Kremelská ideologie v pasti historismu

3. 3. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Po většinu putinského období v Rusku se nedá hovořit o tom, že by Rusko mělo státní nebo oficiální ideologii. Sám Putin to v minulosti několikrát opakovaně odmítl s tím, že Rusko takovou ideologii nepotřebuje. Přesto ale Putin a později i jeho tandemový prezident Medveděv samozřejmě ideologické vzkazy a odkazy ve svých projevech a při ospravedlňování svých politik bohatě využívali.

V symbolické rovině se pak putinský režim snažil spojovat dohromady sovětskou symboliku (hymna, prapor armády), ruskou carskou symboliku (státní znak) a dobu Prozatímní vlády (státní vlajka). Hlavním důvodem bylo udržet společenský konsensus v Rusku, tím, že všechny tyto tradice budou přijaty jako určité kontinuální zdroje symbolické identifikace dnešního Ruska. Putin sázel na "smíření", které ale samozřejmě v důsledku v něčem znamenalo nezdravé zakonzervování některých témat.

Dnes, ve stojatých vodách stagnace režimu, se zdá, že režim se snaží o to oživit tuto politickou i ekonomickou stagnaci pomocí ideologických apelů. Strach Kremlu z další "revoluce" či "smuty", jak ji spíše chápe v souladu s dějinnou zkušeností, je hlavním zdrojem jeho ideologie i politik. V tom se dnešní Kreml neliší od svých předchůdců z 19. století.

Ve včerejším článku ve Vědomostech Maria Sněgovaja popisuje ideologické zdroje dnešní strategie Ruska na Ukrajině. Hovoří o tom, že Kreml se stále více obrací k tradici ruského národního bolševismu, především k učení Ivana Ilina, dále potom k filosofii Solověva a Berďajeva a ukazuje na to, že ruská elita se tak de facto přiklání k moderní verzi slavjanofilství. To je v zásadě konzervativní a zdůrazňuje ruská specifika, která jsou viděna v protikladu se Západem (Evropou) jako něčím, co je pro Rusko principiálně nepřátelské.

Odtud Sněgovaja potom argumentuje, že Putin se geopoliticky přeorientoval na huntingtonovský "střet civilizací" (zde tedy střet pravoslavného Ruska s prohnilým Západem) a inspiruje se politicko-utopickou knihou Michaila Jurjeva "Třetí Řím. Jaké by Rusko mělo být" z roku 2006. V této knize, Sněgovaja upozorňuje, se popisuje dnešní scénář dění na Ukrajině. Jurjev v ní tvrdí, v paralele k Huntingtonovi, že v roce 2054 bude na světě existovat jenom pět velkých velmocí na více méně civilizačním základě a Rusko bude jedním z nich. Vznik této civilizační velmoci Ruska spojuje potom Jurjev s ovládnutím Ukrajiny. Používá se tu dokonce spojení "sobiranie russkych zemlej" (sjednocování ruských zemí), což je starý termín ruské historické narace národních dějin.

Nic z toho, co se ideologicky v Kremlu děje, není ničím novým. Je to variace na stále stejné téma ruské historie. Modernizační drive režimu (pojatý jako "osvícenská" modernizace shora) je dnes zcela jasně v krizi, protože režim nebyl schopen svoje ambice naplnit, a to z různých vnitřních i vnějších příčin. Zároveň se režimu nepodařilo vybudovat takový obraz Ruska, jaký by potřeboval -- nepodařilo se mu dát Rusku postavení Západem uznávané "normální" velmoci (všimněte si, jak často Rusko mluví o "rovnosti" a kritizuje "dvojí metr"). Je to stará posedlost Ruska už od dob "revoluce" Petra I. Velikého, která vždy staví na velkých ambicích, které jsou kopii Západu bez ohledu na reálné podmínky země.

Výsledek této režimní krize (a de facto komplexu méněcennosti a pocitů frustrace), tak jako jindy v moderních dějinách Ruska, je příklon ke konzervativismu. Putinův režim dostává čím dál tím více další hybridní tvář, ve které se mísí policejní režim Mikuláše I. s "rusko-konzervativně-mystickým" režimem carů Alexandra III. a Mikuláše II., kteří oba odmítali západní vzory a propadli mystické nostalgii po "staroruském" a "autentickém" jako nástrojů k tomu udržet samoděržaví v jeho "čisté" podobě, ale zároveň se víc a víc přikláněli k ruskému nacionalismu.

Zatímco carský režim byl postaven ale na stavovském principu, který privilegoval podle původu, Putinův režim stojí na korporativně-kapitalistických základech. Stát je v Rusku do značné míry v rukou oligarchické třídy bohatých a Putin sám musí šikovně manévrovat ve skupině asi 8 členů takzvaného "politbyra", které zdaleka ale není názorově, zájmově a ideologicky homogenní, a to i přes to, že většinu v něm tvoří takzvaní "siloviki". Úspěch Putina v minulých čtrnácti letech vždy spočíval v tom, že měl centristickou pozici a uměl dobře lavírovat a manažersky řídit tyto klanové skupiny. Ideologie Ruska samozřejmě musí být uzpůsobena tak, aby udržovala a posilovala moc právě těchto lidí.

Mluvit o neofašismu ale není ani v Rusku, ani v Evropě a ani v USA dnes od věci. Naopak, jak argumentují Robbinson a Barrero, neofašismus 21. století se zdá být v dnešních podmínkách jedinou odpovědí na existující komplexní globální krizi kapitalismu a s ní spojenou krizi legitimity a společenského konsensu. Rusko není výjimkou.

Dnešní ideologické profilování Kremlu je ale zatím především ukázkou toho, že nikdo nepřekročí svůj stín v podobě historii utvořeného kulturního kódu, který ovlivňuje současné způsoby myšlení. Jaké bude mít konkrétní následky či to jestli se Kreml v budoucnu opravdu stane centrem ultrapravice, si netroufám na základě dnešní situace odhadovat. Rozhodně ale vidím dlouhodobou západní kampaň proti Rusku za jeden ze závažných faktorů či zdrojů (i když rozhodně ne jediný) ruského příklonu ke konzervativismu. O tom nakonec signalizují i opakovaná vyjádření, že Kreml "už" názor Západu nezajímá.

0
Vytisknout
6238

Diskuse

Obsah vydání | 5. 3. 2014