Západ jen sklízí, co usilovně seje

3. 3. 2014 / Milan Daniel

Větší dohled nad darebáky?

Od Charkova na severu až po Oděsu na jihu se táhne Ukrajinou vnitřní hranice, za níž na východě demonstrují tisíce lidí svou vůli neakceptovat politické změny, jež přijala vláda vzbouřenců v Kyjevě. V ředě míst probíhají i fyzické střety mezi proruskými a "promajdanovskými" demonstranty.

Situaci nelze vnímat jen jako střet ideologií. V rovině, v níž se pohybují obyčejní lidé, jde o daleko "přízemnější" věci. Ukrajinský inženýr Vladimír, který se v Česku vypracoval na předáka v montovně firmy Foxconn v Pardubicích, vysvětluje: ""Lidem nejde o nějakou prozápadní či naopak proruskou orientaci. Sledoval jsem přímý přenos z demonstrací na Majdanu a jestli tam slovo EU zaznělo za celý den dvakrát, tak to je hodně. Šlo o svržení Janukovyče kvůli vysoké nezaměstnanosti, nízkým platům, nefungujícím úřadům... Jsou to podobné problémy, jaké řeší i Česko. U nás jsou ale mnohem hlubší."

Podobně na situaci doma pohlíží většina Ukrajinců žijících nejen v Česku, ale v celé západní Evropě. Pro své rodiny doma představuje jejich mizerný výdělek jedinou naději. "U nás je skoro každý politik zločinec," říká Halina, která žije v Pardubicích už šestnáct let. "Třeba Jaceňuk má svou vilu jen asi sto metrů od vily Janukovyče. Potýkáme se se zákazy a byrokracií, které produkují korupci. Lidi bojují právě za změnu," říká.

V zemích Unie oceňují Ukrajinci zejména to, že v nich fungují základní práva, zaměstnavatel jim platí zdravotní a sociální pojištění, pracují úřady, mohou si spořit na důchod a lidé se tu dokáží prací uživit. Třebaže i v Unii přestávají tyto jistoty postupně platit, imigranti to vidí stále lépe než doma, kde jde podle nich všechno od desíti k pěti.

Proto chtějí Ukrajinci, zejména ze Západu, odkud pochází imigrantů do Česka většina, do EU. Slibují si od toho, že nad darebáky bude aspoň větší dohled. Chtějí se osvobodit od systému, který ničí jejich životy a právo znásilňuje ve prospěch těch, kteří mají moc a peníze.

Evropské unii ani USA ale o změnu tohoto stavu nejde. Jde jim o vlastní, zejména geopolitické zájmy, oslabení Ruska. K tomu, aby jich dosáhli, jsou ochotni spojit se třeba s čertem. Kdyby tomu bylo jinak, měly obě mocnosti v průběhu protestů řadu nástrojů k tomu, jak ovlivnit jejich podobu a výsledek. Podpořit tu část opozice, která se se bude chovat civilizovaně, s respektem ke všem spoluobčanům. Mezi lidmi na Majdanu byli nepochybně i takoví.

Unie propásla příležitost oddělit toto zrno od černých plev, jimž se naopak dostalo podpory, vojenského výcviku a politického krytí. V důsledku pštrosí politiky rodiny evropských Zaorálků tak ukrajinskou scénu ovládla ta nejmilitantnější část opozice a zemi reálně hrozí fašismus. Ten z kritického stavu země viní kdekoho, včetně Evropanů a nabízí jediný recept: zemi ideologicky a etnicky vyčistit.

Jak jiný je jihovýchod?

Je především hospodářsky stabilnější, provázanější s ruskou ekonomikou a spojený s Ruskem jak historicky, tak aktuálně nejen hospodářskými, ale i kulturními, náboženskými a především jazykovými vazbami.

Putinova velmocenská politika je pro Evropu i USA nepřijatelná a v některých aspektech skutečně představuje hrozbu. Ani Rusko se ale nebude s euroamerickou civilizací sbližovat, pokud se proti němu povede permanentní nepřátelská propaganda, která zamlčuje či marginalizuje jeho úspěchy a naopak zveličuje jeho problémy. Olympiáda v Soči to ilustrovala více než názorně.

Obama obvinil Putina, že faktickou anexí Krymu "porušil suverenitu cizího státu". Protože mu to v případě bombardování Jugoslávie, vpádu do Iráku či Libye nevadilo, nelze to označit jinak, než jako pokrytectví.

Desítkám tisíc etnických Rusů žijících zejména na jihovýchodě Ukrajiny je pojem státní suverenity celkem ukradený. Dnes jim jde o holou existenci, v případě policistů z jednotek Berkut velmi často o život. Připomeňme si, že fanoušci na stadionu Šachťoru Doněck (z Doněcka je i přiložená fotografie, kde nápis na transparentu říká "Rusové jsou naši bratři, Evropa nás má za otroky") skandovali "Berkut" a tamní lidé je oslavují jako hrdiny, zatímco na západě země je řezali a zaživa upalovali, aniž by evropští politici viditelně protestovali.

Jen během uplynulých čtrnácti dnů údajně požádalo o azyl v Rusku 143 tisíc osob, což je mimochodem více, než posrpnových emigrantů z Československa za celé období let 1968 -- 69. Šéfka ruského úřadu pro státní občanství Valentina Kazakovová uvedla, že většina žádostí pochází z příhraničních oblastí, a to zejména z jihu Ukrajiny.

"Lidé jsou deprimováni, mají strach a depresi," řekla. "Mnoho z nich se rekrutuje z řad represivních orgánů, státních úředníků, protože se obávají možného lynčování ze strany radikálních ozbrojených skupin."

