, že vyměním ty, co jsou věčně nespokojení, mají moc práce a na týdenní bázi dávají výpověď za ty, co by klidně myli záchody, hlavně aby mohli něco dělat.

Pak mě napadlo, jak to vlastně udělám. Při představě, že si oblíknu seprané džíny, odjedu do Ústí nad Labem, sednu si do čtyřky a budu se ptát místních štamgastů jaký že to je, když musejí počítat, kolik si za večer můžou dovolit piv, mi došlo, že takhle to daleko nedotáhnu.

Přesvědčení, že můžu zkoumat ostatní obyvatele země je přesně tím škodlivým projevem elitářství, kterému jsem se chtěla vyhnout. Copak já mám nějaký nárok na to zkoumat ostatní, jako by to byli pokusní králíci? Takovým přístupem bych těm, co jsou jiní, než moje klasické okolí, akorát sebrala veškerou důstojnost. Možná bude lepší, když příště, až pojedu vlakem, přestanu koulet očima, odložím iPhone a zapředu rozhovor. Ne z předstíraného zájmu, ale z respektu. Třeba se dozvím, co je nového v Ordinaci.

0
Vytisknout
13881

Diskuse

Obsah vydání | 5. 5. 2015