Čtyřdenní pracovní týden jde udělat i jinak

10. 3. 2014 / Jiří Gracias

Před nedlouhou dobou na Britských listech a nejen na nich, vyšly články, zabývající se snížením nezaměstnanosti prostřednictvím zkrácení pracovního týdne z pěti na čtyři dny. Přiznejme si, naše malá země, a nejen ta naše, z pochopitelných důvodů bojuje s nekonečným fenoménem jménem nezaměstnanost, poslední roky atakující čím dál nepříjemnější čísla. Jsou čísla nepříjemná i politikům, velkým, lobbujícím zaměstnavatelům a propagandou zblbnutým jedincům?

Jak by nepřibývalo oficiálního (a ještě hůř skutečného) množství nezaměstnaných, dokonce i přes změny metodiky výpočtu nezaměstnanosti (ODS), když na odvedení té stejné práce stačí čím dál méně lidské síly a času. Krom toho, že se neustále zvyšují normy a kladou čím dál větší nároky na zaměstnance, máme tady stále lepší, výkonnější a rychlejší pracovní stroje (ať už jen papírově, nebo opravdu lepší). Výpočetní technika řídí automaticky a téměř bezúdržbově čím dál více věcí (až bude počítač řídit, kdy jít na záchod, nevyděsme se toho a případně ještě tu chvilku vydržme, močový měchýř je úžasně pružná věcička). Tenhle překotný technický pokrok, bohužel, jaksi nereflektuje poptávka po jeho výdobytcích- výrobcích. Selským rozumem jde dopátrat hned více důvodů, my se omezme jen na dva jednoduché příklady.

¨

1. Tak například, těžko bude v zemích, kde kupříkladu 90% lidu netrpí hladem nebo chudobou, stoupat poptávka po potravinách, i pokud se pod vlivem stále snadnější a hospodárnější výroby bude jídlo zlevňovat (ony se snad potraviny u nás zlevňují?!). Prostě a jednoduše, máme tady spoustu věcí s cenově nepružnou (neelastickou) poptávkou. A když se poptávka se snižováním ceny nezvedá, nezvedne se ani objem výroby, tudíž musí být čím dál méně potřeba lidské práce a čím dál víc "nepotřebných"- nezaměstnaných. 2. A zase například. Pokud človíček obecný v takhle vyspělé technologii vyrobí za jednu směnu dvakrát tolik, než kupříkladu vyrobil před dvaceti lety, jeho plat by měl tuhle skutečnost rozumně reflektovat a měl by mít možnost koupit si za svou mzdu zhruba dvakrát tolik zboží, a nebo, třeba ušetřené peníze utratit za nějaké ty služby (kino, hospoda, zájezd, vzdělávání, posilovna) a nebo nepotřebné věci (novější televize, myčka, mobil). Hned by bylo víc práce pro další lidi, protože by bylo víc poptávky, i když poptávky po nepotřebných věcech. Ouha, a copak ty platy opravdu rostou stejně rychle, jako schopnost človíčka vytvářet hodnoty? A jak by mohly růst, když je na trhu práce vyšší nabídka (nezaměstnaných) oproti poptávce (po pracujících)? Budou snad za takových podmínek zaměstnavatelé nabízet vyšší mzdy, když si přebytek můžou nechat pro sebe?