Proč neprchají na Západ?

Možná proto, že jim, Rusům, nový režim v Kyjevě dal srozumitelně najevo, že s nimi nepočítá. Možná proto, že jim nově instalovaný premiér Jaceňuk neslíbil na příštích dvacet let nic nového: jen krev, pot a slzy. Na rozdíl od Churchilla šedesát let po válce. Ukrajinci mají krve potu a slz víc než dost, takže to rozhodně není nabídka, která by je rozjařila.

Změna z Ruska?

Faktická anexe Krymu zvedla v Evropě spoustu emocí, během příštích dnů se na Putinovu adresu snese spousta tvrdých odsudků, Obamové a spol. s ním možná na čas přestanou mluvit, pro většinu Rusů je však hrdinou, jenž se postavil proti těm, kteří se sami definovali jako jejich nepřátelé.

Putin jedná z pozice síly. Nelze to schvalovat, ale lze tomu rozumět v situaci, kdy dohoda podepsaná 26. února za účasti tří ministrů zahraničí EU Janukovyčem a třemi vůdci povstalců nevydržela ani den a tzv. opozice (ulice?) využila okamžité převahy k tomu, aby si silou a bez ohledu na platné právo vzala vše. Komentář obstarají dvě česká přísloví: Kdo seje vítr, sklízí bouři. Kosa narazila na kámen. Dělat ovšem v této situaci referendum o větší míře autonomie je dost mizerná estráda.

Změna k lepšímu byla možná. Západní politici mohli od opozice vyžadovat záruky. Mohli přijet do Soči, podat si s ruským prezidentem ruce (a vysvětlit mu třeba to, že si toleranci vůči sexuálním menšinám představují jinak), mohli společně řešit i rámec společné politiky vůči Ukrajině.

Nic z toho neudělali, naopak se s využitím mediální žumpy snažili na Putina lít kýbly špíny. Beze snahy rozlišit upřímné demokraty a militanty až fašisty akceptovali ukrajinskou opozici jako sourodý celek, ve kterém se právě ta hnědá část projevila jako nejlépe organizovaná a schopná (destruktivní) akce.

Nyní se snaží Rusům (které jiní Rusové na Ukrajině vítají jako garanty klidné existence a alespoň minimální prosperity) dávat morální lekce, jakkoliv sami mají máslo na hlavě.

Trumfy, hlavně ekonomické, drží Putin. Západ to dráždí, protože tahá za kratší konec. Rusko má silný vliv na slabou ukrajinskou ekonomiku, Rusové vlastní řadu firem ve východní Ukrajině, a jak to vypadá, toto portfolio se bude jen rozšiřovat.

Už v pondělí se má Putin setkat s nebohou Julií Tymošenko, která se ze zničujících podmínek ve svém fešáckém kriminále rychle uzdravila a bude před volbami jistě tahat za špagáty ukrajinské politiky. Z luxusních rezidencí své rodiny možná nevstoupí do prezidentského paláce, ale už v minulosti prokázala, že svůj vliv dokáže dobře zobchodovat. Proč by to neudělala ve spojení s ruským prezidentem, pro kterého by byl obchod s umírněnou částí ukrajinské opozice vítězstvím?*

Co přinese revoluce z Majdanu těm, kteří do ni vkládali naděje? Dá jim práci, dá jim na úřadech pocit obyčejné lidské důstojnosti a svobody?

Nedá jim bohužel nic z toho. Majdan a unijní politika, která jej podporovala, nic z toho nevyřešila. Místo aby Ukrajince spojila, lidi ještě víc rozdělila. Země je na dně, dluží kam se podívá, lidé mají strach z toho, že ztratí i to poslední, co jim ještě zbylo. Jak zmiňuje Tereza Spencerová v LtN (včera)

"...uplynuly tři dny, během nichž potřebovala kyjevská "vláda" -- podle informací The Times -- nutně sehnat pět miliard eur. Z této sumy mělo jít 1,3 miliardy na zaplacení za ruský plyn a 870 milionů na splátky Mezinárodnímu měnovému fondu. Zbytek částky měl pokrýt alespoň některé potřeby rozpočtu -- aktuálně chybí například 700 milionů dolarů na penze pro seniory asi 350 milionů dolarů na přídavky rodinám s dětmi. Nové vedení centrální banky omezilo možnost výběrů z devizových účtů v ukrajinských bankách -- nyní si lidé smějí vybrat maximálně 1500 dolarů denně, přičemž toto opatření, které nejvíce postihne střední třídu, má trvat "až do úplné stabilizace" situace v zemi. A ta je v nedohlednu."

O třímiliardový dluh v dolarech se Ukrajině přihlásila také Čína.

Jak k tomu přijdou lidé, kteří už dvě desítky let marně čekají na to, že je nějaký baťka vyvede z každodenního marasmu? U Rusa alespoň mají naději, že nebude ještě hůř, ba že se jim alespoň ekonomicky povede o něco líp a stát je ochrání.

Je mi líto těch milionů obyčejných lidí z ukrajinských měst a venkova, kteří chovali -- stejně jako my před pětadvaceti lety -- naději na to, že zvítězí alespoň ta pravda, když už láska nemá naději. V té tragédii jde ale o jiné zájmy a hodnoty. O co jiného, Vasile: o moc a peníze...

Ne o tvoji moc a tvoje peníze.

* Pozn. autora: Podle jiné informace k cestě odbornice na tranzit ruského plynu Julie Tymošenko do Moskvy dnes nakonec nedojde.

0
Vytisknout
6197

Diskuse

Obsah vydání | 5. 3. 2014