„Za Stalina, za vlast!“ Jasný apel i po 70 letech na adresné díkuvzdání?

4. 5. 2015 / Miloš Dokulil

Možná jen ty nejstarší pamětníky mezi námi ještě napadne, jak se po léta opakovalo, i po té kruté válce, s jakým heslem na rtech umíraly tisíce, ne-li miliony sovětských vojáků během druhé světové války. Jako kdyby byl tehdy automaticky především Stalin klíčovým strůjcem spojeneckého vítězství nad nacismem a fašismem. Třeba hned poukazem na ty nesmírné oběti, které to vítězství sovětský lid stálo. Uvádí se 20 milionů obětí jenom na frontách; kromě dalších civilních ztrát.

Doprovodně ovšem šlo také o totální zničení veškeré infrastruktury (jak se to učeně říká) na statisících hektarů, včetně zničení nemalé řady měst, často do základů, zvláště těch, které se dostaly na dostřel a byly případně obsazeny útočníkem během onoho závratně rychlého postupu německé armády hluboko do nitra evropské části SSSR hned během toho prvního léta a podzimu roku 1941, kdy došlo k překvapivému jeho napadení (22. 6.). Aniž si musíme teď příliš připomínat, že ještě několik dalších válečných let německá válečná mašinérie měla dost sil ke každoročním nebezpečným ofenzivám, jimiž chtěla ten boj konečně rozhodnout ve svůj prospěch. Možná dodejme: především tu byl setrvalý a velmi masivní tlak na té německé východní frontě, která jako kdyby byla do jara roku 1944 zrovna v Evropě frontou hlavní a klíčovou pro rozuzlení toho světově probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Západní spojenci posléze umožnili Sovětskému svazu, aby jeho Rudá armáda triumfovala nad německým Wehrmachtem přímo v Berlíně, když se blížilo obklíčení hlavního města Velkoněmecké říše spojeneckými armádami z východu i ze západu. Do legend vstoupilo nakonec i „Pražské národní povstání“ teprve až sovětskými tanky, když ty nad ránem 9. května 1945 dospěly do Prahy a takto zaznamenaly konec té světové války přímo ve Střední Evropě.

Na předstupních té druhé světové války bylo v několika státech zjevné zcela okaté úsilí po změně státních hranic a teritorií, která by potom nově patřila imperiálním věhlasem tomu či onomu umanutému agresorovi. Hned na počátku 30. let 20 století začala taková – málem kontinentálně koncipovaná – imperiální agrese Japonska v Číně. Fašistická Itálie o pár let později dobyla Habeš, aby se stala „koloniální velmoci“. A hitlerovské Německo posléze po dokončeném rozbití Československa k 15. březnu 1939 chystalo další přípravu k zvětšení svého území tlakem na Polsko. V Evropě si dva autoritativní režimy pochvalovaly svou „osu“ Berlín – Řím. K těm dvěma se zakrátko formálně připojilo i Tokio. (Zatím se snad můžeme vesměs nad fakty shodnout. Pro další text naléhavě prosím o zdrženlivost před ukvapenými závěry. Ještě naléhavěji bych toužil po tom, aby si každý své možné předsudky o minulosti s pokorou a naléhavostí snažil konfrontovat s tím, co a jak se v dějinách skutečně odehrávalo. Neboť – bohužel – neexistují přímo žádná „fakta“, nýbrž pokaždé jenom jejich, někdy velmi rafinované a propagandisticky zaměřené interpretace.)

*****

Ještě než propukla ta 2. světová válka naplno, došlo ještě k jednomu dalšímu závažnému diplomatickému jednání, které se zřejmě v souvislosti s tím 70. jubileem připomínat nebude. Německo se překvapivě rychle ještě během léta 1939 dohodlo se SSSR na smlouvě o vzájemném neútočení, která pak byla ještě navíc doplněna o obchodní dohodu. Ta výchozí převratná smlouva se podepisovala v Moskvě ještě na konci srpna 1939 (a podepisovali ji za oba státy Molotov a Ribbentropp).