Správně, ony se mzdy zvyšují, ale opravdu adekvátně jen někomu- jak víme, zvyšuje se nerovnoměrnost rozdělení bohatství. Opět můžeme najít jeden, dva, nebo víc jednoduchých důvodů a na jejich základě hledat řešení, ale odbočovat takhle daleko, to radši ne. Jen snad dodejme, že ti, kdož ze sousta vytvořených hodnot (vyjádřených třeba s nějakou přijatelnou úměrou penězy) zmocní, opravdu nemůžou tyto hodnoty povracet zpátky do oběhu ekonomiky v plné síle, jak tvrdí mnohé argumenty asociálně uvažujících. Těžko totiž půjdou nakupovat do hypermarketu, když můžou mít vlastní statek jen pro sebe, s kvalitnějším zbožím a minimální spotřebou. Místo HiFi zesilovače za 10000,-Kč pořídí radši ten za 150000,-Kč. Což by u zesilovače na první pohled nebyl problém, ale takový zesilovač pravděpodobně bude vyrobený z prakticky stejných součástek a bude stejně pracný na výrobu, jako ten lacinější (a co víc, možná bude dokonce obvodově pěkně zmršený a jeho hodnota bude ještě nižší, což se opravdu stává, vím o čem "mluvím"). Jak jsme skončili příkladem zesilovače, můžeme pokračovat dál- auto, televize, pračka, pozemek. Podstatné je, že ti nejbohatší nakupují často zase od těch bohatých, protože nakupují předražené věci. A tak si mezi sebou z velké části jen přehazují peníze, kterých mají čím dál víc (to je taky evidentní), aniž by z nich dost velká část šla do oběhu normální, užitečné ekonomiky. Nečekejme proto nová volná pracovní místa a připravujme se na nezaměstnanost!

Dříve nebo později bude svět (a o stopadesát let později i naše krásná ČR, aspoň doufejme) nucen/chtít uvažovat, jak ze šlamastiky nezaměstnanosti vybruslit. Buď pořádným sociálním systémem, to jest horší varianta, nebo opatřeními ke snižování nezaměstnanosti. Jedním z pěkných, a snad už i jednou osvědčených opatření, je právě zkrácení pracovního týdne z pěti na čtyři dny (z šesti na pět). Vize je to pěkná, může mít ale i svoje nevýhody. Pokud by se tak stalo kupříkladu v naší zemi a v jiných by se jen uvažovalo, váhalo a přemýšlelo, jak by asi dopadl obchod s bohatým zahraničním zákazníkem, co by poptával zboží z ČR, a náramně na ně spěchal? Jak by asi hospodařila firma, co smí nechat svoji raketově morálně zastarávající mašinu za spousty milionů, vyrábět jen čtyři dny v týdnu a zbylou dobu ji musí nechat, hmm, řekněme "korodovat"? A bylo by někomu po chuti, mít k dispozici úřady jen čtyři dny v týdnu, čekat čtyři až pět dnů na peníze odeslané před víkendem? A tak by se dalo pokračovat do alelůja.

Variací na zkrácení pracovního týdne, i když, pro zaměstnance méně příjemnou, může být zkrácení denní pracovní doby. Může skýtat mnohé nevýhody, jejich výčet ale rád nechám jiným, které případně můj text zaujme. Zabývejme se dále raději výhodami.

Jednou z mnoha zajímavých cest, jak zkrácení jednotlivých směn dosáhnout, je velmi razantní zvýšení příplatků zaměstnancům za práci přesčas (a když budeme kombinovat se zkrácením pracovního týdne, tak i za práci v sobotu a v neděli, která je běžným jevem, týden co týden). Rezerva zde tedy rozhodně bude, a nemalá. Mnozí z nás pracují deset, jedenáct i více hodin denně, typicky i přes víkend. Sice je tady od toho zákoník práce, který by takové praktiky měl zaměstnavatelům zatrhnout, ale v zákoníku je také něco o dohodě se zaměstnancem (dohodě?!), o možnosti zavést přesčasy po celý rok na základě kolektivní smlouvy a podobně. Navíc, i zákony se dají obcházet. To je fakt. Ale faktem je i to, že jsou tací zaměstnavatelé, kteří zákony dodržují. K naší radosti, ke zřízení dalšího pracovního místa nepotřebují nakupovat celé nové pracoviště a zdlouhavě zaměstnance zaškolovat- ke zřízení místa jim stačí relativně nízké náklady. Takoví zaměstnavatelé si pak rozmyslí, zda zřídit nové pracovní místo, popřípadě aspoň brigádnickou pozici, nebo platit zaměstnancům tučnější mzdy.

