Mé mladé přítelkyni III

16. 5. 2013 / Jiří Jírovec

Potíž je v tom, že chvat doby občas lidem znemožňuje číst věci pořádně. V předcházejícím dílu jsem na základě blogu Jiřího Pehe dospěl k tomuto závěru:

"Pehe [...] nepřímo nadhazuje základní, takměř kacířskou otázku: Teď se [třetí odbojáři] chlubí, ale kdo o ně stál? Chtěl třeba zakladatel továrny na rentgeny, Miroslav Vinopal, podříznout komunistku Hovorkovou, za to, že byla ve straně, která mu znárodnila firmu a nebo jeho bratr, známý jako "dolní Vinopal", jiné komunisty za to, že z poloviny jeho rozsáhlé dvojvily udělali mateřskou školu? Nebo zapálit stoh pana Haštaby, aby se posvítilo na bezpráví?"

Jestliže bylo z uvedeného odstavce usouzeno, že jsem řekl, že továrníkovi vůbec nevadilo, že mu komunisté zkonfiskovali továrnu, protože uznával, že zavedli sociální rovnost, tak problém nepochybně není ve způsobu mého vyjadřování.

Potíže s články, které pro Tebe píšu, má i jiný redaktor BL. Ten do svého článku vtěsnal tento odsudek:

"[...] je naprosto nehájitelné argumentovat např. "upřímností" a čestnými úmysly minulého režimu v 50. letech, jak to ve svých textech dělá kupř. pan Jírovec."

Panu redaktorovi přece nic nebrání, aby vyvrátil to, co jsem napsal v prvním dílu, totiž že komunisté slibovali naději a do značné míry ji, objektivně vzato, naplnili, kdežto posametový režim je naplněn falší.

Kdyby se trochu zamyslel nad tím, co jsem v prvních dvou pokračováních napsal, musel by zjistit, že to je vše o tom, jak se překrucuje historie, takže výsledek pak připomíná Radio Jerevan: vše, co se teď píše, je v zásadě pravda, s tím rozdílem, že...

ČT například vysílala pořad Televizní legendy. Takovou odfláknutou donutilovštinu. Horníček se musí v hrobě naobracet.

Milan Šmíd se ozval, že skoro nic, co bylo v rámci rekonstrukce prvního vysílání řečeno, nebylo vlastně přesné.

Ono je lákavé spojit improvizaci Františka Filipovského s měnovou reformou a tvrdit, že kvůli výpadku techniky zněla v den měnové reformy z obrazovky (kterou prakticky nikdo neměl) slova z Molierova Lakomce: "Ukradli jste mi moje peníze". Pravda to je s tím rozdílem, že technika neselhala, ale Filipovský improvizoval až po promítnutí filmu, ale jeho improvizace byla zaznamenána až v roce 1958.

Mě zajímá třeba případ Milady Horákové a taky měnová reforma v roce 1953.

Než se dostanu dál, tak bych Tě rád odkázal na hrůzu, kterou má jistý premiér Nečas z toho, že by jakýsi nominant pro Ústav studující tuhle totalitu, mohl posuzovat dějiny jinak, než se hodí pravici. Nečas, jehož komanda schůzi od schůze válcují ve Sněmovně opozici, je takto rozhořčen:

"Rozhodnutí Senátu (...) pokládám za další nehoráznou demonstraci síly senátorského klubu ČSSD pod taktovkou Jiřího Dienstbiera. Senát přestává být pojistkou demokracie a stále více se stává prostředkem nadbíhání ČSSD svým komunistickým spojencům."

Když Horníček v jedné předscéně zatrnul, co to vlastně řekl, Werich mu odpověděl: "No řekl jste pravdu, ale vypadá to blbě". Když poslanec Grebeníček ve Sněmovně prohlásil, že Palachovo upálení nebylo protestem proti komunistické straně, tak tato pravda zněla jisté Němcové blbě a táž spěchala aby ji posunula do lepší roviny, tedy k zatracení. Předsedkyně Sněmovny vyrukovala s tímto varováním:

"[...] tak jako minule při prvním čtení seděli na galerii zástupci škol, dneska shodou okolností sedí na galerii pro hosty též zástupci některých škol, mladí lidé, kteří kdyby slyšeli pouze to, co zaznělo na mikrofon od pana poslance Grebeníčka, díky svému mládí a zvláštnosti toho, že jsou možná poprvé a možná také naposledy v Poslanecké sněmovně, by si mohli říci: no, když jsme to slyšeli v Poslanecké sněmovně, na tak úctyhodné půdě od pana poslance, tak to nejspíš bude pravda."