Běžně se za začátek 2. světové války považuje napadení Polska Německem. Neměli bychom ovšem zapomínat rovněž na to, že v třetím týdnu této války, když se Polsko marně snažilo hájit své hlavní město před jeho dobytím německými vojsky, vstoupil do bojů na východním polském území navíc rovněž SSSR. Existují také dokumentární fotografie o sbratřování německých a sovětských vojáků, když se vzájemně ty armády setkaly a dovršily polskou porážku. Stalin (a jeho SSSR) byl tehdy evidentně – z jakýchkoliv možných či představovaných důvodů – vojenským spojencem Hitlera. Koneckonců využil příležitost a realizoval potom další podobné aktivity na projektu, který – jak se mohlo zdát – se tehdy vyplácel. Stalinův SSSR obsadil následně tři pobaltské republiky (z pozice síly začal ten nátlak hned na podzim roku 1939) a zkusil vojensky obsadit i Finsko (bez vyhlášení války, poprvé hned po 30. 11. 1939!); také donutil Rumunsko k výrazným územním ústupkům (Besarábie, Bukovina, v létě roku 1940). Nehledejme pro tyto aktivity žádný přívlastek. Vždyť tu šlo vždy o anektování cizího státního území, ať již s podpůrnými diplomatickými demaršemi, anebo bez nich. Pokud šlo o ten zábor předchozího polského východního území, jeho součástí bylo také zajetí přes 20 tisíc polských státních příslušníků (s významným podílem příslušníků armády). Pokud hned z jara roku 1940 nejvyšší sovětské orgány rozhodly o jejich likvidaci, zřejmě se tehdy na vrcholné úrovni sovětského státu počítalo s tím, že „nebude k čemu se někdy vracet“ (existují dokumenty s podpisy Stalina a dalších čelných představitelů SSSR v této záležitosti). Došlo v několika vlnách k hromadné popravě těchto Poláků, která se někdy cituje jako tragédie v katyňském lese. (Když potom v dalších zákrutech té války mělo být nakonec Polsko jedním ze spojenců SSSR, marně se pídilo po svých zajatcích, kteří měli být a žít na území SSSR. SSSR dokonce v době, kdy již bylo i mezinárodním šetřením ozřejměno, kdy došlo k masakru těchto původně polských státních příslušníků a kdo musel tudíž být za toto krveprolití odpověden, ještě se pokoušelo před Norimberským tribunálem za ty vraždy obvinit Německo. Trvalo půl století, než nedobrovolní dědicové této „stalinské práce“ našli odvahu k přiznání toho, co demokratický svět o katyňské tragédii věděl dávno. SSSR tutlal pravdu v této citlivé záležitosti do roku 1990.)

Nemůžeme zde do podrobna líčit celé dějiny SSSR pod Stalinovým vedením. Možná postačí jen poukázat na pár jmen či událostí, které si každý případný čtenář tohoto textu hravě může přiblížit (kupodivu z nejrůznějších interpretačních konců). Až Chruščov doma naplno vyslovil, že Stalinův režim odpovídal kultu osobnosti. Že to byl tedy režim autoritativní. Po Leninově smrti se Stalin především zbavil Trockého. Sice mu nejdříve umožnil exil, ale potom poslal (roku 1940) na něho opakovaně vrahy. Další významné spolupracovníky ještě Lenina dokázal dostat před soud a zajistit pro ně pak trest smrti (aspoň dvě jména: Zinověv, Kameněv; někdy se píše o čtyřech vlnách tzv. moskevských procesů). Velké procesy probíhaly „etapovitě“. Stalin posléze měl za to, že nemůže zcela důvěřovat ani armádě, takže v ní zahájil – neblaze těsně právě před tou 2. světovou válkou – masové čistky (k popravám čelných představitelů Rudé armády, vč. Tuchačevského, došlo ještě v červnu 1937). Doprovodným čistkám podlehla posléze většina vojensky kvalifikovaného velitelského sboru, takže když potom došlo k překvapivému napadení SSSR Německem (22. 6. 1941), nebyly na sovětské straně k dispozici odborné kádry k zajištění obrany. To druhotně také znamenalo větší vlastní ztráty proti zkušenému útočníkovi. Stalin a jeho režim navíc ani nepočítal, že by mohlo dojít k útoku německých armád na SSSR (i když mu byla z Japonska doručena informace sovětské tajné služby – konkrétně od Richarda Sorgeho – s přesným datem vpádu!). Ta nepřipravenost byl další fenomén zvyšující už tak enormní počty zajatých sovětských vojáků hned během prvního týdne války. Podle sovětské válečné doktriny nikdo se neměl nechat zajmout (měl spíš zahynout vlastní rukou). Že se statisíce vojáků dostaly do německého zajetí zčásti nezpůsobilostí sovětského velení, neomlouvalo. (Po válce se většina osvobozených sovětských zajatců z německých lágrů dostala potom do sovětských gulagů, což je už jiný příběh. A pak tu je ještě jedna citlivější – a nikoli jenom černobílá – kapitola, „vlasovci“.)

Mezi srpnem 1939 až červnem 1941 SSSR byl (ještě v den německého útoku!) spolehlivým dodavatelem zboží do Německa a jeho – od společné likvidace Polska v září 1939 – zrovna tak spolehlivým spojencem. Teprve Hitlerův projekt na vojenskou likvidaci SSSR učinil náhle ze SSSR nečekaného spojence západních odpůrců Hitlera, především Velké Británie jako dočasně osiřelého Hitlerova odpůrce. Připomeňme si, že Hitler měl tehdy, na začátku léta 1941, ve své moci málem celou Evropu! (A k invazi do Anglie se předtím neodhodlal. I když si o tom němečtí vojáci ještě nějakou dobu zpívali, pokud někde náhodou zrovna cvičně „mašírovali“: „denn wir fahren gegen Engeland“!)

