Svoboda, nebo Rusko!

11. 3. 2014 / Pavel Kopecký

Začnu až banálním konstatováním: Česká televize neplní svou úlohu sdělovacího prostředku veřejné služby. Hodně se o tom napsalo a ještě dost napíše. Jde přece o jev zapadající přesně do dětského puzzle naší mediální krajiny. Sféry jednostranných soudů a laciných odsudků, nejlépe ještě zabalených do hávu špatné češtiny. Koreluje to i s obvyklou povrchností, šablonovitostí a arogancí ČT, v níž pravidelně vídáme "vše podstatné". Ačkoliv samotný slogan implicitně popírá právo na jiné informace či souvislosti, než které jsou "veřejnoprávně" nastoleny... Klasický projev agenda settingu.

Přitom nejmenovaní televizní zaměstnanci mezi čtyřma očima hladce připouštějí, jak se věci ve skutečnosti mají. Činí tak se zarážející ochotou a příležitostně dokonce jmenují klíčové persony, které na strukturu vysílání tlačí svým politickým názorem či kontakty. Nebo klidně popíší, kterak neodborně, dejme tomu za účelem snížení nákladů, vysílání vzniká. Zprávy a další materiály totiž často sestavují najatí kandrdasové, což jsem ostatně kdysi spatřil na vlastní oči.

Včera jsem pak z pozice klasického diváka zaznamenal nový "skvost" z výlohy veřejné televizní služby. Pořad Horizont ČT24, jenž se stylizuje do vysílání pro náročnějšího diváka se zájmem o zahraniční události, předložil ryzí kvalitu. Mluvilo se o komplikovaném politicko-bezpečnostním vývoji na Ukrajině, potažmo na Krymu. Přitom postoj redakce byl (předem) jasný a "dokládaly" ho "odvážné postřehy z terénu". Vzrušeně pronášené redaktorem "přeučeným" na postsovětský prostor po mnoha letech působení v (obvykle rusofóbním) Polsku.

Svůj políček si v rámci formátu vysloužil též Václav Klaus. V podstatě za to, že patří -- třikrát běda -- k výjimkám naší politické scény, jež velmi komplexní causu Ukrajina hodnotí s potřebným odstupem. Protože však dávno není tím všemocným "železným kancléřem" s bezskrupulózní ódéeskou v zádech, jeho mínky účinkují zcela jinak, než když před lety mírnil "vševědoucí" odsudky Srbů v rozkládající se Jugoslávii. Množina angažovaných tehdy okamžitě prořídla. Nyní může Klaus nanejvýše sbírat drobty ze své mrtvé, zjevně hořce oplakávané publicity...

Zároveň však nutno dodat, že si za programové mlčení, případně ostré odsudky médií může sám. Když jej v ČT kádrují, jelikož si prý vybral mezi "Ruskem a svobodou" (což je echo starých propagandistických žvástů o "Říši zla" nebo "Obludě americké plutokracie"), sklízí v podstatě plody vlastní nesnášenlivosti.

O tradičně systematickém úsilí klausovských klik potlačovat informační pluralitu snad, pevně doufám, netřeba diskutovat. Zajímavější jsou toho příčiny. Porevoluční "Otec zakladatel" náležel k establishmentu minulého zřízení (málo se kupříkladu ví, že externě učil na Vysoké škole politické ÚV KSČ) a nikdy v pravém smyslu demokratem nebyl.

Skutečně ubohé a hořké však na věci je, že stejnou metodu čili "Doleva, nebo s Klausem!", napodobují lidé podstatně mladší, jež ho dnes proklínají prakticky za vše. Včetně názorové nonkonformity jako takové.

S daným fenoménem se budeme potýkat ještě desítky let. Možná i natrvalo. Naleží přece k místní civilizační výbavě.

0
Vytisknout
9109

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2014