ANALÝZA DOMÁCÍCH I MEZINÁRODNÍCH SOUVISLOSTÍ

Vrána k vráně

5. 9. 2014 / Jan Campbell

Dočetl jsem článek nazvaný Velká evropská deziluze autorů Řezanky a Sušové-Salminen a začal přemýšlet o některých doplňujících aspektech, týkajících se příčin evropské deziluze. Protože se ale objevila zpráva o strategii rozvoje Ukrajiny do roku 2020 "Ukrajina 3.0 - symbol nové Evropy" a reakce jejího premiéra Jacenjuka - akční plán "Obnova Ukrajiny", který je určen ke stabilizaci ukrajinského hospodářství, dávám přednost reflexi na tyto dvě „novinky“. Obě mají totiž mnoho společného s důvody evropské deziluze.

Strategie rozvoje se nechá shrnout do následujících slov: Sankce (ukrajinské proti Ruské federaci), Stěna na hranici s Ruskou federací (1 920 km dlouhá, za šest měsíců hotová stěna z kovových žaluzií bez oficiální demarkační dokumentace, uložené v OSN, za cenu 100 milionů euro), Soudy o náhradu škody na východě Ukrajiny a Krymu (s Ruskou federací) a Nová obranná doktrína Ukrajiny.

Ta bude v závěsu za včera ohlášenou změnou doktríny Ruské federace, která se bude týkat především rozšíření odstavce o použití atomových zbraní, redakcí textu a upřesněním cílů napadení. Ukrajinská doktrína bude spojená s nadějí na obdržení statusu speciálního spojence USA, jako reference ke vstupu do NATO. Při případném urychleném vstupu Ukrajiny do NATO by se během přijímací procedury mohla ztratit byrokratická hlava v Bruselu a přitom se oddělit od členů NATO.

Co se týče partnerství a přátelství Ukrajiny a EU, musíme samozřejmě očekávat ratifikaci asociační smlouvy v září tohoto roku starým parlamentem, aby ten nový, demokraticky zvolený v říjnu, byl z obliga, až přijde zima 2014 a jaro – léto 2015, a sen i probuzení po oslavě podpisu. Podobné to bude s Jacenjukem avizovaným příjezdem první lodě s uhlím z Jižní Afriky do ukrajinského přístavu. Protože má Ukrajina zásoby uhlí jenom na padesát dní, mohou a budou prý připlouvat i lodě z Austrálie, Nového Zélandu a možná i USA. Moudře ale Jacenjuk nesdělil, v jakém přístavu budou lodě vykládat snad jenom to potřebné uhlí.

Aby vše s cestou a vyložením uhlí proběhlo bez problémů, vydaly se již na cestu do Černého moře vojenské lodě USA, Francie, Španělska a Kanady. Určitě budou schopny ukázat Afričanům cestu do bezpečného přístavu.

Bezpečný přístav také hledá bývalý gruzínský prezident Saakašvili. Ten měl dnes velké štěstí na řeckém ostrově Samos. Na něm si ho vytáhli řečtí pohraničníci z privátní lodě, aby k jejich zklamání zjistili, že zápis v Interpolu není ještě kompletní a podpis suchý. Proto teď plave se svými dál. Kam, ale ex-prezident – demokrat plave, pro jistotu neřekl.

Ale protože peníze určují směr včetně historického vývoje a víra v peníze je větší a silnější než rozum a morálka, mohu si představit, kde je ten konečný přistav. Pro Saakašviliho i jeho přítele Jacenjuka. Podobně to bude i s plavbou a přistáním avizovaných 10,7 miliard USD, které Jacenjuk očekává obdržet do konce tohoto roku. Přitom má potíže sdělit, že z těchto peněz na cestě půjde ihned 9,2 miliard na splácení dluhů! To znamená, že neplavou. Jacenjuk – problemsolver a plavec ví ale, jak řešit toto dilema v době, kdy jsem osobně musel na přelomu léta a podzimu již dvakrát zapnout topení. Dovedu si proto představit, jak to bude na Ukrajině za několik málo týdnů a jak horko bude Jacenjukovi.

Vše má ale ochladit a zachránit jím připravená obří privatizace 1251 objektů (podniků, budov a Bůh ví čeho). Mně to připadá jako vynucené těhotenství a porod nové oligarchie.

Na koni se cítil prezident Porošenko, když mohl s odcházejícím Barrosem do zapomenutí pět v duetu o bodu nenávratu. Point of no return se tomu říká v USA ale i při plánování letu. Při jejich letu v bruselském bludišti měli oba potíže sdělit, co si pod tím bodem nenávratu představují a kde se takový bod nachází. Jejich mistr Obama se dnes nechal slyšet z Baltu a dal všem vědět, kdo určuje body nenávratu a čas příměří na Ukrajině. Je prý brzo mluvit o příměří.

