Mnoho zajíců - psova smrt, aneb kterak Oranžový klub střelil kozla

16. 5. 2013 / Karel Dolejší

Oranžový klub žen při ČSSD způsobil straně o víkendu PR katastrofu a nyní je terčem těžké odvety aparátnických dinosaurů, která hrozí s vaničkou vylít i dítě ženské emancipace. Autorky i jejich veřejné přímluvkyně se teď snaží operovat s výkladem, podle nějž předložily "materiál k diskusi", takže pozdvižení prý vůbec není namístě. Nejlepším komentářem k tomuto přístupu je fakt, že Oranžový klub svůj materiál označil názvem "Desatero" (=oblíbený způsob, jakým starozákonní Jahve předkládal návrhy k nezávazné diskusi) a autentická formulace Opatření č. 4:

Navrhujeme uzákonit povinné dělení­ rodičovské dovolené mezi otce a matku. Zaměstnavatelé si musí­ zvyknout, že nejen žena je "nespolehlivou" zaměstnankyní­ s "rizikem" rodičovství­.

Jedna jediná varianta, jinak nic. Uzákonit. Povinné. Musí. Tu máš a diskutuj.

Zatímco aparát rodné strany zvolil metodu utahování šroubů, příznivkyně a příznivci návrhu Oranžového klubu teď obviňují kritiky šmahem z mužského šovinismu, neochoty "diskutovat" možnou změnu zaběhaných vzorců péče o dítě a ze špatného pochopení návrhu. Všechny tyto předhůzky se mohou části kritiků návrhu týkat, ale rozhodně ne všech a také nikoliv současně - takže přísně vzato jsou neoprávněné.

Jestli se mužský šovinista pozná podle odporu k administrativnímu zasahování do soukromé sféry, pak jsou tedy téměř všichni evropští liberálové mužskými šovinisty, zatímco autoritářské a totalitní režimy moderny naopak vzorem genderové pokrokovosti. Spravedlivé přece je, když jsou utlačováni všichni stejně, muži jako ženy. Zdraví Žena za pultem a Marie Kabrhelová.

Obvinění, že se odpůrcům návrhu nelíbí samotné dělení péče o dítě, je také notně přitažené za vlasy. Řadě z nich, včetně autora tohoto textu, se především nelíbí osvícenskoabsolutistický způsob, jakým by podle představ Oranžového klubu mělo být dělení péče dosaženo. Máme tu vcelku nedávný precedent, kdy se manažersky uvažující vedení Strany zelených pokusilo prosadit přes Topolánkovu vládu administrativní cestou opatření, k nimž neproběhla veřejná diskuse a která měla ve společnosti jen menšinovou podporu. Výsledkem bylo naprosté historické znemožnění celé stranické agendy. Nikdo samozřejmě nemůže vzít Oranžovému klubu přesvědčení, že je nutno absolvovat tuto zničující operaci i v jejich případě, znechutit široké veřejnosti feministická témata a poskytnout mužským šovinistům důvod k široké mobilizaci - neboť, jak se mezi tím příznivci OK mimo záznam vyjadřují, "dobrovolně se ještě nikdy nic nezměnilo". Rozumějte: Nedokážeme veškeré muže přesvědčit, že by pro ně mohlo být přínosem chodit na rodičovskou dovolenou, proto jim to zkrátka všem nařídíme zákonem, alespoň na dva tři měsíce. (A tím jaksi mimochodem zabráníme například tomu, aby některý otec ochotně a sám nastoupil na rodičovskou jako celek. Jsou sice takoví, ale je jich zatím relativně málo, takže Oranžový klub nezajímají. Ten se pohybuje v agregátních statistikách, legislativních návrzích a desaterech.)

Obávám se, že přinejmenším někteří kritici návrhu ho pochopili až příliš dobře - ať už jde o jeho sotva náhodnou kategorickou dikci, tak pokud jde o problematickou dvojlomnost. Snaží se totiž dosáhnout hned dvou věcí naráz: Odstranit stereotyp "Je samozřejmé, že na rodičovskou dovolenou chodí matka", a současně tvrdí, že tím dojde i k odstranění genderové mzdové mezery (Gender pay gap, GPG). Jenže je velmi pochybné, zda administrativní nařízení může samo odstranit postojové stereotypy, a naopak existuje značné riziko, že takto nešťastně pojatý návrh vnucující shora prozatím menšinový názor stereotypy v konečném důsledku naopak velmi krutě posílí. A pokud jde o souvislost mezi mateřskou, respektive rodičovskou dovolenou a mzdovou mezerou, je mírně řečeno velmi zjednodušující tvrdit, že zde existuje nějaká jednoznačná kauzalita.

Oaxaca-Blinderův rozklad (Oaxaca-Blinder decomposition) je standardní analytický nástroj, který umožňuje odlišit různé faktory způsobující rozdíly v odměňování žen a mužů. Než lze hovořit o diskriminaci žen v zaměstnání, je třeba odlišit faktory jako rozdíly v "zaměstnaneckém kapitálu" či genderovou segmentaci trhu práce. V ČR je tomu podobně jako v jiných ekonomikách, tzn. ženy jsou do značné míry soustředěny v hůře placeném sektoru služeb a obecně v méně placených profesích, což nelze apriori chápat jako mzdovou diskriminaci (o tu se jedná tehdy, když ženy za stejnou práci berou menší odměny). V kvalifikovaných dělnických profesích je český GPG podprůměrný, nedosahuje 20%, zatímco u vysokoškolaček je zdaleka největším problémem fakt, že málokdy dosáhnou na nejlépe placené nejvyšší manažerské posty. Jistě je co zlepšovat. Chce ale snad někdo tvrdit, že oba tak rozdílné výsledky jsou způsobeny jedinou a toutéž příčinou, tedy ženskou péčí o děti?

Je tedy třeba konečně jednoznačně říci, co je vlastně skutečnou prioritou návrhu Oranžového klubu. Buď je jí prosazení dělené péče či rovnou volitelné záměny tradičních rodičovských rolí;, ale pak lze bez problémů zvolit i jiné a měkčí postupy, proti nimž by se sotva zvedla vlna rozhořčeného odporu - např. dokud existuje mzdová mezera, motivovat otce k péči o dítě daňovým bonusem, aby rodina netrpěla z hlediska výše celkového příjmu. Nebo je prioritou ve skutečnosti odstranění genderové mzdové mezery - a pak je ovšem návrh založen zcela chybně, postaven na předpokladu, jenž nelze obhájit, a jako takový by měl být odmítnut a úplně přepracován. Odstranění GPG se nepodařilo ani ve skandinávských zemích, které přijaly podobné direktivní předpisy, v jakých se právě zhlédla část oranžových žen. Evidentně tedy nejde o žádný všelék na mzdovou nerovnost.

Mimochodem třeba v Norsku je právě tento "vzorový" administrativní systém dělené péče silně nepopulární a pravděpodobně bude po příštích volbách zrušen...

0
Vytisknout
4492

Diskuse

Obsah vydání | 17. 5. 2013