Přítelkyně moje, to je přesně to, čemu se říká kouzlo nechtěného: Dejte si na poslance pozor, tady se lže, říká paní předsedkyně.

Případ Horáková je v podstatě tabu, pokud není sledována současná oficiální linie. Jsou sochy, přejmenovaná náměstí a ulice a zrušené rozsudky. Zmíněná linie je založena na následujících premisách:

      • Existuje absolutní pravda;
      • V jejím rámci je povoleno cokoli - proto oslava Mašínů;
      • Je odporné popravovat ženy (když ale dva dělají totéž, není to ovšem totéž).

Loni jsem si koupil přetisk knihy, která vyšla v roce 1950 pod názvem "Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice" (Levné knihy, 1. vydání 2008).

Z jazykového hlediska je přepis přelíčení zajímavý v tom, že obvinění mluví vcelku přirozeně. Politické fráze se objevují na straně obžaloby a soudců. Z výpovědí se nedá určit, zda jde o vynucenou lež a nebo, bůh uchovej, je snad pravda, že se Horáková a další zabývali špionáží a připravovali se na výsledek další (očekávané) války?

Po přečtení příspěvku sněmovní předsedkyně jsem zatrnul, co se stane, když si někdo koupí onu levnou knihu a bude věřit, že všechno, co v ní je napsáno, je pravda, protože vyšla po sametu. Proč se k takové věci přistupuje lajdácky a čtenář se nechá tápat...

Proces spadá do období počátku Studené války, kdy Československo čelilo snahám Západu o zničení nepohodlného režimu. V globálním měřítku šlo o oslabování Sovětského svazu. Nešlo o demokracii a již vůbec ne o lidská práva.

V této době se bojovalo proti "třídnímu" nepříteli velmi intenzivně na obou stranách. V USA řádil McCarthy a na podezření z levičáctví doplatil jedenáctiměsíční internaci na Ellis Islandu Jiří Voskovec.

V USA byli manželé Rosenbergovi popraveni v červnu 1953 za údajné vyzrazení tajemství atomové bomby.

Případ Rosenbergů a Milady Horákové spojuje jedna věc: byli exemplárně potrestáni za spolupráci "s druhou stranou". Skutečná škoda, způsobená předáváním informací, byla druhořadá.

Ústav pro studium totalitních režimů nevyvrátil obvinění Milady Horákové ze špionáže a z podvratné činnosti, která měla vrátit do ČSR kapitalismus. Vhodným výběrem slov ale zkulantnil situaci takto:

"(Pro Miladu Horákovou) bylo pomáhat rodinám prvních zatčených a udržovat spojení a výměnu informací (zvýraznil JJ) s emigrací stejně přirozené, jako za války udržovali s manželem spojení s Londýnem."

Podle obžaloby se "výměna informací" týkala například jakéhosi plynovodu jehož popis byl údajně doplněn označením míst, kde by se dal nejlépe vyhodit do povětří (kdyby bylo zapotřebí).

V Kanadě byl letos odsouzen námořní důstojník Jeffrey Delisle. Dostal dvacet let za to, že si "vyměňoval informace" s Moskvou. Člověk si něco vymění a pak ho to mrzí.

Ze zorného úhlu československé historie je pozoruhodný tento výrok soudce Currana:

[...] even if the amount of damage Jeffery Delisle caused is speculation, the fact that he passed information at all is a serious crime [...] Society is justifiably outraged at the betrayal."

Což přibližně znamená:

[...] i je-li škoda, kterou Jeffrey Delisle mohl způsobit nejasná, samotný fakt, že informace vůbec předával, je závažným zločinem [...] společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou...

On ten Urválek holt byl o šedesát let před svými následovníky. Roli hrálo to "že" a ne "co" bylo předáno.

Na tomto místě musím zmírnit. Podstatný rozdíl je v tom, že československá veřejnost byla alespoň formálně pohoršena a podepisovala rezoluce. V Kanadě je nějaký oficír každému "u prdele". Pokud se někdo o něco zajímá, tak to je zlomená čelist hokejové hvězdy Crosbyho.

Aby byla paralela k případu Horákové úplná, řekla státní prokurátorka Lyne Decarie, že:

"Jde o zastrašení a [že] rozsudek dává jasnou výstrahu."

