Reklama nemusí být jen tupá

11. 3. 2014 / Jan Stejskal

Má sedmiletá dcera chodí na plavání do bazénu na Zelený pruh a tam jsou instalované automaty (nejspíš pro děti, protože si nedovedu představit dospělého zákazníka takového automatu) na nejrůznější předměty. Jeden je zřetelně označen sice poněkud podivným, leč přesto srozumitelným nápisem šperky. No, za deset korun jde spíše o bižuterii, ale nešť. Podotýkám, že obsah umělohmotného míčku nelze kvůli matnému materiálu vůbec identifikovat a výběr toho, co člověk za svých deset korun obdrží, určuje automat; po otočení klikou je náhodně nabrán míček a ten vypadne do otvoru dole. Jde tedy o jistý druh překvapení. Dcera viděla, jak jiné účastnici kurzu vypadl míček s prstýnkem a chtěla to také zkusit. No, překvapeni jsme byli oba a dlužno podotknout, že já mnohem víc. Po prohlídce obsahu míčku jsem byl doslova zaskočen tím, co bylo uvnitř.

Chápu, že si věřící člověk něco takového může zakoupit v obchodě, třeba i ve zcela jiném provedení a že nošením se může ke své víře hlásit. Chápu dokonce i toho, kdo si něco podobného pořídí jen jako ozdobu. Nechápu ovšem, že si někdo dovolí podstrčit něco takového dítěti, které zpravidla netuší, oč jde, nezná souvislosti, ani význam používání. A člověk si musí klást otázku, zda jde o lidskou blbost, vědomý neetický obchod nebo dokonce o snahu ovlivňovat nezletilé dítě. A automaticky se vynoří otázka, co všechno onen automat ve svých útrobách ještě tají. Možností je celá řada, od pěticípé hvězdy se srpem a kladivem až třeba po svastiku. Nesnaží se nám náhodou někdo zase vychovávat naše děti k obrazu svému?

0
Vytisknout
2376

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2014