Složitosti současného světa a jejich řešení

5. 9. 2014 / Miroslav Polreich

Rozpad bipolárního světa v celospolečenské oblasti politické i ideologické a samozřejmě následně i ekonomické transformace byl iniciován postupnými změnami v Sovětském svazu (1984 Andropov a později 1985 Gorbačov) přinesl nové bezpečnostní prostředí, které dalo poprvé vzájemné spolupráci a důvěře operativní charakter v zájmu globální odpovědnosti a univerzality bezpečnosti. Základem všeho se stalo vědomí vzájemné závislosti při řešení řady závažných celospolečenských problémů. Novým základem společné bezpečnosti se stala již ne tradiční síla a z ní vyplývající moc, ale nutnost spolupráce na globálním základě k čelení "naši všezahrnující slabosti", která má univerzální charakter. Tyto faktory (boj proti terorizmu, nešíření jaderných zbraní, organizovaný zločin, problémy ekologické, zdravotní ale i sociální a řadu dalších) zůstávají. Zde je neměnný základ pro další nezbytný vývoj a naše nutné odpovědné uvažování.

Vytvořila se v devadesátých letech zcela nová atmosféra, která vedla k historicky bezprecedenčnímu odzbrojování a to zcela zákonitě za podmínek silné příklonu USA ke spolupráci s Ruskem. Docházelo ke konsensu při jednání v Radě bezpečnosti OSN, kdy prakticky došlo k nevyužívání práva veta. Byla zdůrazněna budoucnost Organizaci pro spolupráci a bezpečnost v Evropě jako operativní organisace pro posilování důvěry a spolupráce k vyloučení bezpečnostních konfliktů (byl pro ně i ustaven i zvláštní orgán). Situace však nebyla zcela harmonická a jednoduchá.

Zcela uměle byly nastoleny nové otázky, které měly zpochybnit perspektivu naznačeného vývoje. Tato tendence se skrývala pod hesly kdo je vítězem studené války, vzniklo nové bezpečnostní vakuum, bipolární svět se přeměnil na unipolární s jednoznačnou dominancí USA, rozpad SSSR nebyl dán do souvislosti s ukončením dekolonizačního procesu ve světě, ale jako mocenskou likvidaci Ruska s oživováním protiruských kampaní. Zde je třeba uvést, že iniciátorem nebyly USA, které naopak v té době zdůrazňovaly nutnost spolupráce v rámci OBSE, a sami se přičinily , aby za členy byly přijaty i bývalé asijské republiky SSSR. Postavení funkčnosti NATO ustupovalo do pozadí. Viz absolutní pasivita této organisace při německé iniciativě v zájmu rozpadu Jugoslávie.

Teorie o unipolárním světě vznikaly a měly hlavně zastánce právě v postkomunistických zemích, kde v podstatě měly protiruský podtext. Nyní teprve a to až po dvou dekádách tato teorie ustupuje do pozadí. De facto ale svět nikdy unipolární nebyl. Svět ve své geografické i politické složitosti je multipolární a nadvláda jedné moci nikdy neměla reálný základ. Abychom mohli pochopit i dnešní politickou a bezpečnostní situaci, je třeba se podívat na komplikovanost politické situace po rozpadu bipolárního světa. Pozitivní aspekty této změny jsem stručně uvedl výše. Transformační proces neměl jenom ekonomickou stránku, ale bylo nutno se správně "gardově" zařadit a to i politicky.

Ilustrujme vývoj podrobněji na vlastní situaci, kterou dobře známe i když dnes žijeme pod silnou manipulací snadno se přizpůsobující mediální sféry. Opuštěnou moc (ležela na ulici) zvedl disent. Ne však pod svým operativním představitelem prof. Jiřím Hájkem, který udržoval kontakty v podstatě s celou (jeho přátelé ze soc dem) Evropou a také se zaměřil ve svých úvahách i praktické činnosti na centrum moci východního bloku Moskvu, neboť změna postupná mohla přijít právě a jedině z tohoto centra. Zde podstatný vývoj korespondoval s obdobím "Pražského jara" před patnácti lety. Kontakty s Moskvou byly osobní, zprostředkované, ale i publikační. Dokonce došlo řadu měsíců před revolucí k napojení se na sovětskou armádu v Milovicích k zajištění podpory při předpokládaných změnách. (realizováno ultimatum Gorbačova).

Havel, ve své důvěřivosti se mimo svých politicko-filozofických úvah nechal obklopit jistým voluntarismem, ale i hloupostí "hochů co spolu mluví", kteří nastoupili jednoznačnou protiruskou linii, nejlépe ilustrovanou primitivismem aktivisty Kocába, který na dotaz čeho se obával 17.listopadu nejvíce, nasměroval televizní posluchače prohlášením "nové invaze Sovětského svazu". Jasné svědectví, že ten člověk s politickým disentem neměl nikdy nic společného.

Tato protiruská linie pokračovala a rusofobie je podstatou i v dnešních postojích různých našich představitelů. Do jisté míry je možno tuto tendenci pochopit. Současná rusofobie je metodou přimknutí se k "většině", kterou přizpůsobivá media pomohly vytvořit ke správnému znovuzařazení. S realitou a pravdou to nemá však nic společného.

Tyto tendence převládající i v ostatních postkomunistických zemích, však narážely ještě na jiný problém a to byl přístup USA k novému uspořádání světa a jeho přátelské vazby na Rusko.

Byla proto zahájena účinná, obrovská kampaň proti USA. Nadějí byla snad republikánská strana, bylo před volbami a bylo ji třeba pomoct. Proto kandidát demokratické strany Clinton byl prohlášen za ruského špióna, dokonce týden školeného v roce 1969 v Praze. To nebyla jen nesmyslná úvaha, jak se nyní může zdát, ale prohlášení nejvyššího představitele BIS, který samozřejmě pro to musel mít jednoznačné a nezpochybnitelné podklady. Sám jen dodal, že Clinton je kryptokomunista. Proti stoupencům Clintona nebo jeho přátelům byla zapojena i česká tajná policie (a nezacházela s nimi moc šetrně).

