Neaktuální historie a aktuální významy

17. 5. 2013 / Pavel Urban

Milan Valach ve svém projevu k výročí květnového povstání zmiňuje mimo jiné i odbojáře coby vzory touhy po svobodě a spravedlnosti a ochoty za ně bojovat.

Patřil mezi ně i jistý štábní kapitán předválečné československé armády, za války člen Obrany národa. Gestapo si pro něj přišlo přesně 1. května 1942. Následoval standardní výslech, skládající se ze střídání otázek a facek. Pan kapitán nic nevěděl a nikoho neznal. Vzdal to až poté, co byl konfrontován se vzhledem nepovědomou fyzickou troskou, která mluvila hlasem jeho nadřízeného. (Ten byl vyslýchán takříkajíc nadstandardně.)

Následovaly měsíce ve vězení, kde zatčený čekal na soud. Mezitím došlo k atentátu na Heydricha a teror v Protektorátu vrcholil. Stačil neopatrný vtip či gesto, a člověk mohl během jediného dne skončit na popravišti. Podnětná to atmosféra pro úvahy o vlastní budoucnosti, když máte na krku prokázaný aktivní odboj...

Němci uznávali vojenský charakter ON. Pan kapitán tedy nešel před civilní "lidový" soud, ale před soud vojenský. Byla to ovšem výhoda pouze relativní. Když pana kapitána konečně přivezli k soudu, dozvěděl se během čekání, že dotyčný soudce už toho dne vynesl šest rozsudků smrti.

Vlastní soud měl podobu zhruba následujícího dialogu:

"Proč jste vyvíjel nepřátelskou činnost proti Říši?"
"Protože za mnou přišel můj představený M. a dal mi to rozkazem."
"Proč jste to neoznámil?"
"Byl to můj představený. Pane soudce, Vy jste taky voják. Vy byste udal svého představeného?"
Na to už pan soudce neřekl nic a napařil panu kapitánovi šest let káznice.

Tohle kolo boje o život pan kapitán vyhrál. Nebylo zdaleka poslední, neboť onou káznicí byl nejdřív Terezín a poté Buchenwald. Nicméně mnozí nedostali ani tuhle šanci. Pan kapitán nakonec přežil a vrátil se domů k manželce a dceři. Která z něj po letech skrze autora těchto řádek udělala dědečka.

Proč ho onen soudce neodsoudil k smrti? Humanismus to, jak vidno, nebyl. Spíš respekt ke statečnosti a k vojenské povinnosti. A možná i pochopení pro člověka, který bojoval za svoji vlast podobně, jako v téže době vojáci němečtí. Pochopení, které civilní "lidové soudy" neměly pro nepřátele Říše ani v nejmenším.

Od té doby už uplynulo hodně vody. Snad bychom tedy mohli projevit trochu pochopení pro ty, kteří tehdy bojovali za svou vlast na špatné straně. Ne, že bychom jejich podlehnutí šílenému krysaři měli omlouvat. Ale trochu pochopení bychom snad pro ně mít mohli.

Proč vlastně lidé bojovali ve druhé světové válce? Pomineme-li čistě privátní důvody (především snahu přežít), pak hlavním motivem bylo právě vlastenectví. Teprve na druhém místě to byla otázka "vyšších" idejí demokracie, komunismu či nacismu.

Markantní je to zejména na příkladu Sovětského svazu. Tento stát vznikl jen proto, aby umožnil proletářům na celém světě "zardousit vládu zločinu" a nastolit komunismus. Tohoto cíle se SSSR nikdy oficiálně nevzdal. Přesto se sovětsko-německá válka stala už v prvních měsících velkou VLASTENECKOU. A v Rusku je tak vnímána dodnes. Propaganda pochopitelně zdůrazňovala roli komunistů a komunistické strany. Pozornějšímu čtenáři či divákovi ovšem neujde, že komunismu v pravém slova smyslu v tom moc nebylo. A komunismus globálního proletáře bez vlasti, úhelný kámen předválečné propagandy, v tom nebyl už vůbec.

Co se stane, když vlasteneckou stránku druhé světové války pomineme a soustředíme se jen na ony ideje? Spousta věcí se nám ohromně zjednoduší. Místo vlastenectví, které občas při styku s všelidskými ideály pěkně drhne (zdaleka ne jen v německém případě) máme boj za svobodu a spravedlnost. Pojmy dostatečně gumové, abychom do nich zahrnuli vše, co se nám hodí a vypustili nebo aspoň zamlčeli vše, co se nám (momentálně) nehodí. Vlastenci se mohou smířit, a možná by měli; nechci nikoho nutit, je to opravdu citlivá věc. S nacisty tento problém odpadá, s nimi se opravdu smiřovat nebudeme. Snadno můžeme bez jakýchkoli pochybností vyzdvihovat jedny jako hrdiny a druhé za totéž odsuzovat jako hromadné vrahy.

Ovšem popisovat padlého německého tankistu jako zbabělce, který zabíjel, jen aby sám zůstal naživu, to už hraničí s urážkou všech vojáků bojujících ve druhé světové válce. Včetně těch, které dotyčný zabil. Přečetl jsem o druhé světové válce mnoho věcí. Někdy i hodně tendenčních. Ale s něčím takovým jsem se ještě nesetkal.

A je tu ještě jeden problém. Lidé, kteří si vykládají historii tak, aby z jejich pohledu vypadala hezky, mají tendenci zacházet podobně i s přítomností. Ta to ovšem, na rozdíl od minulosti, může svým vykladačům vrátit. Koneckonců i nacismus byl mimo jiné i hnutím těch, kteří měli jasno pro ty, kteří chtěli mít jasno. Jedni i druzí nakonec skončili špatně.

Pokud tedy někdo vykládá historii tak, jako to udělal v tomto případě pan Valach, pak je dobré brát i jeho analýzu aktuální situace s velkou rezervou. Přiznám se, že osobně bych si tu rezervu zachoval i v případě, kdyby si Valach uvedený příklad prodejnosti českých redaktorů a intelektuálů odpustil.

0
Vytisknout
4035

Diskuse

Obsah vydání | 17. 5. 2013