Pro ty mezi námi, kdo zatím nedají dopustit na Stalina a na jeho údajně světlou památku, mám tu jeden další námět. (I když ty různé čistky, násilné přestěhovávání vybraných skupin obyvatelstva a někdy celých etnik, nucené práce pro miliony zotročovaných lidí, existence gulagů, totální neexistence svobodného projevu jsou pro vlastní interpretaci Stalinova režimu zjevnou tíží, která je nemilosrdná. Je nutné připomínat také několik vln hladomoru? Násilnou kolektivizaci půdy? Ani lidé z nejbližšího jeho okruhu si nebyli jisti životem!)

Nechť čtenář(ka) tohoto textu si zkusí z dostupných zdrojů vyhledat, co a kde činil soudruh Stalin v prvních dvou týdnech po napadení SSSR (jde přesně o 12 dní), a to před tím svým tehdejším prvním projevem k sovětské veřejnosti, a jak tuto veřejnost v této premiéře oslovil. A potom mluvme, že byl prozíravým a milovaným „vůdcem národů“, „stratégem Velké vlastenecké války“ apod.; a také že byl tím propagandou líčeným „báťuškou“, takovým „taťkou“ svého lidu, symbolem pro tu tehdejší „sovětskou vlast“.

Pochopitelně může někomu ještě stále nějak znít v ozvěně to ruské „Za Stalina! Za rodinu!“ (A česky tedy za „vlast“, že?) V boji umírali vesměs lidé, kteří předtím žili někde jako civilisté. (A umíralo jich zřejmě také víc, než to někdy odpovídalo situaci. Opět k tomu rusky: „Nas mnógo!“ [?]) Kolika jen pro nás bezejmenným lidem vděčíme takto třeba již za životy svých matek a otců nebo přímo za své vlastní životy! A potom ty první dva roky války umírali v Evropě proti ose Berlín – Řím nejdříve Poláci, potom Nizozemci, Belgičané, Francouzi, také pak třeba Dánové, Norové, ale také z těchto a dalších zemí dobrovolníci; a ne jen přímo v Evropě, když fronta války byla rovněž protažená přes celou severní Afriku! Ještě v prosinci 1941 byly vtaženy do války rovněž USA, které měly takto svou roli komplikovanou bojem na dvou frontách, jak v Evropě, tak v Tichém oceánu. Všichni tito bojovníci, jež jsme ani neznali (a znát nemohli), by si zasloužili naši upřímnou a vděčnou vzpomínku. Nikoli přímo a jmenovitě – ne-li především – Stalin. (Copak nestál jenom za kulisami? Byť s autoritou autokrata. Také musel zřejmě žárlit na ty své posléze schopné velitele, které zplodila až ta krutá válka. I když mnohé z nich posléze jmenoval i maršály, po válce některé odsoudil k zapomnění. Vždyť také asi proto sám se potom stal „generalisimem“.)

A pokud myslíme na tu druhou světovou válku komplexně, neodehrávala se jen v Evropě, ale na třech kontinentech. A ten Stalinův SSSR patřil ještě v září 1939 (a málem na celé dva další roky) mezi Hitlerovy zjevné spojence. Ne že by zrovna takto (jako Stalin) smýšleli nutně prostí lidé SSSR! Ale měli bychom rozlišovat mezi státní doktrinou ztělesněnou hlavou státu a obětavostí spousty pro nás „bezejmenných“ prostých lidí, kteří dokázali v té světové válce nasadit i život a upřednostnit případnou obětí tohoto života snad již kýženě bezpečnější život svým neznámým „bližním“, a možná někdy daleko od vlastního rodiště. Na pomníky těch padlých, v ČR to budou větším dílem sovětští vojáci, menším dílem Američané, bychom samozřejmě zapomínat neměli. A vděčná paměť by měla s žádoucí pietou žít i v dalších generacích, které onu dobu před 70 lety vůbec již naštěstí nezažili. (Nelze vyloučit, že osvit 70. výročí konce 2. světové války může mít rozmanité sekundární a pragmaticky využívané hodnoty, které by se s oním časem ani spojovat neměly! Ne že bych nutkavě měl teď na mysli to, jak uctí tuto událost letos zrovna Moskva…)

A svět neumí válkám zabránit. I když nevypadá nutně každé vojenské střetnutí jako zárodek dalšího světového konfliktu. Jak první, tak druhá světová válka začínaly totiž docela nevinně a s vyhlídkou, že mobilizovaní vojáci se brzy vrátí domů… V kolika jen zemích teče teď stále krev; nejen ovšem lidí v uniformě. Pro nikoho v postižených oblastech neplatí, že třeba měl do včerejška někde domov. Kulky či bomby si nutně nevybírají své oběti… Lidstvo je nepoučitelné. Přece ty oběti před 70 lety nemohly být nadarmo! I na to mysleme, až budeme někde klást třeba kytici květin jako výraz svých díků…

0
Vytisknout
3023

Diskuse

Obsah vydání | 6. 5. 2015