Pozadí této kampaně mělo i základ ve známých postojích USA ve vztahu k Rusku a podpoře OBSE, zorganizováním "Partnerství pro mír" v rámci NATO, kam vstoupilo i Rusko, a odmítáním jeho rozšíření o postkomunistické země. Tak jsme se musili dožít hysterického útoku samotného Havla (spíše jeho poradců), už ne proti osobám, ale proti celým USA. Prohlásil do světových médií: " Spojené státy opět zrazují země východní a střední Evropy stejně jako bylo Československo zrazeno v Mnichově v roce 1938 a v Jaltě v roce 1945". V této antiamerické kampani nebyl sám, přidal se i polský Walesa, s tím, že se s Clintonem nesetká a ruku by mu nepodal.

Tak chápali přední političtí představitelé postkomunistických zemí období možné reálné spolupráce. Již tehdy hledali tito lidé nového nepřítele, neboť naivní USA bez vlastní zkušenosti (jak uváděli) nejsou schopny prohlédnout věčnou záludnost a proradnost Rusů.

O tomto období bylo již jen u nás vydáno mnoho knih a studií, (dokonce akademicky oceněných), ale žádná z nich uváděná fakta nezkoumá. Včetně velmi naivní publikace našeho současného velvyslance při NATO o našem přistoupení. "Hoši" kteří tuto nenávistnou politiku iniciovali a stále šíří si drží myslím dosud svá velvyslanecká místa. Nelze se ani divit, pokud i současný "levicový" ministr zahraničí svoji energii zaměřil na podporu Majdanu.

Stojí před námi otázka, jak došlo ke změně politiky USA ve vztahu k situaci v Evropě a nakonec i k současnému vývoji v NATO a jeho rozšiřování směrem na východ.

Do hry vstoupilo Německo svým naléháním na rozpad Jugoslávie jako "nápravu za důsledky po Prvé světové válce, kterou zavinili Srbové" (Genscher). Došlo k uznání Chorvatska a Slovinska) to ještě proti zájmům USA (ministr Baker v Bělehradě). Koordinovaným tlakem včetně paní Albrightové a organizovanou mediální protisrbskou kampaní (Srebrenica, Račak), došlo tak ke změně přístupu USA. I když je nutno v zájmu pravdy upozornit, že nejprve došlo k masovému vyvražďování s vypalování desítek vesnic v okolí města bojovými oddíly ze Srebrenice a město bylo proto Holanďany otevřeno Srbům původně s cílem k zastavení těchto akcí. Změna postoje USA k rozšíření NATO (l999) byla velmi postupná. Nakonec k ni došlo až po uzavření Smlouvy o politické a vojenské spolupráci mezi NATO a Ruskou federací (l997). Sice přes protesty postkomunistických politiků. Smlouva je velmi obsažná předně z hlediska vojenské spolupráce, ale během poslední dekády byla i naší zásluhou "upozaděna", aby nemohla bránit v nastupující rusofobii.

Ve sledovaném vývoji byla uplatněna i jistá mytologie. Zastavme se u těch nejpodstatnějších "teorií".

Vítězem studené války byly USA, které (Reaganem) uzbrojily Rusko. Vítěz bývá ale zpravidla ten, který na změnách či soupeření nejvíce vyzíská. Pak je to dosti jednoznačné u naši pravice a až snad na přístupu některých dosti omezených politiků, kteří se schovávali již v dávno přeživšímu systému myšlenkově petrifikované Komunistické strany. Je zajímavé, jak se naše pravice s touto skupinou shodla. Pravice se ocitla v "bezpečnostním vakuu" a dokonce i někteří levicoví teoretici (O. Krejčí) i dnes přes zjevná fakta a zkušenosti ze současného postavení USA ve světě opakují že SSSR byl poražen ve studené válce a honorují přímo Reagana jako vítěze. Nepoloží si otázku, kdo uzbrojil našeho Novotného a proč se nepodařilo nikdy uzbrojit třeba Kubu. Nemohou si ji položit, protože by museli označit vývoj dokonce ve vlastní zemi v šedesátých letech za politicky a ideologicky významný pro stávající celé socialistické hnutí s možnými celospolečenskými důsledky. Nakonec i násilné řešení vývoje v ČSR invazí mělo tento mezinárodně politický a ideologický rozměr. Národní česká otázka nebyla při rozhodování podstatná. To ovšem nemůžeme uznat, protože by byla zeslabena hlavní podstata současné rusofobie u nás a zeslabena tak tendence po znovu obnovení politického dělení v jiné geografii.

USA byla prohlášena za jedinou supervelmoc a svět se tak stal unipolárním. Tyto úvahy byly opět zaměřený proti Rusku, jako zemi jenom s "regionálním" vlivem. Dosti troufalé o státu, který vlastní srovnatelný atomový arzenál s USA, nosiče a globální řídící systém. Stále se s tímto mýtem setkáváme a to i za nepochybného vědomí, že USA přišli o svůj vliv na tradičním dvorečku Latinské Ameriky, která se nakonec nestaví jen neutrálně ale spíše antiamericky, problematická Afrika zůstává bez amerického vlivu, Evropa (ta polovina bez Východu) je již mocensky na obtíž, V NATO vystřídává USA opět Francie a deklarativním spojencem zůstávají samozřejmě ne moc spolehlivé postkomunistické země, které zoufale volají po návratu americké přítomnosti. Vývoj na Blízkém a středním východě doznává podstatné změny hlavně ve vztahu k Iránu a tím i k Izraeli, který postupně ztrácí úzkou návaznost na USA a tím se v podstatě poprvé ve své novodobé historii stává nezávislým a řešení historického problému s Palestinci se dostává do zcela jiné polohy. USA u toho již ale nebudou jako hlavní partner.