V podstatě totéž řekla Ludmila Brožová-Polednová. S tím rozdílem, že ona do toho ještě zamotala světový mír.

V USA čeká na svůj soud Bradley Manning. Ten informoval čtenáře Wikileaks o některých aktivitách americké diplomacie a tím ohrozil úsilí propagandy zajistit, aby občané věřili, že co vláda USA číní, dobře činí. Částečně se přiznal, takže může vyváznout s 20 lety místo něčeho horšího.

V angličtině je popsáno třeba to, jak Manninga, zadrženého v roce 2010, lámali samotkou, buzením, nahotou a zimou. ZDE. Lze to považovat za důkaz toho, že vězeňské a věznitelské metody režim od režimu nemění.

Vyhlášení rozsudku smrti nad Miladou Horákovou vyvolalo mezinárodní reakci. ČT ve svém pořadu sdělila divákům, že Horákovou nezachránil před smrtí ani Albert Einstein.

No, Stejný Einstein se o tři roky později postavil i na obranu Rosenbergových a s ním, rovněž neúspěšně, i Jean-Paul Sartre, Jean Cocteau, fyzikální chemik Harold Urey, nositel Nobelovy ceny, Bertold Brecht, Pablo Picaso i papež Pius XII.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 a zejména po Chruščevově projevu na XX. sjezdu Komunistické strany SSSR v roce 1956, byla řada politických vězňů, tedy bývalých komunistů, postupně propuštěna z vězení. Antonín Novotný pak v roce 1960 navíc vyhlásil rozsáhlou amnestii u příležitosti "dovršení výstavby socialismu v Československu". Tyto kroky pak nepochybně vyvolaly pohyb ve stranických kruzích.

Například výrazná postava Pražského jara, Josef Smrkovský, byl v roce 1951 odsouzen na doživotí. Data jeho propuštění (1955 nebo 56) a rehabilitace (1962 nebo 63) se objevují v různých kombinacích; zřejmě podle toho, kdo od koho opisoval ZDE, ZDE a ZDE. Podle zprávy Kolderovy Komise z let 1962-3 byl Smrkovský odsouzen "jen" na 15 let.

To je, přítelkyně moje, jen malá ukázka šlendriánu v posuzování československé historie. Na nějakém roku a nebo faktu nezáleží.

Předcházející odstavec naznačuje, že československý "komunismus" byl schopen sebereflexe. Tedy na rozdíl od USA, kde se nikdy nikdo za nic neomlouvá. Když něco zaskřípe, otevře se pojistný ventil zvaný spiklenecké teorie. Případ Rosenbergů není příliš vzdálen vyšetřování vraždy Kennedyho anebo útoků 11. září. Důkaz nedůkaz, oficiální teorie přetrvává. Proto se jejich případ vrací i po dlouhé době. Například ZDE. Oblíbeným trikem je utajení dokumentů na dostatečně dlouhou dobu.

To je případ tak zvané Huttonovy zprávy o sebevraždě Davida Kellyho. To byl britský expert na zbraně hromadného ničení v Íráku. V době, kdy si svět ještě dobře pamatoval přesvědčivé varování Tonyho Blaira, že Irák je schopen nasadit zbraně hromadného ničení během 45 minut, se objevil poťouchlý novinář, který napsal, že podle jeho zdrojů byla taková informace vsazena do zprávy o Íráku jistým Alastairem Campbellem, ředitelem komunikací při úřadu ministerského předsedy Blaira. To, že válka proti Íráku byla založena na lži, se v té době celkem tušilo, ale i tak úřady usilovně pátraly po tom, kdo řekl, že je císař nahý. Po několika dnech se zjistilo, že to byl Dr. Kelly.

Zase: Kelly řekl pravdu, ale vypadalo to tak blbě, že byl po několika dnech nalezen mrtvý. Lord Hutton, který byl pověřen vyšetřováním, doručil předem očekávaný výsledek: šlo o sebevraždu. Britská vláda a potažmo její tajné služby byly z obliga. Kelly se totiž tak nějak zastyděl, že nebyl dosti vlasteneckým a tak si kdesi v lesíku přeřízl tepny v zápěstí. Lord Hutton se projevil jako útlocitný člověk a na podklady ke zprávě uvalil embargo v délce 70 let. Prý s ohledem na manželku a její dceru. Takže je do roku 2074 vymalováno. Tou dobou to už nebude nikoho zajímat.

