OPOŽDĚNĚ K MASARYKOVSKÉMU VÝROČÍ:

Vzpomínat, či bilancovat?

11. 3. 2014 / Miloš Dokulil

Přistihl jsem se při myšlence, že je obtížné už jen nějakou vzpomínku vztahující se k TGM přijatelně začít. Mohlo by se zdát, že jde jen o obligátní povinnost; málem jako kdyby se jen mělo zopakovat pár dat, a potom k tomu přidat, že ten v Hodoníně narozený chlapec, motající se nejdříve se svými rodiči po Slovácku, od Mutěnic do Čejkovic, nato do Čejče, a pak zase zpátky, chlapec, který se možná měl stát "jenom řemeslníkem", kupodivu se dostal nakonec s jistým zpožděním přece jen do škol, v německo-českém Brně se -- jako po otci Slovák -- stal vědomě Čechem, ve Vídni se habilitoval, stal se na obnovené české větvi pražské univerzity profesorem, významně začal ovlivňovat český kulturní život, a po jenom velmi krátkém aktivním poslancování krátce po čtyřicítce teprve jako málem šedesátiletý začal znovu působit v politice, pouhých sedm let před hned tehdy okamžitě nerozpoznaným vojenským konfliktem, z něhož se nakonec vyklubala "1. světová válka".

Zůstává faktem, který se moc nepřipomíná (ani na Slovensku), že v létě roku 1914 měli Slováci za sebou (po tzv. rakousko-uherském "vyrovnání" z roku 1867) již skoro půl století masivní maďarizace, jen částečně s omezeným základním školstvím ve slovenštině a zcela bez vlastního politického života. Česká politická "scéna" (jak se někdy říká) se přestala s vypuknutím války jakkoliv dále projevovat. Kupodivu jenom prof. Masaryk se snažil získat okamžitě maximum informací o tom, co a jak se může dít dále; a ještě jako poslanec vídeňského parlamentu mohl dokonce vyjet za hranice a i tam kontaktovat významné osobnosti k získání dalších relevantních poznatků o stále složitěji probíhající válce. Těsně před Vánocemi 1914 vyjel s dcerou Olgou do exilu, který ještě na rakousko-italských hranicích se málem nezdařil. Odboj vůči rakousko-uherské monarchii byl vyhlášen jako kdyby s vědomým odkazem na ideály husitství, při příležitosti 500-letého výročí Husovy mučednické smrti. V Čechách a na Moravě bylo 106 českých poslanců, většina loajálních monarchii; v zahraničí TGM sám...

Ještě v létě roku 1918, když čs. legie -- díky obsazení transsibiřské železniční magistrály -- měly ve své moci celou Sibiř (a tedy území větší než celá Evropa), nebylo vůdčím politikům ve Washingtonu ještě dost jasno, jak může či má vypadat poválečná Evropa. Ještě počátkem října 1918, když již centrální mocnosti požádaly ve Washingtonu o kompromisní mír (stále jakoby v duchu Wilsonových 14 bodů z ledna 1918, v nichž nebylo sebeurčení národů střední a jihovýchodní Evropy přijatelně zformulováno), Masarykovi se diskrétně a přesvědčivě podařilo přesvědčit prezidenta Wilsona o nutnosti zajistit politicky utlačovaným národům po válce nezávislost. Masaryk byl už předtím v čele Demokratické unie střední Evropy jako její "prezident". Od 18. října 1918 bylo -- především díky Masarykovi -- jasné, že poválečná Evropa bude vypadat jinak než před válkou. Ne že by Masaryk "rozbil Rakousko", jak se někdy (také nejednou s výtkou na jeho adresu) říká a píše. Rakouská monarchie se začala spontánně rozpadat ještě před formálním uzavřením míru ve druhém týdnu listopadu 1918.

Od počátku měla mladá ČSR nemalé problémy jak s averzí českých Němců vůči nové státnosti (vždyť chtěli nemalá území Čech a Moravy přičlenit k Německu!), tak jen s krátkým odstupem času rovněž s Maďarskou republikou rad (jejíž armáda vpadla na Slovensko a dostala se až do Prešova!). Bez ohledu na tuto citlivou situaci nová republika se poměrně rychle zkonsolidovala; dokonce tehdejší poválečná "země nikoho", Podkarpatská Rus, požádala o přičlenění k novému státu ve Střední Evropě, k ČSR. První smlouvu o přátelství a spolupráci ČSR kupodivu uzavřela právě s Rakouskem. Tato nová republika na jih od nás byla ve velmi svízelné situaci, včetně té hospodářské. Díky Masarykovi nejen ČSR, ale i poválečné mocnosti Rakousku poskytly finanční pomoc. Prof. Hainisch jako prezident Rakouska vzdal nejednou Masarykovi hold za jeho jedinečný občanský a politický nadhled.