Bylo by možno se podrobněji zmínit i o vnitropolitických problémech, tím nemyslím občasné černošské bouře, ale spíše hispánskou komunitu, která rapidně populačně sílí, chce žít v USA, ale poprvé od založení Federace se tato etnická "skupina" na rozdíl od všech ostatních odmítá asimilovat Takže americký prezident s vědomím tohoto "vítězného" postavení po rozpadu systému bipolarity v současném světě prodává velmocenskou pozici v podstatě již jen svým občanům, tím že se USA zaměří na nové centrum světového dění - na Asii. Tam však již dávno není místo. Vzpomeňme jen na Šanghajskou organizace spolupráce mezi Ruskem a Čínou plus ostatní země v regionu, ale i formalizovanou přináležitost Indie, Pákistánu, Afghánistánu a Iránu k této organizaci. V této souvislosti je nutno si v povědomí uchovat i druhou nejvlivnější organizaci mimo OSN jakou je BRICS, kterou již nemusím představovat, jen je třeba si uvědomit, že v žádné z uvedených organizací nejsou USA, Anglie ani Francie, ale zato Německo již sonduje možnost určitého napojení.

Myslím, že výše uvedené hodnocení je stručné a jasné. Jen naši úslužní politologové zprava (zvláště ti geografičtí, na které se musíme denně dívat v TV), ale i zleva se snaží udržet český, či raději postkomunistický prostor jako skanzen, který však skrývá svůj velmi nebezpečný politický náboj. Udržení atmosféry strachu pod dojmem šíření nevyhnutelnosti III. Světové války a přímé podpory těch aktivistů, které již nepokoje vyvolávají. (vzpomeňme jen na prvé demonstrace od roku 1945 v Praze pod fašistickými vlajkami na podporu Majdanu v podstatě za souhlasného pokrytí našimi médii).

Je třeba však s vědomím uvedených fakt vycházet z globální odpovědnosti, která v podstatě by měla vylučovat partikulární či nacionální zájmy. Globalizace znamená v současném světě globální odpovědnost. Uvedl jsem nová nebezpečenství, která se týkají lidstva jako takového, nezmínil jsem však ještě i různá hnutí či zpravidla náboženské tendence, které nejenom že těží z nejednoty, ale vidí v tom i základ a oprávněnost svého počínání. Zde řešení nemůže být v rukou rozděleného světa. Spolupráce, jak jsem uvedl úvodem, vychází ze vzájemné závislosti a je jedinou operativní devizou za podmínky existující atmosféru důvěry. Mezinárodně politické bezpečnostní prostředí.

Svět je ve své reálnosti velmi složitý. Nejde o to, v jakém chceme žít, ale bohužel v jakém žít musíme. Je to však tmelící faktor s vědomím vlastní vzájemné závislosti. "Filozofie je láska k moudrosti a politika je velice výkonná a utilitární činnost, která by moudrá být měla" (R. Křenková). A založena na odpovědnosti, bych dodal.

Není nutno opakovat ty nové bezpečnostní problémy, které stojí před celým lidstvem. Zaměřme se na naši současnou kapacitu a schopnost jim čelit. Mocenské rozložení světa je známé a sám se nyní o něm znovu zmiňuji. Uznávám, že některé mocnosti mají i rozdílnou kapacitu. I zde však dochází k překvapivě rychlému vývoji a nutné vzájemné provázanosti. Tradiční zbraňové systémy jsou věcí minulosti, stejně tak rozložení vojenských základen na území cizích zemí. (USA přes 800). Stejně tak volání po síle (těch příslovečných 2 procentech).

Bezpečnostní prostředí je nyní určováno naší schopností krizovému stavu předcházet a hledat cestu k dohodě a kompromisu. To je dnes již neměnná metodika zahraničně politických přístupů. Již existují jisté nástroje, které je třeba jen zdokonalovat a hlavně využít.

Máme jisté organizace založené na principech spolupráce a dohody. Univerzální OSN, OBSE s jejím Conflict Prevention Center, ale i NATO s článkem č.1. Své zakládající Smlouvy. nyní i Šanghajskou organizaci spolupráce a BRICS, které mají v sobě zakotveny vzájemná bezpečnostní ustanovení.

Chybí dostatek vůle a důvěry tyto pravidla jednání využít. Příčina je v nedostatečném uvědomění si slabosti našeho postavení. Navíc mnohem snadnější je hledat nepřítele, akcentovat jeho nedostatky nebo je podsouvat, než projevit osobní intelektuální schopnost a operativní odhodlání k řešení problémů. Aktivní pozitivní práce je nárok na naše schopnosti. Destrukce je zdání jednoduché a snadné činnosti. Zde máme model jak se i jako jednotlivci zařadit.

Ilustrujme si vývoj na posledních událostech či oživování rusofobie. Dnes, a denně jsme pod mediálním tlakem, že Rusko je imperiální mocnost, která jedná ve směru expanzivního agresivního nástupu. Samozřejmě včetně naší republiky (můžeme číst -- Putin -- Hitler, frontové dělení a přípravu na boj).

Ano SSSR byl v podstatě poslední koloniální mocností. Co to byla dekolonizace? Začněme bojem Velké Británie s Amerikou, a třeba jenom Indií. Desetitisíce mrtvých (ne vždy se respektoval Ghandí). Francie -- tvrdé boje až do pádu Dien Bien Fu ve Vietnamu. V Alžíru proběhla mnohaletá válka se statisíci mrtvých. "Bašta demokracie" USA a Vietnam se 3 až 4 milióny mrtvých včetně svých, téměř 80.000. Je možno ve výčtu pokračovat a měřit proběhlé dekolonizační období pod vládou "euroatlantické civilizace" potoky krve.