To jen tak pro připomínku, že člověk nemůže nikomu jen tak věřit. Ale zpátky k dávnější československé minulosti.

Rehabilitace komunistů odsouzených v padesátých letech nepochybně vyvolala i tlak na přehodnocení případů nestraníků. Plošná rehabilitace nekomunistů byla z politických důvodů těžko přijatelná, protože by vlastně dávala právo občanům dělat odboj proti režimu, který si uzákonil nedotknutelnost vedoucí úlohy strany.

Povšimni si, milá přítelkyně, jak se časy změnily. Mírný pokrok v mezích zákona. Česká policie teď na jedné straně demokraticky ochraňuje demonstrace komunistů, ale nekoná, když se u protivníků objeví transparent s nápisem "U konce jsou vaši dnové, přijdou noví Mašínové". Přivolávat Mašíny znamená ospravedňovat vraždy politických protivníků. To je samozřejmě dosti ošemetný přístup, protože může platit i pro čtvrtý a jakýkoli následný odboj.

Jsem-li u Mašínů, dovolím si odbočku k blogu Zdeňka Broma Budeme se učit o Mašínech. Popisuje v něm plán seznámit žáky s fakty o činnosti Mašínů a skupiny Černý Lev 777. Zdeněk Brom v závěru svého blogu píše:

"[...] to je řeč faktů (o obou skupinách -- poznámka JJ), které budeme se žáky studovat a na jejichž základě si žáci budou tvořit svůj názor. Budeme si muset také položit otázku, zda je možné vykoupit svobodu jednoho vraždou druhého. Budeme zkoumat nejen osudy bratrů Mašínů a členů skupiny Černý Lev 777, ale i pocity pozůstalých po zavražděných. Budeme se ptát, proč jedni jsou neustále navrhováni na státní vyznamenání a na druhé se úplně zapomnělo. Bude to hledání a ptaní těžké, ale nutné. Poznávání dějin není jen přednášení názorů, ale i kladení otázek."

Bude-li pan učitel brát svůj úmysl vážně, narazí na problém, který jsem již zmínil. Jak asi bude vysvětlovat, kolik lidí si tehdy vlastně takový odboj přálo a jaký historický pohled použije? A co když jeho žáci dospějí k pomýlenému závěru, že Mašínové byly kurvy zlodějský a zabijácký?

Možná na svou snahu o objektivitu pan Brom doplatí, protože zatím nikdo nevyvrátil Cimrmanovu poučku, že za to, jací jsou žáci, může učitel.

Případ Milady Horákové se dostal na přetřes až v roce 1968. Ti z její skupiny, kteří nebyli odsouzeni k trestu smrti, již byli díky amnestiím na svobodě. Kromě Vojtěcha Dundra, který zemřel ve vězení v roce 1957.

Jako již dospělý pamětník toho jara si troufám tvrdit, že KSČ poněkud ujížděl vlak a rehabilitacemi potřebovala vykompenzovat aktivitu Klubu K231. Jeho přípravný výbor vznikl již na konci března 1968, tedy před vydáním Akčního programu KSČ. K231 měl hájit zájmy politických vězňů z období po roce 1948.

V prosinci 1970 schválilo tehdejší vedení KSČ dokument nazvaný Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

S odstupem času je možné říct, že jakkoli byla tato analýza poznamenána ideologickým balastem, její závěry, totiž, že činnost reakce měla vést k restauraci kapitalismu v ČSSR, se potvrdily v letech po roce 1989.

Podle "Poučení" patřil K231 spolu s Klubem angažovaných nestraníků (KAN) mezi

"[...] krajně reakční síly, jejichž programem byla likvidace vymožeností února 1948 a faktická likvidace socialismu. V čele ústředí K231 byli K. Nigrin, J. Brodský, V. Paleček, O. Rambousek a další, kteří většinou byli přímými agenty západních rozvědek. Zakladateli KAN byli kromě I. Svitáka spisovatel V. Havel a prof. V. Černý, který měl těsné spojení s poúnorovou emigrací. KAN i K231 měly úzké spojení se západními rozvědkami a dostávalo se jim nejen politické, ale i materiální podpory."

V zásadě to je pravda, s tím rozdílem, že KAN nezaložili Sviták, Havel a Černý, ale mí spolužáci a kamarádi z Přírodovědecké fakulty Ivan Jonáš a Ludvík Rybáček, jeho budoucí žena a spolu s nimi několik dalších lidí z Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT), kterým se zalíbil Ivanův nápad uspořádat happening v podobě výletu parníkem na Závist.

