Od pyramid k barikádám

4. 9. 2014 / Lubomír Brožek

Divný svět, v němž tak často vodí obětní beránky na porážku volové.

Jacob van Blom

Egyptské pyramidy, první z tradičních divů světa, ještě stojí. Civilizace, která je vybudovala, dávno zanikla, ale tyhle podivuhodné památníky její slávy se vzpírají času. Stojí tu, roky nad nimi letí jako stěhovaví ptáci a mizí za obzor paměti. Stojí a trvají, zatímco nad naší civilizací se pomalu smráká. Co asi po ní zbude, až na náš svět padne tma. Co po sobě zanecháme budoucím archeologům?

A nelžeme si do kapsy, že jsme bůhvíjací machři. Vynálezci budoucnosti, návštěvníci měsíce, konstruktéři nevídaného a objevitelé neslýchaného, mající právo dívat se svrchu na své předky a kašlat zvysoka na potomky.

Ve skutečnosti jsme výrobci důmyslných a mnohdy zatraceně nebezpečných hraček, ale především vášniví a neúnavní stavitelé barikád. Ovšem ne nějakých tradičních, primitivních zábran bránících bojovým vehiklům v provozu. Barikády, které dennodenně stavíme se stále větší posedlostí, nejsou jen tak nějaké hromady dlažebních kostek, trámů a krámů. Jsou mnohem subtilnější a nekonečně účinnější. Barikády mezi státy, názorovými proudy, konfesemi, mezi chudými a bohatými, úspěšnými a zklamanými, barikády z frází, postojů, fantasmat, barikády od člověka k člověku...

Většinou se jedná o černobílé ideologické konstrukce, na jejichž obou stranách se srocují zuřivci, aby si vzájemně hrozili pěstičkami, uráželi se, obviňovali a pokřikovali na sebe oplzlosti. Zleva doprava, zprava doleva. Zaklínajíce se Bohem, vírou, tradicí a...ano, i tou nebohou pravdou, již dávno zaškrtili jako holoubátko a jejíž peříčka si vetkli do válečných čelenek.

Opodál postávají váhavci a přemítají pro jakou stranu se rozhodnout. Jediné, co je jim jasné, že by to měla být ta vítězná. Ale kde, kurňa, vzít tu jistotu, že. A tak přešlapují. Jako cvičení medvědi, kteří propadli úzkosti z nepřítomnosti krotitele. Ve skutečnosti nemají odstup. Už jsou v tom. Jen přesně nevědí, co to vlastně je a proč to tak divně smrdí. Zběsile listují novinami v pošetilé naději, že tam najdou ne-li řešení, tedy alespoň nápovědu. Tak třeba aktuálně objeví senzační zprávu o telefonickém rozhovoru prezidentů Putina a Porošenka, v němž se ti dva údajně dohodli na příměří. Ale ouha! Ono to smrdí dál. Kreml dohodu popřel s tím, že Rusko není účastníkem ukrajinského konfliktu a příměří tedy uzavřít nemůže. A co teď, holenkové. Spojené státy rovněž nejsou účastníkem konfliktu. Ani Evropská unie není účastníkem konfliktu.

Otázka tedy zní: Pokud rozhodující hráči nejsou účastníky hry, kdo tu vlastně hraje a o čem je ta hra. Byli ti mrtví civilisté účastníci konfliktu? Jestli ano, musíme se rovněž ptát, mají-li skuteční účastníci konfliktu na konflikt a jeho průběh vůbec nějaký vliv. A kdože tedy proměnil Ukrajinu v tak chaotickou barikádu, že není jasné, kdo je na jaké straně, co tam dělá a oč mu vlastně jde.

Státy Evropské unie (neúčastnice konfliktu), spolu se Spojenými státy (též neúčastníky konfliktu) zatím vyhlašují sankce Ruské federaci (rovněž neúčastnici konfliktu). Sankce obou prvých neúčastníků konfliktu pak mají přimět třetího neúčastníka konfliktu, aby se vzdal své účasti na konfliktu.

Všichni tři neúčastníci konfliktu se pak průběžně (a opatrně) vzájemně sankcionují a zároveň ujišťují o své neúčasti. Jako by barikáda, již mezi sebou staví, nebyla nic jiného než bizarní hradba mezi fraškou a tragédií. Zatímco na Ukrajině umírají lidé. Proč? Inu- jsou to přece účastníci konfliktu.

Tož vzhůru na barikádu, přátelé, vlastenci, občané, demokraté, obchodní zástupci, plamenní řečníci ... Však vy už víte, na jakou stranu je dobré se postavit. Taková barikáda má sice do bytelnosti pyramid zatraceně daleko, ale pozor, aby vám nepřerostla přes hlavu.

0
Vytisknout
3145

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2014