A nyní to dnešní tak napadané imperiální a imperialistické Rusko. Na svém vnitřním summitu řeklo "odejděte kdo chce a vezměte si tolik moci co unesete." V Pobaltí a Gruzii byli ale mrtví. Snad do stovky.

Nemyslím, že Rusové jsou jinými lidmi, ale situace byla již podstatně jiná. SSSR ve svém vývoji od roku 1984 (Andropov) a hlavně 1985 (Gorbačov) však byl již někde jinde a to hlavně z hlediska humanitárního (že by opět ta příslovečná "pražská lidská tvář")? Jste překvapeni? Tak si znovu srovnejte výše uvedená čísla. Samozřejmě Rusko předpokládalo s bývalými národy SSSR "nadstandartní" vzájemné vazby jen v jiné politické rovině, což se ne úplně povedlo a Putin to označil a myslím, zcela oprávněně, pod dojmem následných bojů uvnitř jednotlivých států, dokonce za tragédii. Abych neopomenul, i když bych zcela snadno mohl, s odvoláním se na prezidenta Zemana: "Krym byl, je a bude ruským" Tečka. Není to však tak jednoduché. Krym byl totiž "anektován" (když se nyní používá tento termín) od Ruska na základě rozhodnutí Ústředního výboru Komunistické strany SSSR. Samozřejmě bez referenda či respektu přání místního ruského obyvatelstva. Nikdo nyní tuto "maličkost" nechce zmínit. Tento komunistický ÚV zůstává tak stále všemocnou autoritou respektovanou ještě dnes hlavně na Západě, ale i Obamou a i u nás a to dokonce i přesto, že již dávno neexistuje. Zajímavá právní konstrukce. Absurdní po stránce právní ale i politické. Nu snad se někdo za čas zamyslí (jako dnes Zeman) a přejde mlčením naši současnou nebezpečnou hloupost. Americká zahraniční politika v nedávné minulosti vybočila z uznávaných norem mezinárodních vztahů a mezinárodního práva. Stojí před zhodnocením této situace. Jistý "zmatek" může mít dočasně vliv pouze na své domácí prostředí, ale není základem pro jakoukoliv perspektivu a odpovědnost, kterou zvláště USA stále ve světě mají. Bohužel význam a vliv této země se zužuje. Mocenské kapacity ztrácí svoji funkci a současná perspektiva je jednoznačně v možnosti užší spolupráce a to předně a opět s Ruskem a společenstvím, které ruská politika překvapivě prozíravě buduje. V tomto prostředí si musí USA hledat své partnery na základě čelení jistých, a není jich málo, problémů, které nejsou americké ani ruské, ale globální. Zde je základ pro další vývoj. Různé dánské rady z kuchyně NATO o válkách "bez mandátu Rady bezpečnosti" je třeba jednoznačně odmítnout. Zde je ale také prostor i pro ostatní země, třeba i naší vlastní kapacity k navodění této cesty. Potřebuje to jen politickou odpovědnost, erudici a odvahu. O výsledku není třeba pochybovat a to i za situace současné rozjitřené atmosféry.

Cílem USA není udržet, dnes již pomyslnou hegemonii, ale být součástí globalizované odpovědnosti. Alternativou je hledání konfrontační situace což omezuje spojenectví a nabádá opět k tendenci hledání nového nepřítele za pomoci "nové Evropy" či raději postkomunistické. Nemůžeme opomenout ani stále vlivné prostředí vlastních amerických neocons. Je však možno snadno dovodit, že postavení obou tendencí je bez rozhodujícího vlivu. Přes existující problémy ať na Blízkém a středním východě či nám bližší Ukrajině, a jejich závažnost, nejsou to problémy, které by měly stát proti globální odpovědnosti a je proto možno učinit závěr, že svět může nastoupit společně proti problémům, které bez spoluúčasti všech těžko může zvládat. Jedná se o velmi složité aspekty jistých náboženských či etnických problémů zvláště na africkém kontinentě, které bývalé koloniální mocnosti nerespektovaly Lidská práva a nebezpečí jejich zneužití.

Lidská práva byla kodifikována s cílem chránit přirozené hodnoty člověka. Rozumí se toho nejpotřebnějšího. Deklarace lidských práv uvádí, že člověk může rozvinout svoji osobnost jen ve společnosti. |Proto je chráněna i tato pokud je menšinová a v ohrožení.

V chápání a realizaci těchto principů došlo v poslední době k nežádoucímu vývoji pomoci zneužívání moci a poslušnosti mediálního prostředí. Byli jsme vedeni státníky a medii dokonce k pochopení nového prvku lidskosti - "humanitárního bombardování" nebo dokonce "humanitární intervence", která, jak vysvětli již zmiňovaný profesor mezinárodních vztahů "má smysl pouze tehdy, když nepřinese více utrpení než situace, před kterou měla chránit." Mezinárodní právo a Chartu OSN opomenul stejně tak jak tento "smysl" určit.

Zde je hlavní problém. Lidská práva mají univerzální charakter a proto je nutno je posuzovat právě jenom z globálního hlediska. My jsme si pomalu zvykli je vidět jen z hlediska naší politické účelnosti. Jak lidská práva, můžeme zneužít k očernění našeho potenciálního nepřítele.

Existuje však i jiný a nový nastupující problém. Stát je svrchovaná organizace a proto má právo vykonávat pravomoc nad svými občany. Lidská práva jsou pochopitelně práva individuálních občanů. Protože však začínají být využívána jako politický nástroj a suverenita se musí respektovat, jinak dochází k jejímu porušování a to by byl proti právní akt, tak se nyní začínáme setkávat s novou a velmi nebezpečnou teorií teorii. Stát je nakonec jenom umělý útvar, který se mění, není tu od nepaměti, ale člověk je tu od přírody (či boha) a tak by měla být respektována lidská práva z hlediska universálnosti ale i individuálního přístupu k jednotlivému člověku. Pokud se tak neděje, je třeba hledat nápravu. Třeba tím bombardováním či prostě intervencí v zájmu nastolení těchto individuálních práv.