Podle mého názoru to byl první projev reálného havlismu (jak to nazývá Václav Klaus). V principu šlo o to, že tam budou ženský a chlast. Teprve později dostal KAN ten správný politický nátěr.

První veřejná akce KANu se konala asi za účasti 200 lidí na VŠCHT. Už si její průběh moc nepamatuji, ale asi nebudu daleko od pravdy, že to byl taky takový happening, jehož podstatou byl protimluv "angažovaný nestraník". Myslím, že jsme se tenkrát rozešli do přilehlých pivnic, aniž bychom přemýšleli o nebezpečí, že se z nás mohou nakonec stát angažovaní straníci. Většina zakladatelů KANu byla, stejně jako původní předseda Ludvík Rybáček, rychle vytlačena různými dravci, takže nakonec zůstal ve vedení jen Ivan Jonáš jako tajemník pro Prahu. Formálně se KAN nikdy nedostal přes registraci Ministerstvem vnitra.

Rehabilitace bývalých politických vězňů měla být provedena na základě zákona 82/1968 Sb. Na jeho přijetí měl významný podíl klub K231, který, jako gesto dobré vůle, souhlasil s přitlumením rétoriky. Ačkoli rehabilitace podle zmíněného zákona začaly, celý proces byl zpomalen "přátelskou pomocí pěti armád".

Nicméně byl rozsudek nad Miladou Horákovou zrušen již v červnu 1968. Plně rehabilitována byla až po roce 1990. Na rozdíl od Rosenbergů. Zrušovací rozsudek se mi nepodařilo vygooglovat.

Zmínil jsem se o měnové reformě z roku 1953. Ten den, prvního června, jsem šel k paní doktorce Bozděchové za příčinou bolavého zubu. Sídlila ve velké budově na Národní třídě, ale bohužel se mi ji nepodařilo najít. Měl jsem z toho pocit viny a protože jsem věděl, že se něco děje "s penězma", rozhodl jsem se ušetřit za cestu domů a šel domů do Hodkoviček pěšky. Myslím, že maminka tehdy moji spořivost neuvítala, protože byla zelená strachem, že tak dlouho nejdu. Ušetřil jsem tenkrát tři koruny staré měny.

Měnová reforma představuje další zajímavý příklad výběrového přístupu k informacím. Současná propaganda ji označuje za krádež. Zase je to v zásadě pravda, jenže se o některých věcech pro jistotu nemluví.

Například se potlačuje historický kontext, tedy skutečnost, že zdevastování Evropy válkou bylo obrovské a k němu přispělo rozpoutání Studené války.

Na stránkách totality.cz se lze dočíst:

Sedm let po válce existoval ještě přídělový lístkový systém a vedle něho volný prodej, kde ale byly ceny několikrát vyšší. Zboží a služby, které stát nedokázal zajistit, doplňoval černý trh. Neúnosnost této situace si začali brzy uvědomovat i představitelé státu.

Tzv. měnová reforma, uskutečněná na přelomu května a června 1953, měla státu pomoci vyřešit několik věcí najednou: zastavit inflaci, zredukovat oběživo, přivést příjmy a úspory obyvatel do souladu s trhem a také přinést peníze do zchudlé státní pokladny na umoření státního dluhu.

K uvedenému výkladu lze dodat, že třeba v Britanii byl lístkový systém zcela zrušen ještě později než v Československu. Objektivnější je informace z tohoto zdroje:

Je především potřeba uvést, že po druhé světové válce proběhly peněžní reformy ve všech evropských zemích s výjimkou Spojeného království, Švýcarska, Švédska a Iberského poloostrova. Ozdravění peněžního oběhu se spatřovalo především nebo jenom v nahrazení dosud existující měny měnou novou. Byl to nejjednodušší způsob, jak v jednotlivých zemích sjednotit používanou měnu v podmínkách, kdy v oběhu byla nejen znehodnocená původní národní měna, ale i různé okupační peníze, jejichž kupní síla navíc rychle klesala. V Německu a Maďarsku došlo k hyperinflaci. Proto byly v letech 1944 (např. Belgie) až 1947 (v SSSR, Bulharsku, Rumunsku, Albánii) prováděny měnové reformy, které měly stabilizovat peněžní oběh a snížit převis poptávky nad nabídkou zboží. Někdy vedly i ke změně názvu peněžní jednotky (např. v Maďarsku).

