Pomoc po hurikánu Katrina pro obyvatele New Orleansu nepřišla

13. 3. 2014

Vincanne Adams je profesorkou lékařské antropologie na University of California v San Francisku. Ve své nové knize Markets of Sorrow, Labors of Faith: New Orleans in the Wake of Katrina (Duke University Press) analyzuje šokující způsob, jímž se oběti záplav vzniklých v New Orleansu v roce 2005 po zásahu hurikánu Katrina staly terčem vykořisťování komerčních amerických firem. Profesorku Adamsovou interviewoval Laurie Taylor v pořadu rozhlasu BBC Thinking Allowed:

Podle profesorky Adamsové byl způsob, jak americké úřady po zásahu hurikány Katrina jednaly s postiženými, druhou katastrofou:

Vincanne Adamsová: Dopustili jsme totiž, aby řízení rekonstrukce po zásahu hurikánu Katrina v New Orleansu převzala marketizovaná státní správa, která dnes zcela podléhá tržnímu principu. Došlo k privatizaci bezpečnostní záchranné sociální sítě. Jedním z důvodů, proč po zásahu hurikánu Katrina bylo město zaplaveno, byla skutečnost, že americká státní správa měla velmi těsné vazby na soukromé vojenské firmy, které neochránily město před povodní. Stejně těsný vztah mezi státní správou a soukromými podnikatelskými firmami byl pak použit na odstraňování škod. To obrovským způsobem odstraňování škod zdrželo. Došlo tedy k soukromými firmami řízenému a státem financovanému katastrofálnímu selhání.

Většina černošských majitelů domů v zaplavených oblastech se do oblastí nemohla vrátit a neměla možnost postavit si nové domy. Stavět začaly jen náboženské organizace. Druhotná katastrofa po zásahu hurikánu Katrina obrovským způsobem zvětšila rozdíly mezi chudými a bohatými. V důsledku hurikánu Katrina zchudli všichni, bohatí i chudí, ale ti, kteří měli nějaké peníze v záloze, je mohli použít na rekonstrukci. Nejhůře na tom byli chudí.

Vezměme si například rodinu, kterou jsem poznala velmi dobře. Henry a Gladys Bradleyovi. Jsou to Afroameričani, vlastnili dům a žili v New Orleansu ve středostavovské čtvrti. Henry dostal tři vysoká vojenská vyznamenání z vietnamské války. Gladys byla pracovnice americké pošty v důchodu. Museli se vystěhovat z domu na tři týdny, byl zaplaven tři metry vody, a když se vrátili, neměli nic než 2500 dolarů, které jim dal Federální úřad pro zvládání katastrof, a obytný přívěsný vozík ve velikosti dvakrát dva a půl metru. Neměli pojištění, protože svůj dům koupili speciální formou, na niž se pojištění nevztahovalo. Takovým způsobem si koupila nemovitosti většina Afroameričanů v této čtvrti, protože nemohli dostat normální hypotéku.

Avšak i kdyby pojištění měli, velmi pravděpodobně by nedostali žádné odškodné, protože americká vláda se rozhodla postavit se na ochranu velkých pojišťovacích společností. Takže, ironicky, americká vláda podpořila argumentaci pojišťoven, že záplavy v New Orleansu nezpůsobil hurikán, ale že k nim došlo v důsledku zanedbání oprav městských hrází. To byl první případ, kdy vláda podpořila korporace, aby mohly z katastrofy profitovat.

Druhým finančním zdrojem pro Bradleyovi byl Small Business Administration Loan Program, program půjček pro administraci malých podniků a půjčky z tohoto programu na pomoc při katastrofách. Jenže tenhle program byl pro Bradleyovy spíš urážkou. Lidé jako Bradleyovi už spláceli půjčky na koupi svého domu či bytu, v kterých teď nemohli bydlet, a bylo od nich požadováno, aby si nyní na sebe vzali břemeno další půjčky na opravu těchto neobyvatelných domů. Zase tu došlo k přesunu odpovědnosti na oběti, zatímco banky dostaly právo poskytovat z vládních peněz ku vlastnímu soukromému prospěchu půjčky.

Třetí finanční zdroj je hlavním tématem mé knihy, tzv. Road Home Program. To byl poslední finanční zdroj pro lidi v tísni. Jeho účelem bylo poskytnout lidem rozdíl peněz mezi hodnotou jejich příbytku a penězi potřebnými na jeho rekonstrukci. V tomto programu byly obrovské problémy s odklady, ztrácela se dokumentace, někteří žadatelé čekali na rozhodnutí, zda jim bude finančně pomoženo, až pět let a pak byli odmítnuti.

Všichni nadávali na tuto organizaci, že je to vládní byrokracie. Ale i tento program byl vládou zprivatizován a na jeho realizaci byla najata soukromá firma. Hodnota jejích akcií stoupla z 12 dolarů na 33 dolarů během její správy tohoto programu. V třetím roce tohoto rekonstručního pomocného programu tato soukromá firma vyplatila svým ředitelům prémie ve výši 2 milionů dolarů, a to v době, kdy lidé stále ještě bydleli v obytných přívěsech.

A samozřejmě, ty dlouholeté odklady vyvolaly pro lidi obrovské množství problémů. Hmotné problémy, emocionální problémy. Úmrtnost obyvatelstva se v prvních dvou letech po zásahu hurikánu Katrina zdvojnásobila. Velmi se zvýšil počet sebevražd. Ve čtvrtém roce čekání na pomoc byla Bradleyům podruhé odepřena finanční pomoc z programu Home Road, utrpěl Henry Bradley vážnou mrtvici, takže je ochrnutý od krku dolů po celém těle. Jeho manželka tedy tráví veškerý svůj čas tím, že se o něho stará.

0
Vytisknout
4599

Diskuse

Obsah vydání | 14. 3. 2014