A proč možná zvýšení příplatků za přesčasy zvládne dobře konkurovat zkrácení pracovního týdne? Pokud by byly příplatky opravdu vynucované (spíš důslednou kontrolou zaměstnavatelů, než bezmocnými zaměstnanci), můžou oproti pouhému zkracování pracovního týdne, regulovat mnohem komplexněji. Nejen že by o trochu snížily nezaměstnanost, a třeba i vedly k lehkému zvýšení mezd, ale při zavedení drobných kouzel můžou být užitečné pro špatně placené zaměstnance, ke zlepšení přerozdělení vytvářených hodnot, k větší volnosti zaměstnanců, a také k omezení různých exekucí, poplatků bank pro nejchudší (zpoždění splátky, záporný zůstatek na účtu), atd. Příplatky za přesčasy totiž můžou degresivně klesat se zvyšující se hodinovou mzdou zaměstnance až k nule (lepší přerozdělení bohatství, více poptávky v ekonomice, více práce k uspokojení poptávky- ještě víc volných míst). Proč by příplatky nemohly progresivně stoupat s počtem přesčasových hodin v konkrétním dnu? A přitom, zaměstnanec by mohl mít volbu, zda brát za přesčasy mzdu, nebo náhradní volno, ovšem volno, které určuje zaměstnanec, ne zaměstnavatel, jako je tomu u dovolených. A co je pak pro zaměstnavatele výhodnější poskytovat? Nic z toho není moc výhodným, to je jisté... Mnozí zaměstnanci by radši brali volno, jiní vysokou mzdu, další obojí. Zaměstnanci by prostě měli víc volnosti. Vzhledem k menší nezaměstnanosti, lepšímu přerozdělení práce a peněz, ubylo by exekucí (exekutoři opravdu do ekonomiky prakticky nic moc užitečného nepřinášejí), banky by inkasovaly menší objemy peněz na poplatcích, "pokutách", vydírání chudých, leccos by zlevnila vyšší poptávka... Krásná to vize, že? Ano, vše má svoje nevýhody, překážky a problémy. Ovšem překážky jsou překážkami od toho, aby byly zdolávány. Smithův zákon říká, že opravdový problém se nedá vyřešit, nicméně, kde je ten opravdový problém? Zákon Van Herpenův zase tvrdí, že Vyřešení problému spočívá v tom, najít řešitele.

Nalezení řešitele bude možná tím opravdovým problémem a odpovědí na úvodní otázku, zda je zvyšující se nezaměstnanost nepříjemná taktéž politikům a velkým korporacím. A propagandou do morku kostí duševně znetvořeným obyčejným lidem. Výmluvy se vždycky najdou. Že potom spousta podniků zkrachuje, zahraniční investoři utečou (vezmou fabriku na záda a odnesou, nebo ji aspoň vystěhují a prodají za zlomek pořizovací ceny), že to ekonomika neunese. Ono jde o to, o jak drastické změny by šlo, za jakých podmínek, co by bylo případnou protiváhou, aby se problémy nemusely konat. Řešitelé by museli být jak na straně politiků, tak na straně kontrolorů, co nedají zaměstnavatelům ani o půlnoci pokoj. A je tu další výmluva. Kde na ty kontroly vzít peníze? No přece z pokut, které by udělovali. K tomu ušetřit na státní správě (zpomalit odpisy různých věcí, klidně i rychle zastarávajících, transparentní výběrová řízení, znevýhodnit korupci...). Aha, teď už tady ale opakujeme do zblbnutí to, co denně slyšíme, čteme, na co myslíváme. A to ještě neuvažujeme nad tím, jak by fungoval systém pro všechny zaměstnance, kteří by prostě a jednoduše pro správce systému neanonymně, přitom veřejně anonymně, hodnotili zaměstnavatele formou dotazníků, známek... Tohle už je na samostatný článek, jak zajistit minimální zneužitelnost, jak zajistit, aby to stálo opravdu málo peněz, jak by to fungovalo. Nechme toho a zůstaňme aspoň u krásného snění o přívětivé, bohaté a spravedlivé zemi s nádhernou přírodou. Dobře, tak aspoň o snění o lepší zemi české, než je ta dnešní.

0
Vytisknout
5756

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2014