Tím ale Obama také potvrdil, že protiklady chce USA, EU a NATO i nadále řešit výlučně pomocí západní pravdy a z ní vyplývajících výhod. Rusko sem, Rusko tam. To platí ale jenom pro veřejnost. Za oponou to vypadá jinak. Za ní je i Obama schopen přiznat, že světová politika není šachovnice, dovolující po matu odejít od hracího stolu. I Obama & Co ví, že světová politika je nekonečný proces hledání rovnováhy zájmů. Ví snad již z Harvardu, že mezinárodní právo je výsledek použití bomb, nože, síly a podobných s nimi spojených prostředků. Nikdy ale ne výsledkem předbojové dohody o právech a povinnostech na papíru.

Již proto také platí Obama doma a ve světě vysokou cenu za lekce v Afghánistánu, Iráku, Libyi. Hollande plave na stejné lodi jako Obama. Za angažmá v NATO, v severní Africe a konání v Mali ztrácí zbytek koloniálního vlivu. Inventuru zbytku francouzského dědictví toho času dělá a správu zbytku přebírá marocký král bez francouzských poradců. Merkelová se dostává do rohu, který jí připravili jestřábové z NATO, bezvýsledná telefonní diplomacie a doufá, že se dožije voleb a bude moci odejít ze scény v lepším stavu, než tomu bylo v předvolebních dnech v Drážďanech. Cameron se nemůže dočkat jednotky rychlého zásahu, aby nemusel do Vánoc zavést plastikový GBP. Nemůže se dočkat ani slavnostní večeře NATO předsednictva Rady bezpečnosti OSN. Během večeře se budou hledat slova odmítnutí přání Ukrajiny ke vstupu do klubu, po rychlém odsouhlasení změny bez blokového principu zahraniční politiky. V OSN bude hledat přátele pro tažení proti Islámskému státu. Hybridní politika rodí hybridní války a vice versa.

To potvrzují i hybridní postoje a pohyby v americké společnosti. Tam se pomalu rodí Kult Putina. Putin jako ochránce tradičních hodnot a spoluautor rozumného konservatismu se mnohým zalíbil a líbí. Aby ale takové dítě/ kult nepřerostlo rodičům příliš rychle přes hlavu, začala působit americká ideologická policie. Zatím bez pistolí a ostré střelby vysvětluje Američanům nakaženým virem Kultu Putina mýty o duchovnosti a religiozitě Ruska. Podporuje to argumenty o stále ještě působícím sovětském ateismu, diskriminaci sexuálních menšin a dokonce reinkarnací SSSR. Nevěděl jsem, že v USA věří ideologická policie v karmu.

Přitom tatáž ideologická policie zapomíná ukázat na praktickou nemožnost revoluce v neoliberálním světě. Podobně jako EU zapomíná, že vymazat Rusko ze vztahu k EU je stejný nesmysl, jako svého času tvrzení Fukujamy o konci dějin. Jako Jacenjuk zapomíná, že odhady škod na východě Ukrajiny s pomocí EU konzultantů se rovná věštění. Že dnes odsouhlasená kontrola a monitoring životní úrovně ukrajinských úředníků 1 až 3 úrovně, novým kontrolním úřadem ukrajinskou korupci jenom zvětší a rozšíří. V žádném případě domácí kontroly nových úředníků – kontrolorů korupci neomezí ani nesníží. Již proto, že podle přiznání samotného Jacenjuka ukrajinský úředník utratí za den více, než si vydělá oficiálně za celý rok. Tady je vidět, jaké následky mají časté návštěvy a lekce v Bruselu.

A to nemluvím o návštěvách a radách USA. Westinghouse má zásobování ukrajinských atomových elektráren v kapse. Někdo má peníze v kapse za souhlas k založení, za vztyčení vlajek Ukrajiny a USA při nedávnému položení zakládajícího kamene atomového skladu mezi Černobylem a Kyjevem. Divné, že se evropští ekologové a ochránci přírody nebojí.

Vypadá to, že se nikdo nebojí a současně se všichni všeho bojí. Proč je tomu tak?

Kdo chce vládnoucí systém nahradit jiným, musí prvně zlomit odpor. K tomu se nabízí velmi mnoho prostředků, metod a osob (ností). To vše obsahuje v ideální míře neoliberalismus. Nahradit neoliberalismus může ale jenom síla, která se odlišuje od té vnitřní síly, stabilizující neoliberalismus. Příkladem ať slouží madame Thatcherová, která označila odbory jako „vnitřního nepřítele.“ A odstranila je násilnostmi.

V minulosti a klasickém kapitalismu byla systém udržující silou represe. Pracující byli bezohledně vykořisťováni. Došlo k odporu, povstáním a změně.