Nastupuje nové kritérium -- individuální člověk a jeho lidská práva. Prostě humanitární hledisko. Jedině toto by mělo být nadále určující pro motivy jakéhokoliv mezinárodně politického rozhodnutí. Jedná se o snahu o zásadní obrat v mezinárodním právu a pochopitelně i v mezinárodních vztazích. Velice nebezpečná tendence doprovázená dokonce s oprávněným nárokem na užití vojenských akcí a zajištění tohoto práva. Nechme se raději poučit od moudrého muže, dnes již nežijícího Eduarda Goldstuckera: "Klasický kolonialismus se sápal na svět tvrzením, že šíříme civilizaci......kulturu. A teď jsou po ruce lidská práva. Já myslím, že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu." Bylo by možno přidat i další větu " Prvým právem je právo na život a proto pro mnohé lidi lidské právo začíná a končí snídaní, aby dožili příštího dne". To je nevylučitelná pozice práv sociálních.

Nedomnívám se však že tato zvrácená tendence přeshraniční intervence v "zájmu" lidských práv přes již dnešní snahy po praktickém uplatnění může za současné bezpečnostní situace převážit, a to i přesto, že má značnou mediální podporu.

Tato velmi nebezpečná tendence, vložená do této úvahy jako nutná vsuvka, nás vede k uvědomění si všech souvisejících okolností s problematikou lidských práv.

Cesta k řešení současné krizové situace "Spirit of Glassboro". Výše uvedená analýza zdůrazňuje globální problémy, nutnost spolupráce při jejich řešení na základě vzájemné závislosti. Přesto se nyní nacházíme ve složité situaci, která vyžaduje operativní řešení. Atmosféra není nejpříznivější. Tendence po hledání či přímo definování nepřítele a akce proti němu třeba formou ekonomických sankcí se nabízí. Snažil jsem se přihlédnout k podstatě těchto tendencí a v jejich pozadí. Jo to prostá lidská malost a její neschopnost žít a hledat cesty ke spolupráci a v případě nutnosti i kompromisu jako vyjednávající metody sesoulaďující případné rozdílné přístupy. Stojíme před aktuálními problémy a společnou výzvou k jejich řešení. Nebude to snadné a vlivem komercializaci médií jsme vedeni jiným směrem. Dobře víme, že ve válce prvou obětí je pravda mediálně sdílená. K obraně metodiky hledání řešení a její reálnosti by bylo účelné se zamyslet nad minulými krizovými jevy jejich průběhem a výstupy do budoucna. Je zajímavé a také příznačné, že dosud tento přístup nikdo nechce respektovat. Přestože není jenom poučný, ale nabízí řešení i pro současnou dobu.

Podívejme se na některé příklady z nedávné minulosti nejenom jako potvrzení způsobu, že problémy jsou vždy řešitelné mírovou cestou a to dokonce s nadějnou perspektivou pro další vývoj.

Kubánská krize (1962)

Po dohodě Kuby (Castro) a SSSR (Chruščov) v zájmu "zajištění obrany Kuby" se SSSR snažil dodat na ostrov rakety a vybudovat jejich základnu na kubánském území. Po zjištění těchto skutečností USA (Kennedy) izolovaly Kubu a neumožnily příjezd sovětských lodí vezoucích rakety na ostrov a to i pod hrozbou válečných operací. Kubánská krize byla charakterizována jako stav před vypuknutím války.

Tato hluboká krize byla rychle ukončena po telefonických jednáních obou představitelů kompromisem s překvapivě pozitivním závěrem tím, že SSSR stáhne své rakety a zruší budovanou základnu na Kubě. Na druhé straně USA se zaručily, že neohrozí teritorium Kuby (Nedlouho předtím došlo k protikubánské invazi emigrantů v Bay of Pigs), dále se zavázaly stáhnout své rakety ze základech v severním Turecku. Je třeba zdůraznit, že obě strany dohodnuté podmínky dodnes plně respektují.

Krize skončila nejen vzájemnou dohodou ale i výsledkem, který v této oblasti stabilizoval vzájemné vztahy obou velmocí.

Vietnamská válka (1966-68 resp. 1972-3)

Podrobnosti o této osvobozovací válce a postupné zapojení USA jsou dostatečně známy. Tato bezvýchodná válka pro USA byla ukončena po tajných jednáních vyvolaných CIA ( v počátku bez souhlasu Stadepu i Pentagonu, ty chtěly pokračovat v boji do vítězného konce) se zpravodajskou službou SSSR prostřednictvím československé zpravodajské služby, která využila svého objektivně mimořádného postavení v období "Pražského jara" k samostatnému zprostředkovatelskému jednání.

Jednání byla připravena v podstatě k podpisu při společném setkání zainteresovaných stran již v roce 1968 v Paříži, ale po nástupu Republikánů po volbách (Nixon) a hlavně jeho bezpečnostního poradce Kissingera, jednání přerušili pod záminkou využití "čínské karty" (tajná a později otevřená jednání v Pekinu) proti v té době silnějšímu soupeři, SSSR. Válka byla ukončena za stejných, již dříve dohodnutých podmínek až v roce 1972. Po ztrátě dalších desetitisíců mrtvých Američanů a asi miliónu Vietnamců. ("Dobrý" důvod pro udělení Nobelovy ceny).

Zde je třeba ocenit významnou iniciativu a přístup CIA s respektováním zvláštních vztahů se sovětskou zpravodajskou službou za pomoci zprostředkování čs. strany. Dlouhá a složitá jednání měla nejenom pozitivní výstup, ale prokázala význam dobrého analytického přístupu obou stran i odvážné odhodlání československé strany, která se v té době již nacházela do jisté míry v nezávislé pozici.