Dnešní společnost bere spoustu jejích nějak zahnízděných znaků za samozřejmost málem "od Adama". Už proto, že se do jejich rámce již řada generací přímo zrodila. Do roku 1907 neexistovalo třeba zrovna v Rakousko-Uhersku (a nejen tam, ovšem) všeobecné volební právo ani pro muže. A hned podle první ústavy ČSR ženy, především díky energickému Masarykovu vlivu v tomto směru, okamžitě toto právo získaly. Asi bychom si měli připomenout, že třeba ani v USA (jako tehdy již nesporně nejvýkonnější ekonomice světa) po roce 1918 ženy ještě nebyly vůči mužům politicky rovnoprávné. Bylo by málo teď jen vypočítávat další fenomény, jež se jako pravomocně pouze "symbolická" hlava státu od počátku snažil vtělit do jeho života. Demokracie měla mít své kořeny pochopitelně zdola, samozřejmě též s respektem vůči přirozené nerovnosti, ale zároveň také s odpovídajícím zřetelem ke všem "lidem myslícím"; aniž by měl mít státní aparát zbytečně moc vlivu nad potřebou lidí být také svéprávnými občany. Masarykovi bylo jasné, že ta mladá republika potřebuje několik desetiletí nerušeného vývoje, aby k realizaci těchto a dalších občansky nezbytných zásad přijatelně dospěla.

Asi je nutné zde rovněž připomenout, že na jaře roku 1934 Masaryka postihla mozková příhoda. Déle jak rok a půl musel proti své vůli dále setrvávat v úřadě, protože v těch stále složitějších poměrech zahraničních i vnitřních (po velké hospodářské krizi a také od následného nástupu Hitlera k politické moci v Německu) nebyly v ČSR pořád přijatelné podmínky k tomu, aby -- pořád ještě mladý -- čs. stát zůstal navenek nezávislý a uvnitř ne jen formálně demokratický. I když měl Masaryk maximální snahu nedávat na veřejnosti najevo, jak obtížně následně zvládal své státnické povinnosti, vydržel až do prosince roku 1935 ve funkci.

Když v září 1937 skonal, kdo mohl tušit, že do roka a do dne v původních hranicích bude konec také té "jeho" republice? A o dalších necelých 10 let později že už bude naplno zaděláno na úplnou tabuizaci jeho jména a případného odkazu? A to zase na celá další čtyři desetiletí?

Takže po listopadu 1989 jako kdyby zbýval čas již jen na kladení věnců k obnoveným sochám TGM, z jehož rozvětveného a náročného odkazu jako kdyby zůstával jen formální a nezávazný symbol; ta socha, jméno pod ní, a ty kladené kytice a věnce. Ne už třeba aspoň to "Nebát se, a nekrást!" Anebo jeho "evropanství", tak zřetelné hned třeba ještě za té 1. světové války z jeho textu o "Nové Evropě"!

Ale určitě taky -- nesmírně významně -- přímo tím, jak TGM žil; jak si počínal hned od dětství a mládí, co a jak konal nejen jako intelektuál, ale rovněž jako pozorný otec rodiny a milující manžel. A jak angažovaně vnímal nejen politiku, ale také situaci, v níž se za teprve příští, kéž by žádoucí stav věcí předem platilo krví. Škoda, že tolik těch hodnot tak závažně okoralo. Je opravdu málo jen se bít v prsa, že chceme zůstat jeho odkazu věrni. Ta slova ještě zněla nad jeho rakví.

Vzpomínáme -- asi již jen nemnozí -- na čas, kdy se Masarykovým rodičům jejich Tomáš narodil. Každoročně za tzv. první republiky se ten den také připomínal. Také s doprovodnou úctou; a s díky za to, co první prezident ČSR pro své občany všechno vykonal. Zůstal ten velký dluh k proplacení opravdu již jenom těm, kteří TGM ještě pamatují a dosud žijí? Není pro nás výzvou, abychom ten riskantní a rizikový "štafetový kolík" přece jen ještě znovu zvedli? A také jej odpovědně předali těm, kteří již o tomto poslání a jeho smyslu -- bohužel! -- nic nevědí?

Vzpomínat, či bilancovat? (Ne-li se kát, a potom aspoň něco napravovat?) Přistihl jsem se při myšlence, že je obtížné už jen nějakou vzpomínku vztahující se k TGM přijatelně začít. Mohlo by se zdát, že jde jen o obligátní povinnost; málem jako kdyby se jen mělo zopakovat pár dat, a potom k tomu přidat, že ten v Hodoníně narozený chlapec, motající se nejdříve se svými rodiči po Slovácku, od Mutěnic do Čejkovic, nato do Čejče, a pak zase zpátky, chlapec, který se možná měl stát "jenom řemeslníkem", kupodivu se dostal nakonec s jistým zpožděním přece jen do škol, v německo-českém Brně se -- jako po otci Slovák -- stal vědomě Čechem, ve Vídni se habilitoval, stal se na obnovené české větvi pražské univerzity profesorem, významně začal ovlivňovat český kulturní život, a po jenom velmi krátkém aktivním poslancování krátce po čtyřicítce teprve jako málem šedesátiletý začal znovu působit v politice, pouhých sedm let před hned tehdy okamžitě nerozpoznaným vojenským konfliktem, z něhož se nakonec vyklubala "1. světová válka".

0
Vytisknout
3513

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2014