V současné době a současném neoliberálním kapitalismu je struktura moci kvalitativně odlišná. Systém udržující silou není již represe, ale síla sedukce. To znamená síla (z) lákání. Taková síla je téměř neviditelná. Neviditelná síla netvoří konkrétního nepřátele který ohrožuje svobodu. Proto nerodí (automaticky) odpor. A tudíž neumožňuje růst odporu. V neoliberálním kapitalismu je každý i vykořisťovaný člověk podnikatel. Odpovědný sám sobě za vše. Pán i otrok v jedné osobě. V ní se odehrává třídní boj známý z minulosti. Kdo ho vyhrává, slaví a je hvězdou. Kdo boj v sobě a sám se sebou prohrává, hledá vinu u sebe, nikoliv v systému a řítí se do deprese, agresivity a izolace. Člověk problematizuje sám sebe a ne společnost.

Abychom byli úspěšní ve smyslu neefektivity, jsou nám nabízeny bible povinností, možností, ale i zákazů. Ty nás nabádají k neodříkání se zbytečného, ba naopak. Výsledkem je závislost a povolnost. Efektivita neoliberalismu je vysoká, protože naše myšlení je nízké – na úrovni umělých přání, chtíčů a potřeb.

Vedlejším výsledkem je inflace slov a pojmů, jak v politice, tak i ve vzdělávání, výuce a spolužití. Svlékáme se fakticky i obrazně dobrovolně přede všemi, bez zábran, ve jménu svobody. Právě tato imaginární svoboda dělá efektivní protest nemožným, nesmyslným. Efektivní logika takto pojaté svobody vede k paradoxu: Protest proti sama sobě!?

USA by nebyly USA, kdyby nenabízely příklad k poučení. Americká koncepční umělkyně Jenny Holzer se svým „truismem“ sděluje zcela jasně to, na co já hledám slova: „Protect me from what I want“. Ochraň mne před tím, co chci.

Porošenko, stejně jako Jacenjuk mají svých poradců víc než dost a než je potřeba. Podobné to je i u úředníků v Bruselu, a samozřejmě i v ČR. Přesto by nebylo na škodu ani v Bruselu, ani v Praze či v Kyjevě si vzpomenout na Argentinu, Jižní Koreu, nedávné Řecko a další. Po násilném prosazení neoliberální represivní politiky v Argentině se učíme novým formám řízení státního bankrotu. V Jižní Koreji nemůžeme vidět a slyšet o protestech kvůli nevídanému konformismu a konsensu, obé zabaleno v depresích a stavech vyhoření, a představujících se veřejnosti v největším množství sebevražd na světě. Vnější agrese se obrací do vnitřní agrese – sama proti sobě.

Proto je dnes prakticky nemožné vysvětlit neoliberalismus pomocí marxistické teorie a instrumentů. Vrháme se do práce, dokud nedosáhneme stavu vyhoření. Pracujeme jako koně. Prvním stupněm vyhoření je ale euforie. Vidím ji téměř u všech bývalých studentů, když dostanou práci. Vidím stavy vyhoření při konverzaci a setkání s nimi za velmi krátkou dobu pobývání na kariérním žebříčku. Sharing is Caring, Win win solution a jiná tolik proklamovaná hesla neoliberálního kapitalismu patří spíše do kategorie Sharing is Killing.

Dělení je zabíjení, tak by se správně měla vysvětlovat uvedená hesla. Protože ukazují cestu k totální komercializaci života. Protože v jakékoli formě kapitalistického hospodaření platí neúprosná a tvrdá logika kapitalismu. Nikdo nedá nikdy nikomu nic dobrovolně. Proto musíme čekat na dobu, až se kapitalismus začne sám zabývat prodejem komunismu, jako obyčejného produktu.

Zatím se prodávají nespecifikované sankce, hrozby i k zabíjení zvoleného prezidenta Putina, ruší se a znovu obnovují a pak zas ruší smlouvy o zaplacených dodávkách vrtulníkových lodí Mistral i smlouvy o letech do kosmu, ve kterém nám měl sloužit „Galileo“. A roste inflace slov, pojmů a USD.

Zatím se ještě obelhává lid na šachovnici světové politiky, protože si Západ nemůže představit, že Rusko představuje viditelnou a neviditelnou sílu odporu schopnou zaměnit stávající systém druhým. Tyto síly mají mimo jiné schopnost (z) lákat a jít až k bodu nenávratu.

Zatím Jacenjuk a Porošenko prohlašují strategie rozvoje země, mezinárodních sousedských vztahů a cestu k bodu nenávratu, nabízející pomalé a bolestivé harakiri na svém lidu a nutící EU k podobnému konání.

Na cestě k bodu nenávratu a blízké křižovatce je možný výhled na prodloužení krátce popsané nemožnosti revoluce v současných podmínkách neoliberálního kapitalismu. A nabízí se také výhled na výběrové řízení partnerů EU a NATO v dobách nemožnosti prognózovat výzvy a jejich následky. Oba výhledy potvrzují evropskou deziluzi a nepříjemnou patologii výkonných politiků – loutek a jejich loutkovodů.

Výsledek odpovídá starému čínskému přísloví. Na křižovatce jsou tři mniši a trpí žízní. Výsledek odpovídá ale i jednoduššímu starému českému přísloví: Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

0
Vytisknout
2851

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2014