Blízký a střední východ - "šestidenní válka". (1967)

Vyvolaný konflikt z Izraelské strany "preventivně", byl ukončen po šesti dnech poté, když došlo k okupaci značného území Egypta a Sýrie. Arabský svět se sjednotil spolu se zeměmi třetího světa, zatím co západoevropské země vzhledem k energetické závislosti zaujali neutrální stanovisko. Pouze USA byly na straně Izraele, ale v defensivě. Svět se opět ocitl v hluboké krizi. Toho se snažila využít sovětská diplomacie a celou situaci eskalovala svoláním Mimořádného valného shromáždění OSN dokonce za přítomnosti vedoucích představitelů států.

Po vyvolání jednání čs. zpravodajské služby a zdůrazňování americké strany o nutnosti řešení jiných podstatnějších bezpečnostních problémů (Dohoda o nešíření atomových zbraní, SALT I, boj proti terorizmu a organizovanému zločinu) nakonec to byla překvapivě sovětská zpravodajská služba, která přes svoji centrálu dosáhla změny v přístupu sovětské diplomacie v zájmu nastolení věcné pracovní atmosféry.

Výsledkem byla narychlo dohodnuta Vrcholná schůzka Kosygin - Johnson v Glassboro ( městečko na polovině cesty mezi Washingtonem a New Yorkem). Přes velice vážnou situaci došlo tudíž k obratu, který vešel do historie diplomacie pod označením "Spirit of Glassboro". Tak byla zahájena nová etapa při vzájemné koexistenci a spolupráci jak v oblasti řešení politických, ale i bezpečnostních problémů. Proto o řadu let později Reagan s Gorbačovem na svém prvém setkání zdůraznili, že svoji spolupráci zakládají na vyvrcholení "duchu Glassboro". To vše se vázalo a také vycházelo překvapivě z velmi napjatého období krátce po šestidenní válce. Jedná se o dosud nedoceněnou etapu řešení krizové (preventivní) diplomacie dokonce za čs. účasti a za pozitivního přístupu ruské zpravodajské služby (KGB).

Opět příklad, že existují vždy a to i v hluboké krizi podmínky pro mírová řešení a vzájemnou spolupráci.

11/9 -- útok na WTC v New Yorku (2001)

Za podmínek tendence ke znovu vytváření nové atmosféry nedůvěry k SSSR došlo krátce před touto událostí k vyhoštění 50 ruských zpravodajských důstojníku z Washingtonu samozřejmě ne z profesních důvodů že by byli "chyceni při činu", ale jako výrazný politický akt. (V pozadí se snahou zvláště postkomunistických zemí včetně ČR k ovlivnění přístupu USA). V podstatě to byl pokus po obnovení bipolárního světa s jinou geografií.

Po teroristickém útoku došlo však k okamžitému obnovení spolupráce právě v oblasti boje proti světovému terorizmu, jehož účinnost je závislá na efektivním vzájemném kontaktu zpravodajských služeb. USA se deklarovaly za napadenou zemi a zahájily operace proti Afghánistánu na tomto právním základě za součinnosti se severní (proruskou) armádou což vedlo k rychlému obsazení Kábulu.

Opět došlo k řešení závažné krize v narušeném bezpečnostním prostředí způsobem, který přispěl k obnovení spolupráce velmocí a v podstatě k odmítnutí snah stále aktivních a nejenom amerických neocons.

Írán, Sýrie a Izrael

V podstatě se jedná o problematiku Blízkého a středního východu, ale pro přehlednost je třeba se podívat na jednotlivé země samostatně. Předně si musíme uvědomit, že historicky hlavní krizový bod v oblasti byl nepřátelský vztah mezi Pákistánem a Indií. Země spolu vedly již 3 války a nyní mají atomovou výzbroj. Je třeba uznat, že USA, které měly k oběma zemím přátelský vztah, se snažily po dekády problém řešit, ale bez úspěchu. Teprve až "darebácký" Irán jejich vzájemné vztahy normalizoval. (dodávky plynu a ropy přes území Indie a další ekonomické projekty), Vzájemné investice a další spolupráci. Tyto fakta se dosud raději zamlčují. Nyní mají obě země dokonce statut pozorovatele Šanghajské organizace spolupráce (Irán dokonce se snaží o plné členství) a spory jsou trvale zažehnány. Neměli bychom však přehlédnout aktivní roli Íránu, na který jsme se chystali jako na nepřítele a hrozbu s možnou atomovou výzbrojí. Ještě nedávno Izrael vyzýval k útoku na atomová zařízení v Íránu společně s USA, ty však odmítly a měnily svůj postoj. Izrael proto nabízel, že "práci" provede sám, ale narazil právě u USA, takže na válečné operace nedošlo. Nikdo však není schopen celou situaci objektivně zhodnotit a nakonec ocenit postavení Íránu v celé záležitosti.

Situaci kolem Sýrie není třeba popisovat. Před nedávnem byla plná podpora Západu rebelujícím interventům (mimo Ruska a Číny) za silného mediálního nadšení. Postupem času a reálného vývoje se odsunula do pozadí dokonce s nastupující jistou podporou Asádova režimu, proti novému "muslimskému" státu. Znovu komplexní obrat a možnost spolupráce. A opět bez zhodnocení celkového obratu.

Zůstává nám samotný Izrael, který fakticky a dnes již prokazatelně přichází postupně o podporu USA, které naopak stále častěji Izrael kritizují a používání veta v Radě bezpečnosti v OSN ve prospěch Izraele se pro ně stává problematické, stejně tak jako dřívější celková podpora této země, která se dokonce nyní dostává na jednání OSN vhledem k praktikám apartheidu, jak doporučuje i příslušná komise OSN. I pro USA se Izrael stává přítěží. (viz zpráva CIA pro prezidenta "Israel will fall in 20 years"). Je třeba zdůraznit, že Izrael se tak poprvé ve své novodobé historii stává samostatným, bohužel i osamoceným státem. Po úzkém spojenectví s SSSR, poté Velkou Británii a Francií (agrese proti Egyptu o Suez) a nakonec USA. Naše dosud jednostranná diplomacie v této věci vyžaduje rovněž přehodnocení právě v zájmu Izraele.