Tento zdroj uvádí klíč, podle kterého byly staré peníze přepočítávané na nové. Uvádí rovněž, že "členové KSČ dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázán na výši částky." Je jistě škoda, že k tomu nejsou uvedeny žádné podrobnější informace.

Sám vím o jedné výjimce, která platila pro přepočet zůstatku na vkladních knížkách, pokud byly součástí odměn státních vyznamenání. Můj tatínek (nestraník) sdílel v roce 1952 státní cenu KG s plzeňským lékařem docentem Vaňkem za objev příčiny předčasné úmrtnosti kojenců na zápal plic. To nebylo nic politického. Šlo o významnou práci, související s tím, že se oslabení imunitního systému matky přenášelo na novorozence. V principu šlo o podobný mechanismus jaký známe s HIV, vedoucí posléze u pacientů s AIDS k úmrtí na zápal plic. Byl to zásadní objev, který nešlo přehlédnout. Odměna ve staré měně byla 100 000 korun a byla přepočítána na novou měnu 1:5.

To, že měnová reforma připravila občany o část hotovosti i úspor, je nepochybné. Stejné ovšem udělala i privatizace po roce 1989. ZDE.

V polistopadové éře inflace meziročně nejvýrazněji vzrostla v roce 1991, o 56,6%. Naopak nejméně se měnily ceny v roce 2003, tehdy byla míra inflace skoro nulová, vyplývá z údajů Českého statistického úřadu.

Rok 1991 byl v posledních dvaceti letech výjimečný, nikdy před tím ani potom inflace nepřesáhla 21 procent. Na vysoké hodnotě roku 1991 měla značný vliv devalvace měny, zřejmě také zrušení takzvané záporné daně v září 1990, které způsobilo značný nárůst cen výrobků a hlavně liberalizace cen od 1.1.1991.

Výrazněji stoupaly ceny také v roce 1993 tehdy rostly spotřebitelské ceny o 20,8%.

V souvislosti s měnovou reformou se samozřejmě nemluví o tom, že ke stejnému datu vznikl univerzální penzijní a zdravotní systém. Byl zjevně položen na zdravých základech, protože přežil všechny útoky až do letošního roku.

Zde mohu odbočit ke Kanadě. Snaha zavést univerzální zdravotní systém narazila na silný odpor pravice a lékařů. Teď to je nedotknutelná chlouba Kanady, i když univerzálnost systému, který je placen z daní, zdaleka nedosahuje té, kterou zavedla komunistická vláda.

Po šedesáti letech vypadají informace o měnové reformě skoro legračně. Tehdy byli u moci komunisté a tak to je na koho svést. Teď máme finanční krize, kam oko dohlédne a nikdo za nic nemůže.

Na současném vývoji je zajímavé, jak snadno se zastánci současných poměrů vracejí ke komunistickým nápadům. Myslím, že to bylo v pořadu "Máte slovo", kde kdosi radil důchodcům, aby rozdělili byty, které jsou pro ně velké a sdíleli je s ostatními.

Shodou okolností jsem v takovém bytě bydlel před emigrací z Československa. Byl na Vinohradech v Římské ulici a někdy v padesátých letech, kdy ještě nebyla sídliště, byl rozdělen ze tří pokojů, kuchyně a nevytápěného pokojíku pro služku na dva byty se sdíleným příslušenstvím. Dostali jsme pokoj a kuchyň. Služku jsme neměli a tak z jejího kamrlíku vznikla temná komora.

Komunisti, pokud to, přítelkyně moje, nevíš, řešili bytovou krizi i tím, že přiznávali určitý počet čtverečních metrů obytné plochy na osobu. Do toho se nepočítala kuchyně a příslušenství. Nadměrné metry bylo nutné zaplatit navíc a bylo-li týchž více, než pro příslušnou bytovou kategorii povoloval předpis, byl držitel bytu tlačen k výměně za menší byt.

No, on to ten pablb z televizní debaty nemohl myslet vážně. To by si pak někdo mohl vymyslet, že by se dalo hodně důchodců umístit třeba do vily bývalé první dámy. Jenže ta přece nemůže bydlet v nějaké králikárně jako plebs.

To je asi všechno. Příště se dostanu k pohledu na studium na vysoké škole a konci šedesátých let.