Učitelé v roli štvané zvěře nemohou zvládnout integraci zanedbaných dětí do škol

Ekonomická segregace je pro budoucnost závažnější než rasová

2. 5. 2015

Text Boba Kartouse o iracionálním přístupu kritiků vzdělávání romských dětí v běžných školách hodnotím lépe než předchozí, píše čtenářka Blažena Švandová, přesto v něm chybí cosi podstatné. Když říkám jsem pro inkluzi (A) musím taky říct (B): potřebujeme mít ve školách větší počet učitelů a asistentů, a to dobře zaplacených a nepřetěžovaných.

Inkluze je prostě dražší než segregace. A pokud na to nemáme peníze, nemůžeme chtít po přetížených (a ze ztráty místa ustrašených učitelích), aby dělali, co je nad jejich síly. Jak mají a to zvláště ženy učitelky zvládnout přerostlé propadlíky, kterým je vše úplně jedno, protože pro sebe nevidí žádnou budoucnost?

Věřte, že každý speciální i obyčejný pedagog na praktické škole je v principu pro inkluzi. Denně totiž pozoruje, jak si jeho žáci svá postižení vzájemně "předávají", aniž by měli možnost okoukat ve třídě vzory normálního chování. Zvláště učitelky jsou štvaná zvěř. Mají na starosti příliš mnoho dětí se zvláštními potřebami a s kázeňskými problémy, věčně suplují, dozorují na chodbách, jsou neustále a mnohdy zbytečně proškolovány, doplňují chybějící (formální) učitelskou kvalifikaci. Zvláště ženy přitom všem jen těžko stíhají péči o rodinu a vlastní potomky.

A je tu ještě jedna podstatná věc. S rozvírajícími se nůžkami mezi bohatými a chudými už to nejsou jen děti Romů, které přichází zanedbané do prvních tříd praktických škol. Jsou to také děti sociálně slabých rodičů, nezaměstnaných, gamblerů, alkoholiků, narkomanů, jejichž děti přicházejí do prvních tříd nezralé a ve třídě pak představují hlavně kázeňský problém. Přibývá jich v praktických školách z roku na rok. Před "listopadem 89" chodily do zvláštních škol hlavně Romové, ale to se postupně po listopadu měnilo, a nyní, když se ze zvláštních škol staly praktické, je tam Romů zhruba třetina, kdežto ostatní mentálně zaostalí jsou "našinci" ze sociálně slabých rodin - jsou postiženi chudobou svých rodičů.

Apel Boba Kartouse, aby se učitelé víc snažili o inkluzi, mi připadá úsměvný. Především je třeba, aby byl v každé škole dostatečný počet kvalifikovaných učitelů, kteří by pak měli čas věnovat se své práci, tedy vyučování, a nebyli jako štvaná zvěř bez autority, bez podpory vedení a nežili z roku na rok v obavách, že přijdou ne vlastní vinou o místo, tak jak se to dnes běžně děje. Inkluze je prostě dražší než segregace. Říkáme-li (A), jsme pro inkluzi, musíme říci i (B): přijmeme a zaplatíme více učitelů a asistentů, navýšíme v rozpočtu peníze na jejich platy.

V rozhovoru Saši Uhlové se švédským novinářem Hynkem Pallasem jsem objevila nový termín "ekonomická segregace", který výstižně pojmenovává problém s praktickými školami u nás. V jádru se nejedná o rasovou segregaci, byť jsou klienty praktických škol stále asi z třetiny Romové. Jenže Romové byli a jsou právě z té vrstvy nejchudších, kam se nyní stále častěji propadají i neromské rodiny.

Jak ukazují švédské zkušenosti, ekonomická segregace bude tím větším problémem, čím více se budou rozvírat nůžky mezi bohatými a chudými. Pedagogické problémy spojené s ekonomickou segregací jsou barvitě popsány v knize Džungle před tabulí amerického spisovatele Evana Huntera. Tam taky vidíte, jak to dopadne, když se postaví jeden učitel proti systému. Je to heroické, je to hodné úcty, je to průkopnické. Ale v jádru kniha poukazuje na vadně nastavený systém. A ten systém není žádná přírodní nutnost, ten nastavují politici, což je třeba si uvědomit.

0
Vytisknout
4404

Diskuse

Obsah vydání | 5. 5. 2015