Celková problematika Blízkého a středního východu stojí před mírovým a stabilním řešením. Režimy, které ztrácí jistotu se snaží vyvolávat napětí. V oblasti to měla být Válka proti Íránu, Sýrii. Nepovedlo se. Proto nakonec agrese proti Gaze, která rovněž bude ukončena pravděpodobně s výstupem ustavení nových poměrů a dokonce možnou úvahou o postupné vytvoření soustátí v oblasti.

Jsem přesvědčen, že další válka v oblasti je vyloučena a to nakonec i díky rozpadu bipolárního světa a hledání nové, kompromisní cesty za asistence globálních mocností.

Ukrajina

Je možno navázat na úvahu o odstavec výše. Nejistota vlády se udržuje napětím či dokonce konfliktem v našem případě i aktivizací jiných zemí a internacionalizací. Není nutno se znovu zabývat detaily, případně zneužití celé akce pravicí a násilnickými skupin i pod svými fašistickými bojovými prapory z doby bojů na straně Hitlera v dobách II. Světové války (poprvé od roku 1945 jsme je mohli vidět i na demonstraci Ukrajinců v Praze). Situace se velice vyhrotila po přijetí opatření vedoucí k rozdělení Ukrajiny (jazykový zákon, politický tlak na východní území, likvidací symbolů vítězství nad fašistickým Německem a řadě dalších).

NATO opomenulo (ne poprvé) jediný svůj závazek, který členské země přijaly při vstupu do organizace dle článku l. Cituji " Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů."

Jiný závazek Severoatlantická smlouva ve svých 14. článcích neobsahuje. Samozřejmě často citovaný článek 5. nevyslovuje žádnou povinnost mimo připomenutí, že při napadení členské země dle svého rozhodnutí nemusí také dělat nic. (Pánové náčelníci generálního štábu nás "u Moravce" v TV prostě opakovaně klamali).

Sankce EU, kterými se jednoznačně postavila na stranu pučistů, ale hlavně proti Rusku mají rovněž zajímavý vývoj.

Prvé sankce byly přijaty po přechodu Krymu do Ruské federace. Zde bych se mohl odvolat na prezidenta Zemana " Krym byl, je a bude ruský". Snad je třeba jen dodat, že byl anektován od Rusku a předán Ukrajině v roce 1954 rozhodnutím Ústředního výboru Komunistické strany SSSR bez ohledu na přání jeho většinově ruských obyvatel. V pozadí protestů EU je tudíž trvání na autoritě Komunistické strany SSSR. A to dokonce přesto, že oba subjekty již neexistují. Nechce se mě přiznat jiný motiv. Ten by byl pro EU velmi špatný. Vyhlásily se proto sankce na základě uznání legitimity Komunistické strany.

Druhé sankce se vyhlásily po mediální masáži se sestřelením jihokorejského letadla. Přestože se důkazy žádné nepředložily, naopak vyšetřování dostalo jiný směr, tyto sankce platí dodnes a opět proti Rusku bez jakékoliv souvislosti a hlavně bez jakýchkoliv důkazů. Stojíme dnes před úvahou pro další vlnu sankcí proti Rusku. Záminka souvisí s faktem, že kyjevské vojenské skupiny soukromé, dobrovolnické, či zbytky armády ustupují a nejsou schopny nadále masakrovat východo- ukrajinské obyvatelstvo. Příčina je prý v zapojení regulárních vojenských sil Ruska do konfliktu. Důkazy žádné až na 9 parašutistů zadržených na území Ukrajiny a to s našim vědomím, že Ruko na svém území zadrželo asi 800 ukrajinských vojáků, které bez humbuku vrátilo zpět. Na jakém základě se tedy budeme rozhodovat o sankcích? Důvodem může být jen politická servilnost k udržení či raději zvyšování napětí opět v zájmu krajní pravice a neocons.

Mezinárodní politika má také svoji historickou paměť a víme, za jakých podmínek začala agrese USA do Iráku, samozřejmě bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Proti se stavělo nejenom Rusko, Čína, ale i Francie a Německo a další země. Záminka (zbraně hromadného ničení) nikdy nebyla doložena a také se ukázala jako falešná. Ptejme se, jaké byly přijaty sankce proti USA. Dnes intervenční vojska odcházejí a dle denních zpráv můžeme posoudit v jakém stavu zemi zanechávají. Do bojů se zapojily i soukromé armády na základě kontraktu s USA (druhý největší kontingent v zemi). Nic takového ze strany Ruska na Ukrajině neexistuje. A přeci budeme jednat o nových sankcích.

Je třeba si dále uvědomit, že sankce nebyly účinné proti Kubě, Íránu a samozřejmě že víme, že nemohou mít svůj význam navíc ani proti zemi jakou je Rusko. Naopak je pravděpodobné, že budou kontraproduktivní. Čeho však dosáhnou je narušení bezpečnostního prostředí v Evropě a možné spolupráce pro kterou existuje řada vážných i nutných důvodů. To není jen o vytváření nepřátelství a nenávisti, ale předně se jedná o nedůvěru ve vlastní schopnosti. To by nebylo dobré vysvědčení pro EU i NATO, které je dobře právně ukotveno.

Krize na Ukrajině skončí a bude mít také svůj pozitivní výstup.

Extremistické skupiny, které před vypuknutím konfliktu byly v skrytu, ztratí svůj vliv. Jejich politická a hlavně organizační síla bude pod tlakem až do jejich likvidace. Jistá autonomní samospráva v budoucnu, pokud bude vývoj pokračovat v souladu s tendencí ekonomické a politické spolupráce s Ruskem může být nevýznamná v delší perspektivě vzhledem k možným celkovým integračním tendencím.

Postavení USA v konfliktu

O mezinárodním postavení USA, které postupně mají problémy vinou jistých násilných operací, které nebylo možno zvládnout, Zaujaly v krizi kolem Ukrajiny tvrdý postoj. Motivace se těžko odhaduje, proto jsem předpokládal, jak znám americké zahraničně politické priority, které mají celo globální charakter, že právě ony posunou ukrajinskou krizi do posice lokálního konfliktu, kam opravdu patří. Nestalo se tak.

Tento přístup může mít ale vysvětlení v celkové ne zcela jasné koncepci. Zaměřují se na Asii a oznámili nám při tom, že Evropa není prioritou a má být schopna řešit své problémy sama. Pozor ne je vyvolávat. Bohužel zaměření na Asii i přes její nynější nezpochybnitelné postavení ve světě se nenaplňuje. Prostě není tam pro nikoho jiného místo. To by musely hledat cestu do BRICS či Šanghajské organizaci spolupráce. To je krajně nereálné. "Návrat do Evropy" či oživení NATO je bezperspektivní. Myslím, že tyto jednoznačné závěry již padají nyní na váhu i ve Washingtonu a USA si začínají uvědomovat svůj prioritní zájem a ten je v řešení svých, ale i světových globálních problémů a to je možné jen v podmínkách spolupráce s Ruskem a chcete li, tak i se zeměmi BRICS.

Proto na základě rozboru celkové situace se domnívám, že USA musí zaujmout souhlasné stanovisko alespoň do té míry, aby se zcela změnil přístup. Současné výkřiky "jestřábů" již dnes jsou mimo realitu. Různá ohlasy u nás je jen laciná propaganda.

Jak jsem uvedl při výčtu mnoha jiných krizových situací, všechny se nejenom vyřešily, ale došlo k pozitivnímu posunu ve spolupráci právě těch nejodpovědnějších. Nevyloučil bych proto, že již probíhají vzájemná jednání přímo či přes prostředníka. O pracovních kontaktech zpravodajských služeb obou států vůbec nepochybuji. K tomu mne vede znalost jejich historie o osobní kontakt s oběma, jak naznačuji výše, Výsledek nemusí být otázkou dlouhodobou.

Česká stopa

Před závěrem jen poznámku, která však není bezvýznamná.

V mezinárodních vztazích není malých zemí pokud se týká diplomatických aktivit (někdy je to i výhoda, protože často probíhají v utajení). Ze samotného textu je zřejmé, že i Československo se v posledních dekádách zapsalo do historie diplomacie a tím i ovlivňování mezinárodních vztahů. Vzpomeňme na "Pražské jaro" , kdy v dlouhodobém procesu se připravovala demokratizace společenského systém. Pro diplomacii to znamenalo již v té době změněnou pozici a jistou prestiž v jejím postavení. Tím se otevřela cesta k respektu a pochopení stanovisek právě v krizových obdobích. Není třeba opakovat již zmíněné aktivity s jejich praktickým významem.

Co je třeba znovu uvést, je vliv a význam změn v Československu (přerušených invazí) na postupný vývoj i v samotném tehdejším centru moci v Moskvě a napojení politického disentu právě k napomáhání těmto změnám (Hájek, Mlynář).

Na druhé straně i aktivní ovlivnění zahraniční politiky mělo pomocí čs. zpravodajské služby podstatný význam (vzpomeňme jen na Vietnam a šestidenní válku). Po invazi v roce 1968 byli právě tito aktivisté (celé desítky) zajištěni s vyhrůžkou ohrožení jejich života. Dodnes tyto skutečnosti musí být utajovány a tito lidé tehdy v ohrožení života jsou nyní převedeni pod lustrační zákon s jeho profesně existenčními důsledky. Význam jejich práce však zůstává.

Připomeňme, že každý rok výročí invaze musíme na obrazovkách TV vidět jen jezdící tanky, ale o politické podstatě změn, nesmí být uvedena ani zmínka. Nejedná se o dluh vůči tehdejší společnosti a aktivním lidem. Je to podstata naší politické a mediální servility určitým skupinám a utajovaní nejen politické tendenci celkového tehdejšího vývoje, ale i pozitivnímu výstupu třeba při zabránění dalších ztrát na životech (Vietnamců, ale i Američanů). A nakonec i podílu na změnách v samotném SSSR.

Závěr

Je možno uvést, že řešení současné krize je v oživení "Ducha Glassboro", dnes ve formátu Obama -- Putin, jako symbolu odpovědné spolupráce. Zde se nejedná jenom o současný problém Ukrajiny, ale o celospolečenské problémy, jejichž prioritní pořadí je všeobecně známé. Je k nim nyní třeba jen přičlenit otázku muslimů ne jako problém náboženský, ale bezpečnostně politický. Zde je Rusko zainteresováno vzhledem ke své vnitřní početné menšině a USA jako tradiční symbol zla a nesmiřitelného nepřítele. K řešení tohoto problému, což je prioritní zájem obou zemí, ale i lidstva jako takového, dnes již nestačí spolupráce, ale absolutní důvěra a vzájemná otevřenost. To je krédo naší současné existence.

Motivem historického významu je, jak uvedeno již úvodem, naše slabost a obava již nejenom z šíření atomových zbraní a organizovaného zločinu, ale z před námi stojící hrozby terorizmu s pozadím zneužití muslimské víry. Pokud tato skutečnost nakonec vyústí, právě ze současné krize, ve změnu vzájemného vztahu, bude mít konečně trvalý charakter a významně tak zakotví mezinárodně politický trend, který byl započat již rovněž v krizovém období v Glassboro.